O tichu a maminčiných básních

Prý má rád hranice, ale ještě raději je překračuje. Ostatně tuto vlastnost měl po kom zdědit. Marc Schmolling, syn české beatnické básnířky Inky Machulkové, je výraznou osobností německé jazzové improvizační scény. Schmolling studoval u Larryho Portera na mnichovské konzervatoři Richarda Strausse, své znalosti dále prohluboval pod vedením Horace Silvera na Stanfordské univerzitě v Kalifornii. Již deset let však působí v Berlíně, kde získal řadu ocenění, včetně Jazz & Blues Award Berlin.

schmollingKdo tě přivedl k hudbě a hraní, rodiče? Museli tě ke cvičení někdy postrkovat?
Vlastně jsem na klavír začal hrát já sám, už jako dítě mě jeho zvuk přitahoval. Maminka hrávala na piano, dobře si vzpomínám na Dvořákovu Humoresku a Sindingovo Rašení jara. Také Edvard Grieg byl jeden z jejích oblíbenců. Táta hrál na dvanáctistrunnou kytaru, rock’n’roll a country, především Johnnyho Cashe. Rodiče poslouchali hodně muziky, od Beatles, přes Pink Floyd, Mahalii Jackson, Louise Armstronga po klasickou hudbu. Nikdy mě nemuseli do hraní nutit, já chtěl sám hrát, objevovat piano a svět hudby. Byl jsem zvídavý a stále jsem.

Proč právě klavír? Má pro tebe ten nástroj nějaká omezení, záleží ti na jeho kvalitě?
Proč piano? Proč ne? Je skvělé! Teď vážně. S ním máte všechny možnosti – od hraní s orchestrem po minimalistické jednoduché linky. Můžete vytvářet bohaté harmonie a melodické protiklady, polyfonní, polytonální. Klavír je navíc perkusivní nástroj. S tím přichází i limitace; mým největším přáním je, abych mohl klávesu stisknout, držet a vytvářet tak tón – jako když se hraje na trumpetu nebo housle, nebo jako u zpěvu. Je to neproveditelné! Jistěže mi záleží na kvalitě piana, na které hraji, nicméně jsem rád, že mohu zkoušet i na špatných kusech. Snaha, aby zněly co nejlépe, je pro mě výzvou. Dnes, především na koncertech, se těším z dobrého Steinwaye nebo Petrofu Grand. Navíc pro určitý druh hudby, hlavně pro ten křehký, jemný zvuk, není možné získat správnou kvalitu a atmosféru na starém honky-tonk pianu. To je pak lepší hrát ragtime.

Tvá maminka, Inka Machulková, byla v šedesátých letech důležitou součástí kavárny Viola, nazývané „československý kulturní zázrak“. Sama s hudbou pracovala při svých večerech poezie a jazzu. Mluvívali jste o jejích aktivitách před emigrací, hrávali jste spolu?
Samozřejmě hodně vyprávěla o životě v Československu, především v Praze šedesátých let. Myslím, že s kolegy básníky zažívali ve Viole skvělé noci. Také jsem si jist, že mi o mnohém neřekla. Inka v té době potkala mnoho mezinárodních umělců, mám dojem, že se jednoho večera zastavil i Allen Ginsberg. Velmi obdivovala Gregoryho Corsa, byli dokonce v kontaktu, dopisovali si. Mluvila i o Pražském jaru a o tom, jak utekla roku 1968 se svým devítiletým synem, mým bratrem. Po příjezdu do Mnichova se seznámila s mým otcem, brzy poté začala psát německy a dokonce uspořádala několik čtení. Několikrát jsme plánovali, že spolu vystoupíme, ale nějak se to nikdy nepodařilo.

