Obdařená stvoření Brad Mehldau a Chris Thile

„Chris Thile’s new group is really interesting. Check em out!“, napsal mi v odpovědi na otázku co zajímavého se právě děje v akustické muzice Béla Fleck roku 2007 před svým pražským koncertem s Chickem Coreou. Právě toto vystoupení člověku nutně vytanulo na mysli, když přišla zpráva, že na letošní Struny podzimu přijede jiné duo stěžejního jazzového pianisty a hráče na instrument užívaný převážně v muzice vycházející z bluegrassu. Tentokrát nikoli banjo, nýbrž oproti fortepianu nástroj rovněž limitovaný a nadto zvukově o dost subtilnější.
obdarena_stvoreni2
MODRÁ JE… NO DOBRÁ
Fleck tehdy upozorňoval na čerstvou skupinu Punch Brothers, již založil mandolínový virtuóz prvé kategorie a zároveň ohromujícně komplexní muzikant Chris Thile, dnes v Christových, totiž Kristových letech, po té, co se rozešlo trio Nickel Creek. To vzniklo coby sešlost zázračných dětí, sbírajících ceny v četných bluegrassových soutěžích. Když jemu i sourozencům Watkinsovým, houslistce Sáře a kytaristovi Seanovi táhlo na pouhých osm! Chris byl prý už tehdy ovšem nesnesitelný malý náfuka… A ještě později snad i horší.
Dvakrát tolik let pak vydrželi pohromadě a jako dospělí prosekávali novou stezku mezižánrovou džunglí. Nezříkali se původních východisek, ale zároveň je propojovali s nejmodernějším folkem, nebo chcete-li, novou akustickou hudbou. Skvěle hráli, skládali i aranžovali, Sára i Chris zpívali sólově a všichni tři v harmoniích. Jejich alba, především Grammy oceněné This Side (2003), ale i rozlučkové Why Should The Fire Die? (2005) zní pořád takřka profeticky.
Energií překypující, úžas vyvolávající a také enormně pracovitý Thile měl ale v době rozchodu Nickel Creek za sebou už několik sólových a rovněž nadšeně přijatých projektů. I účast na řadě alb starých pardálů jako právě Fleck, Stuart Duncan nebo Jerry Douglas. A jak byl mladistvě rozhicovaný, upustil lehce páru deskou Deciever (2004), která s bluegrassem souvisí jen minimálně a na níž natočil mnohobarevné podklady ke zvláštním a velmi moderním písním, někdy až grungeově energickým, zcela sám – na bicí, klávesy a množství strunných i smyčcových instrumentů. Skoro jako Prince, třebaže z království na opačné straně hudebního globusu.
obdarena_stvoreni3A ještě něco, což je zajímavé vzhledem k Thileho momentálnímu souručenství s Bradem Mehldauem. V tandemu s dalším mandolinistou Mikem Marshallem vydali roku 2003 úpravy skladeb bebopového věrozvěsta Charlieho Parkera. Ale také barokního majstra nad majstry Johanna Sebastiana Bacha. K němuž se před nedávnem zase Thile vrátil sólovým albem, na němž interpretuje své transkripce slavných Bachových sonát a partit, původně určených pro housle. Nebylo by divu, kdyby z toho něco zahrál Thile i v Praze. Musel si s tím dát sakra práci.
Ale zpět k Punch Brothers, kvintetu učiněných nástrojových kouzelníků (mandolína, housle, kytara, banjo, kontrabas). Kterým není svaté nic a zároveň všechno. Tedy co má smysl. A že toho je! Až uši přecházejí. V jistém smyslu Punch Brothers připomínají historické zázraky, jakými byli třeba koncem 60. let Cream, instrumentálně ohromující, jiskřivě improvizující a přitom vytvářející pevné a jasné celky, silné songy plné nevšedních postupů a zároveň opatřené signifikantními údernými riffy, takže při vší vnitřní komplikovanosti a modernosti zabíraly na prvý poslech.
