Období perestrojky byla silná zkušenost

Alternativa, 8. 11. 2017
Litevský saxofonista a klarinetista Liudas Mockūnas (ročník 1976) u nás poprvé vystoupil v roce 2008 na pražském Free Jazz Festivalu  a v témže roce participoval spolu s bubeníkem Tarasovem na crossoverovém projektu s Filharmonií Hradec Králové ve skladbě litevského moderního klasika Anatolijuse Šenderovase. Mnohokrát vystoupil také v pardubickém Divadle 29 (viz například recenze v UNI 1/2015). V roce 2014 organizoval ve spolupráci s Litevskou ambasádou a Litevskou jazzovou federací festival litevského jazzu v pražském Jazz Docku. Na festivalu Alternativa 2017 se představí v sólovém setu a přiveze i bassaxofon a s největší pravděpodobností si v závěru zajamuje i s dalšími účastníky akce.

 Ty máš klasické i jazzové hudební vzdělání. V jaké se to odehrávalo posloupnosti a jak se to snášelo dohromady?
Začínal jsem studovat hudbu v osmi pod vedením Vladimira Čekasina. Ten tehdy učil ve Vilniusu na hudební škole Balyse Dvarionase, což byla taková základna pro jeho kapely, zkoušelo tam i trio Vjačeslava Ganělina. Byla to svým způsobem jazzová laboratoř. Čekasin měl talent začlenit do těchto projektů své žáky, i když byli schopni vyloudit jenom pár zvuků. Dařilo se mu z nás dostat to nejlepší. Taky tam vedl dětský jazz band, s nímž jsme občas jezdili na turné po Rakousku nebo Západním Německu (v té době!), a taky po Maďarsku a Rusku. Byli jsme šťastní, že máme možnost se ponořit do skutečného muzikantského života od samých začátků. V deseti jsem změnil školu, abych se mohl koncentrovat na klasickou hru na klarinet, ale paralelně jsem pokračoval v improvizačních lekcích s Čekasinem.

Jak velkou roli tedy hrál v tvém vzdělání?
Velice důležitou. Musím říct, že Vladimir a můj učitel na klasický klarinet Algirdas Doveika byli nejdůležitější pedagogové v mém životě. Tihle dva byli první, což je patrně ten nejdůležitější okamžik ve studiu hudby, kdy se do ní zamiluješ nebo ne a učitel v tom hraje velkou roli. Čekasin byl skvělý v tom, že dokázal v každém nalézt jeho drobné přednosti, ukázat mu je a pomoct je rozvíjet. To se stalo u mnoha hudebníků a skladatelů, kteří u něj studovali.  A zajímavé je na tom, že jsme byli všichni velice rozdílní. Každý jsme měli jiný druh talentu, který v nás byl Vladimir schopen odhalit. Ke každému přistupoval velice osobně a učil bez klišé.

To bylo vlastně ještě v sovětské éře. Jak to tehdy vůbec bylo u vás s moderní hudbou?
Jo, bylo to v sovětské éře. Začal jsem studovat v roce 1984. Tehdy zhruba začínala perestrojka. Asi nemůžu komentovat tehdejší situaci v moderní hudbě z vlastní zkušenosti. Na to jsem byl moc mladý, abych chápal, co se děje. Ale jasně si pamatuji politické rockové hnutí v Litvě a vlastně i trochu v Rusku (něco se objevilo na ruských televizních kanálech), což začalo tak okolo roku 1986. Byl jsem fanouškem lokálních politických rockových kapel jako Antis a BIX. Hlavně nabušené živé koncerty byly velice inspirující. Obecně jsem šťastný, že jsem zažil konec osmdesátých let v Litvě. Byla to velice silná zkušenost díky všem těm antisovětským hnutím, obrovským demonstracím, velkým antisovětským koncertům atd. A v roce 1987 se zrodil festival Vilnius Jazz, který už po třicet let přináší nejlepší avantgardní kapely a muzikanty z celého světa. To byla velká součást mého vzdělání, zvláště v devadesátých letech.

Co tě přivedlo k improvizaci?
V těch devadesátých letech jsem viděl řadu koncertů, které změnily můj vkus od fusion k jazzu a free jazzu. To bylo právě na festivalu Vilnius Jazz. Freejazzové kvarteto, kde hráli Sonny Simons, Oliver Lake, Mark Dresser a Cindy Blackman mě úplně popletlo hlavu. Taky si pořád pamatuji na sólové koncerty Steva Lacyho a Freda Frithe. Pochopitelně jsem poslouchal spoustu desek, ale slyšet tyhle muzikanty naživo bylo něco úplně jiného.  V roce 1999 jsem odjel do Kodaně studovat na Rhythmic Music Conservatory a můj život se začal točit okolo improvizované nebo kompletně experimentální hudby. Byla tam spousta improvizátorů, s kterými se dalo jamovat nebo zakládat kapely. Tam jsem začal hrát se Stefanem Pasborgem, Jacobem Anderskovem, Matsem Eilertsenem, Nilsem Davidsenem, Jakobem Riisem, Copenhagen Art Ensemble a dalšími. Taky jsem měl štěstí, že jsem se stal členem okteta Andrewa Hilla, s nímž jsme jezdili turné po Skandinávii. Tak jsem měl možnost se potkat a zahrát si s muzikanty jako je Mats Gustafsson, Barry Guy, Marc Ducret a mnohými jinými.

Co pro tebe znamená improvizace v hudbě a životě vůbec?
Improvizace je nejskutečnější a nejryzejší cesta k sebevyjádření. Zvlášť v poslední době si užívám, když se ponořím do daného okamžiku a vůbec nevím, kam mne to s mými kolegy a publikem povede. To je velice zvláštní moment sdílení, v němž není prostor pro ego nebo jakoukoliv hierarchii.