Tys dokonce založil hudební projekt s českým názvem Ticho…
Napsal jsem několik balad a skic, vše ostatní je volná improvizace. Je to v podstatě komorní hudba s výjimečným britským trumpetistou Tomem Arthursem a skvělou zpěvačkou Almut Kühne. Oba žijí v Berlíně, s oběma jsem samostatně několikrát hrál, dokud jsem nepřišel na to, že by naše trio vytvořilo skvělý ansámbl. Obzvláště v improvizované hudbě je velmi důležité mít správnou kombinaci zkušených hráčů a charakterů s dobrou intuicí. S Tichem jsme začali hrát a voilà, zrodila se hudba. Je to dobrá chemie. Navzájem se nacházíme v rafinovaných, delikátních a křehkých hudebních momentech, vždy zažíváme výjimečné pnutí. Někdy je dokonce úplné „ticho“.

Při poslechu Ticha se nedá ubránit pocitu jistého neklidu, navíc jsou názvy písní v angličtině a češtině, němčina dostala vale. Proč?
Nemá to žádný zvláštní důvod. Angličtina je mezinárodním jazykem a líbí se mi, jak zní. S českými názvy jsem začal před několika lety. Je to řeč mé maminky, velmi originální a zdá se mi velmi sebejistá. Podle toho, jak mi hudba rezonuje, volím jazyk titulu. Jak vidno, má hudba je většinou neněmecká. Nemám však žádná omezení.

Do obalu desky je vepsána báseň tvé maminky, plánuješ zhudebnění jejích věcí?
Ano a už jsem na několika menších věcech zapracoval. Vlastně mi máma dala před lety několik básní a ptala se mě, zda si umím představit, že bych k tomu napsal hudbu. Teď pracuji na muzice pro fantastický německý orchestr ChorWerk Ruhr, dirigovaný Florianem Helgathem. Spolu s několika muzikanty z berlínské jazzové a impro scény budeme pracovat na programu, jehož součástí budou také maminčiny básně.

Založil jsi také projekt Jazzkollektiv Berlin, můžeš ho trochu přiblížit?
S tou ideou přišel roku 2008 můj kamarád, trombonista Gerhard Gschlößl, protože často vystupoval s italskými muzikanty z kolektivu Gallo Rojo. Důvod byl prostý – spojení sil. Většina hudebníků, skladatelů nebo kapel pracuje a probíjí se na svou pěst. Takže my, Johannes Lauer, Gerhard Gschlößl, Wanja Slavin, Philipp Gropper, Felix Wahnschaffe, Ronny Graupe a já, jsme se rozhodli sami zorganizovat festival, kde představíme většinou naše projekty. Nejsme kapela, každý z nás je skladatel s vlastní skupinou. Pořádáme ho každý rok dvakrát, v zimě a v létě. Hudební obsah, kvalita a možnost být nezávislý na komerčním hudebním byznysu, je pro nás velmi důležitá. Naše stále rozrůstající se publikum toto ctí.

Máš také žáky, vyučuješ?
V tuto chvíli zřídkakdy.

Co tě v poslední době zaujalo v uměleckém světě, máš nějaké umělecké hrdiny?
Jsem teď zcela nadšen z nového alba Amok Amor Slavina/ Eldha/Lillingera s Peterem Evansem. Pokud to vezmu z jiného soudku, pak také z Goldmarkova Smyčcového kvartetu B dur v úpravě Klenke Quartetu. Miluji básně Tomase Tranströmera, mými oblíbenými umělci jsou Paul Klee a Thelonius Monk, po nich by samozřejmě následoval dlouhý seznam ostatních, ale tito jsou moji nejoblíbenější. Mými hrdiny jsou všichni muzikanti, kteří se i po letech či dekádách vážně zajímají o hledání, tvoření a propracování svého vlastního uměleckého jazyka, kteří nevzdali snahu o vlastní hudbu ani o hledání sebe sama.

Co považuješ při komponování za nejdůležitější?
Svobodu a čistotu.

Přidat komentář

1 komentář u „O tichu a maminčiných básních

  1. Právě zde nacházím příběh za příběhem. Anna umí pokládat správné otázky, ne ze svého nadřazeného postavení, jakoby svůj trůn měla v nebi, ale volí dobrou metodu, cíleně k prospěšnému účelu a inspiruje k témuž postupu. Pak je radost odpovědi číst. Děkuji.