Občasně bláznivé harmonie Krajiny Ró

Jarní anonymně publikovaný singl Ječmen a pšenice šelestivě napovídal, co podzimně vybarvené album Hotel Blázen potvrzuje. Prorostením ztepilého kořene Jablkoně do žlučově-kamenité, leč výživné půdy The Bladderstones vzniklo cosi vzácného. Symbióza svébytných organismů, kapela Krajina Ró. K rozhovoru s kytaristou Tomášem Frolíkem a pestrou eminencí Michalem Němcem, která dle vlastních slov „chce stát v pozadí“, ale naštěstí je i tak nepřehlédnutelná, jsme se nesetkali v salónku hotelu Blázen. Stihli jsme to na poslední chvíli v normální kavárně. I když o bláznivé měnlivosti krajin za oknem nebylo pochyb.

Na Krajině Ró potěší už inspirativní setkávání muzikantských generací se zcela odlišnou formativní zkušeností. Z jakého oficiálního totalitního marasmu a marastu, a o to vzdornějšího podzemního substrátu vypěstoval Michal Němec v době kulturní izolace unikátní Jablkoň není třeba… pardon, je dnes opět velmi třeba připomínat. Generace dnešní naopak považuje za samozřejmost svobodu vyjadřování. A také snadnou dostupnost hudby z celého světa. Má k dispozici vzdělávací systém, zaměřený na nejrůznější žánry, ale mnohem složitější cestu k osobitosti a „potýká“ se s daleko větší „konkurencí“. Kytarista Tomáš Frolík, známý z kapel The Bladderstones a Livin‘ Free, patří k hráčům s vlastní fantazií. Má za sebou i vysokoškolská hudební studia na London Centre Of Contemporary Music, ta ho však nezformovala v konvenčního interpreta. Mezi master classes, které absolvoval, byla i jedna u Robbena Forda. S ním spojuje Tomáše Frolíka láska k blues a zároveň elegantní schopnost „vyskakovat“ z bluesové pentatoniky a typických schémat třeba k jazzovým harmoniím. Proto rozhovor krátce začínáme tématem, které zdánlivě s Krajinou Ró nesouvisí. Ale ono se ukáže, že jako obvykle, ehm, „vše souvisí se vším“.

Ještě jedna věc. Berličku (smích) přepisovaných rozhovorů jsem nepoužil, ušetřilo se tím dost místa. Však si ji čtenář snadno doplní na správná místa. Skoro všude.

Tomáši, jak se ti poštěstilo brát rozumy u Robbena Forda? A co vlastně Ford během lekce vyprávěl?

Tomáš Frolík: Absolvovat master class u Robbena Forda se mi podařilo během mého bakalářského studia jazzové interpretace v Londýně v roce 2013. Univerzita zvala různé lidi na master class k nějakému určitému tématu, většinou na doporučení pedagogů. Ford měl turné po Evropě, náš profesor Blake Wilner ho oslovil a mně se podařilo do třídy pro omezený počet posluchačů dostat. Robben Ford s námi strávil asi tři až čtyři hodiny. A jako první věc prohlásil, že je mu na akademické půdě vlastně trochu nepříjemně, protože on sám hudbu nikdy nestudoval. Lekci chtěl koncipovat tak, že by prostě hrál, a když k tomu budeme mít dotaz, můžeme se na dané téma bavit. Protože dal prostor k dotazům hned v úvodu, pochopitelně se strhla velká debata. Ford měl tehdy čerstvě venku desku Bringing It Back Home, hrál z ní ukázky, a hlavně se zaměřil na songwriting. Vyprávěl hodně historek o tom, jak se ke psaní hudby a textů dostal.

Jablkoň začínala v úplně jiné situaci. Nezávidíte někdy „mládeži“ snadnou dostupnost muziky, partitur, škol?

Michal Němec: Snadnou dostupnost informací jim nezávidím. Na stará kolena k nim mám přístup také. Závidím jim, že jsou mladí. Myslím spíše na svého tátu, který byl velmi vzdělaný a vzdělánímilovný člověk. Co ten by se dnes mohl dozvědět…

Fakt, že za totality se u nás učila prakticky jen klasická interpretace a skladba, samozřejmě s čestnými výjimkami některých pedagogických osobností, měl paradoxně i pozitivní dopad. Člověk si musel leccos objevit sám. Často tak nalezl vlastní cestičku. Výborný příklad je právě Jablkoň.