Stále ale hraješ i skladby jiných autorů. Jak si je vybíráš?
To je jednoduché. Musí se mi líbit. Když mám s nějakou hudbou problém, tak to nefunguje na obě strany. Myslím si, že velice špatná pozice pro umělce je, když uvažuje tak, že profesionál musí být schopen zahrát cokoliv. Musíš mít rád to co děláš. Já si myslím, že ten profesionální přístup není velice často upřímný.

Jsi také zakladatelem prestižního labelu NoBusiness Records. Jaká je jeho strategie?
Jsem jedním ze zakladatelů. Teď už nejsem v chodu labelu moc aktivní. Naštěstí stále vydávají moji hudbu.J Ale ne všechno, co dělám. Když je v tom elektronika, tak si musím najít nějakou jinou značku.J NoBusiness se koncentrují na akustickou improvizaci a free jazz.

Jsi označován jako „ambasador litevského jazzu“. Cítíš se tak nebo vidíš svou roli jinak?
Já si myslím, že je to vtip. Ani nevím, kdo to prohlásil. Někdy se už dokonce ani necítím jazzovým hudebníkem. Možná před deseti lety to něco znamenalo, ale teď je spousta litevských jazzových muzikantů, kteří jezdí na turné víc než já. Ti si zaslouží být ambasadory, pokud někdo potřebuje takovou PR nálepku. Mně je to jedno.

Jak dalece jsi inspirován litevskou lidovou hudbou a co je podle tebe na litevské hudbě specifické?
Já jsem nikdy neparticipoval na žádném folklórním projektu. Mně se líbí lidová hudba, když je ryzí, ne v nějaké fúzi nebo v kontextu takzvané world music. To je samoúčelné. Na druhou stranu by se dalo říct, že je moje hudba inspirovaná lidovou hudbou. Zvlášť na mém posledním sólovém albu Hydro. To je myslím velice přímočaré, je v tom něco, co můžeš najít v lidové hudbě na celém světě, zvlášť v pracovních a pohřebních písních. V určité chvíli jsem dokonce chtěl své album pojmenovat Work Songs, ale koncept se v průběhu procesu změnil. Pro ty, kdo by se chtěli zajímat o litevský folklór bych doporučil si vyhledat „sutartinés“ – to je polyfonický způsob zpívání, kde se opakuje stejný hudební motiv v kánonu. To je hudba, která může být velice meditativní až rituální. Může to mít velice zajímavé rytmické metrum, které většinou záleží na slovní frázi. Vskutku zajímavá věc.

Proč sis vybral saxofony a klarinety jako svoje nástroje?
Mým vzorem byl můj otec. On a můj strýc jsou saxofonisté. Někdy mě otec brával na turné. Taky mě často vodil na koncerty klasiky a jazzu. Jako dítě jsem to miloval. Takže ve chvíli, kdy jsem se rozhodoval, jakou profesí si chci zvolit, měl jsem jasno.

Jaký způsob spolupráce preferuješ: dlouhodobější projekty nebo jednorázová vystoupení třeba s lidmi, které vůbec neznáš?
Mám rád obojí. Stejně rád hraju organizovanou hudbu jako kompletně svobodnou. Riskovat a věřit. To mě naplňuje.

Jaké jsi zažil nejbizarnější vystoupení?
Jeden elektroakustický projekt. Základ byla přednatočená elektronika od skladatele a naživo moje nástroje. Ve zkušebně to znělo velice zajímavě a bylo skvělé k tomu hrát, ale akustika v tom daném místě vystoupení byla úplně jiná a ta elektronika tam vůbec nefungovala. Když hraješ s partnerem na akustické nástroje, vždycky máš výsadu změnit zvuk, reagovat jeden na druhého, zrychlovat nebo zpomalovat, ale s tou fixovanou elektronikou to nešlo. V té situaci jsem se cítil opravdu bezradný.

Máš nějaký hudební sen?
Když jsem překročil čtyřicítku, stal se ze mne běžec na krátké tratě. Vydám jeden projekt a pak začnu dělat na dalším a pak zase na dalším. Tak mi to vyhovuje. Baví mě se potkávat s novými lidmi i starými kolegy a dělat spolu hudbu. To je moje radost a doufám, že to ještě nějakou dobu neskončí. Rád jsem v daném okamžiku, když najdu a ponořím se do jeho magie. To se nemusí nutně stávat často, ale mám rád proces hledání a ono to jednou za čas přijde.

Doporučená diskografie:

Liudas Mockunas / Marc Ducret: Silent Vociferation (NoBusiness Records 2009)
Jemné i běsuplné předivo soprán, tenor a barytonsaxofonů s nervní kytarou a bezpražcovou kytarou předního francouzského improvizátora.

Liudas Mockunas / Ryoji Hojito: Vacation Music (NoBusiness Records 2010)
Částečně studiové, částečně v kostele nahrané album s japonským pianistou, vokalistou a hráčem na nejrůznější objekty. Tentokrát i s klarinetem a basklarinetem.

Liudas Mockunas / Petras Geniušas: Júra Miške (Lithuanian Music Information and Publishing Centre 2013)
Šest fantazií podle symfonických básní litevského klasika Mikalojuse Konstantinase Čiurlionise v podání improvizátora a klasického pianisty.

Liudas Mockunas / Jakob Riis: Uncertain Statistics (Konvoj Records 2013)
Hudební matematika spojující saxofony a klarinety s laptopem a zpětnou vazbou mixážního pultu v rukách dánského zvukotvůrce.

William Hooker / Liudas Mockunas: Live At Vilnius Jazz Festival (NoBusines Records 2014)
Ideální souznění saxofonů s americkým černošským bubeníkem.

 

Přidat komentář