V Punch Brothers je už slavný Thile sice zřetelně vůdčím motorem, pro své skladatelské a aranžérské schopnosti a zkušenosti i přirozené vokální lídrovství. Ale známé jméno nevysunul, chtěl být dozajista součástí bandu. Také v něm na sebe nestrhává výhradní pozornost. Ono by to ani moc nešlo. V konceptu kapely sestavené z individualit hrajících jako nějací na chvíli do lidské podoby navlečení Bohové svých nástrojů. Kteří vedou neuvěřitelné dialogy a trialogy, neustále přesně vědí, co činí každý z jejich kolegů, a reagují na sebemenší jejich impuls. Hotovi ve zlomku vteřiny otočit zprudka kormidlo na pravo- či levobok. Přičemž celá posádka vyrovnává dokonale těžiště a loď, totiž hudební skupina, provede elegantně dokonalý obrat. A nejen že neztratí tah, nýbrž uhání naplno dál, jen lana plachtoví drnčí v nové tónině a příď tepe hladinu v jiném metru. A to, omlouvám se za vzletnost, ale jinak to v tomto zcela mimořádném případě asi neumím, nejde řeč jen o pasážích čistě instrumentálních, ale i momentech, kdy nad kapelou Thile zpívá a hoši se tu tam přidávají vokály. Podstatná je tu ovšem precizní kompoziční práce, byť s hojnými místy k volnému rozběhu.
A aby bylo jasno – třebaže členové Punch Brothers vzešli z bluegrassu, ve kterém jsou někdy až překotná tempa „Prvním zákonem Mlžnejch hor“, dovedou se lyricky položit do klidných nálad. Na Thilem je znát, že ho ovlivnila i vrstevnatost a vynalézavost vrcholné etapy The Beatles. Však je to k dohledání. Alba Punch (2008), Antifogmatic (2010) nebo Who’s Feeling Young Now? (2012). A na cítění a přístupu Thileho nebo houslisty Gabeho Witchera i dalších „Pančáků“ jasně slyšíme, jaký vliv měl na jejich pokolení jednak funk-rock v čase dospívání, tak i kardinální úhyb, jenž směrem k fusion-jazzovým prvkům učinili už předtím Bélovi novátorští Flecktones.
Momentálně, zdá se aspoň, mají nadzemští – ďábelští Punch Brothers tvůrčí pauzu. K radostnému překvapení fanoušků se ale letos po dlouhé pauze vynořila v řadě míst nesporně pěkná deska obnovených Nickel Creek s titulem A Dotted Line. Na níž se Thile, dnes už jednoznačně americká hudební celebrita, znovu projevuje coby stále charismatičtější vokalista. Možná v tomto případě až příliš dominantní. Ale zřejmě také autorsky nejplodnější.
Pár měsíců na to vyšlo další album s obojživelným, neboť vedle virtuózní akustické hudby v klasice fungujícím, kontrabasistou Edgarem Meyersem. Vloni ostatně oba dostali Grammy v kategorii nejlepšího folk alba za kolektivní titul The Goat Rodeo Sessions, na kterém se podíleli i cellista Yo-Yo Ma a „nevážný fiddler“ Stuart Duncan.

TETOVANÝ ESEJISTA
obdarena_stvoreni4Těžko říci, do jaké míry sledoval postupnou emancipaci bluegrassových muzikantů neuvěřitelný pianista, o jedenáct let starší Brad Mehldau. Jejich cestu z modrého trávníku na betonová schodiště newyorských jazz klubů, kde byl on od konce osmdesátek jako doma. Možná o tom něco tušil. Tehdy ale hluboce zaujat detailním poznáváním jazzové historie,okouzlený ozvěnami dění převratných čtyřicátých a padesátých let, jejichž některé protagonisty ještě stihl poznat a měl tu čest s nimi zahrát. Údajně znal tenkrát z desek nazpaměť přečetná sóla zdaleka nejen pianistů, ale i saxofonistů a trumpetistů, a uměl je analyzovat. Miloval triviální historky mizejícího jazzového polosvěta, přitom četl a občas i sám psal filozofickomuzikologicko- sociologické úvahy. Navíc se – viz jeho jazzoví hrdinové – lecčehos neodříkal. Tetování na paži z doby, kdy to nebylo zdaleka tak běžné jako dnes, už nepředvádí. Zkoušel snad tehdy zjistit, zda se k některým závratným momentům nelze dobrat zkratkou? Kdo ví. Ale toto experimentování záhy pominulo, byl si dobře vědom, že dál a dál šli přece vždycky naopak ti pracovití a případně napravení. Na srdci měl vedle virtuozity a budování vlastního hráčského stylu i skládání.
Mimořádně technicky i sluchově nadaného Mehldaua zároveň fascinovala tradice evropské vážné hudby. Tušil ale, že někdejší silný pramen jazzových tvůrců, to jest debussyovský či ravelovský impressionismus, už je asi pro další vývoj vyždímaný. Kupodivu našel jiné podnětné prameny „starého kontinentu“. Nečekaná jména jeho inspirujících skladatelů zněla: Schubert, Brahms, Schumann. Což bylo v jazzové souvislosti přímo šokující.
Když přišel koncem 90. let s konceptem tria (stále je v něm basista Larry Grenadier, Španěla Jorgeho Rossyho u bicích vystřídal před lety Jeff Ballard), ve kterém bylo stále víc slyšet prvky romantické nebo postromantické hudby, překvapivě organicky začleněné, a když začal zároveň uplatňovat schopnost kontrapunktické improvizace, jazzová kritika i veřejnost zůstaly, jak se říká, perplex. Žádný div. Mehldau byl náhlým zjevením. Levačkou šel skoro neustále do protipohybu a tak často tvořil nová témata tryskající naproti dominantním melodiím pravé ruky. Důležitá byla i jeho schopnost zacházet suverénně s rytmem. To vše do té doby, aspoň v tak pevné, hotové podobě, nikdo nedělal.
Bezmála dvacítka alb, převážně triových a zdaleka nejlepších, ale i výtečných sólových, demonstruje jak Mehldauův umanutý hráčský vývoj, tak jeho neustálé ohledávání neznámých terénů. Někdy úkroky klapnou fantasticky, jako v případě málo jazzového a invenčně okouzlujícího jedenáct let starého CD Largo s účastí rockových hráčů. Jindy je to rozpačitější, což se týká nedávného dua s bubeníkem Markem Giulianou pod titulem Mehliana, kde se i tak úžasný muzikant obklopený analogovými syntezátory topí v nicotě barev éry Ricka Wakemana. I když chápeme, že ho vzrušuje dotýkat se všech těch legendárních Moogů a Avatarů.
Nepominutelný je přes veškerou jeho intelektuálnost silný vztah k lehké múze. Mehldau byl odkakživa paf z beatlesáckých písniček, ale natočil třeba i hendrixovské Hey Joe a vysloveně díky jemu se vzedmul zájem o éterického a zapomenutého britského folkaře počátku 70. let Nicka Drakea. Impozantní je pojetí jistě Mehldauovi blízké muziky existenciálně temné skupiny Radiohead. Jejichž Paranoid Android dovede vyšroubovat i jen sám u klavíru do obrátek přímo apokalyptických.
Nic takového ale, jest to senzitivní umělec, neočekávejme. Když vedle klavírního křídla, pod jeho rukama doslova efšestnáctky mezi akustickými nástroji, bude figurovat mrňavá pidlavá mandolína. Byť v rukou zase jinak umanutého mládence.
Vlastně není vůbec jasné, co lze očekávat. Žádná společná nahrávka dua Mehldau–Thile neexistuje. A třeba ani nikdy nevznikne. Ale dvě tak obdařená stvoření, gifted creatures, řekli by snobové, slibují velký zážitek. Nadto hezky tajemný.

Přidat komentář