Michal Němec: Měli jsme štěstí v neštěstí. Pořád si myslím, že v téhle době bychom nevznikli. Navíc hledali nejen hudebníci, ale i posluchači. Chodilo se na všechno zajímavé. Zatímco nyní chodí lidé většinou jen na to, co znají z rozhlasu a televize.

Tomáš Frolík: Možná je dnes naopak problémem, že máme informací až moc. V Anglii jsem sice studoval obor jazzová interpretace, ale řešilo se prakticky všechno. Spolužáky jsem měl z celého světa, z Izraele, z Ameriky. Každý měl jiné kořeny a hrál spoustu žánrů. Což je fajn a ohromně obohacující. Jenže pak bylo během studia paradoxně nejtěžší uvědomit si, co vlastně vy sami chcete dělat a jak chcete znít. Dnes se jen málokomu podaří najít vlastní sound.

„STARÉ A MLADÉ STRUKTURY“

Krajina Ró vlastní zvuk má. Jak došlo k prolnutí přes osobu baskytaristy Johnnyho Judla spřízněných kapel Jablkoň a The Bladderstones?

Michal Němec: Věděl jsem, že kousek ode mě bydlí kytarista, se kterým se znám a je skvělý. Ale hlavně jsem cítil potřebu změny. To není nic proti Jablkoni, ta funguje pořád dál. Ale už přes čtyřicet let a docela dlouho i v nezměněném obsazení. Chtěl jsem, aby vzniklo něco mladého. Uvědomuji si, že nejsem nejmladší, a sám od sebe už nezačnu přemýšlet jinak. Potřebuji mladé, aby mysleli mladě místo mě. A nejjednodušší mi připadalo zeptat se Tomáše, který to má ke mně pět minut pěšky. Tomáš souhlasil a přemýšleli jsme, koho vzít na basu. Nakonec to byl zase Johnny Judl, který bydlí v baráku pode mnou. Pak jsme rozsáhle dumali o bubeníkovi. A zase nám z toho dumání shodou okolností vypadl další „Bladderstone“ Michael Nosek.

Poslední „dominantou“ Krajiny Ró je zpěvačka Anna Břenková.

Michal Němec: Anička je moje neteř. Chtěli jsme do kapely ještě ženskou. Tedy chtěl jsem asi především já. Abych nebyl, coby stará struktura, jediná zpívající figura vepředu. Navíc mám ženské hlasy rád. Jednou jsme se s Aničkou domluvili, že půjdeme na pivo. Vyprávěl jsem jí, že máme takový nový projekt a hledáme zpěvačku, a ona vymyslela, že by to mohla být ona. Ladí jí to, rytmus cítí, jako herečka se umí vžít do různých rolí, a navíc je to krásná holka. Na zkoušce pak vše fungovalo, tak proč ne. Z většiny mladých zpěvaček navíc propadám panice, protože je to samá manýra. Dokonce se mi zdá, že i v případě některých škol, které se tváří pokrokově, lezou ze zpěvaček-absolventek hlavně muzikálová a popová klišé. A tohle Anička nemá.

Pro kytaristu zvyklého na práci v power triu musí jít o příjemnou změnu. Nebýt permanentně v centru pozornosti, moci se soustředit jen na hru.

Tomáš Frolík: Rozhodně se v Krajině Ró mohu více uvolnit. Ale úplný odpočinek to nebude, Míša mě s Aničkou strká do popředí.

Michal Němec: Ale nemusíš myslet na zpěv. A nemusíš se bát, že zapomeneš text. Protože z toho já mám čím dál větší hrůzu. Že skončím s tím pultíkem s taháky. Vždyť i samotný Karel říkával, že na stará kolena to už s těmi texty není nejlepší. Pořád se texty snažím učit, protože kdybych do nich na pódiu koukal, tak si na to zvyku a už se bez toho neobejdu.

Jarní anonymně publikovaný singl Ječmen a pšenice šelestiv . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář