O tom, že hranice mezi scénou dříve označovanou jako nezávislá a spotřebním hudebním mainstreamem se dnes smazávají každým dnem víc a více, už toho bylo řečeno ne zrovna málo. 
Mnohé spolky, tvořící všeobecně akceptovatelnou, k médiím vstřícnou hudbu, jsou pak často svobodnější a svou tvorbou fakticky nezávislejší, než některé undergroundové, konvencemi svázané skupiny, často navíc bezdůvodně si lebedící ve svém malém ghettu. V dobrém slova smyslu písničková Obří broskev je toho prostým důkazem. Nejedná se o nějaký zásadní, mýty bořící, či dějinně výjimečný soubor, přesto však je cítit, že mají ve svém směřování jasno, nepřizpůsobují svou tvorbu osvědčeným jménům za účelem usnadnění cesty na výsluní, a zároveň se přirozeně nepodbízejí. Stojí za pozornost.
Historie seskupení okolo charismatického Jakuba Königa, řečeného Canny, se začala odvíjet už v polovině devadesátých let v České Lípě. Od počátku jsou tu jasné literární inspirace a vlivy – ostatně i samotný název (původně Jakub a Obří broskev) vznikl podle Roalda Dahla. Canny je archetyp obrýleného, lehce roztržitého intelektuála, a jeho texty jsou pocitové, plné metafor, snových rovin a fantaskních motivů. Píše je mimochodem i pro jiné. Namísto konkrétních příběhů spíše připomínají – občas notně halucinogenní – vize, pohybují se převážně v melancholických rovinách, a pokud dojde na humor, pak je silně ironický, popřípadě vyloženě černý. Zpočátku byla sestava značně proměnlivá, později se ustálil základ, postupně se obklopující řadou hostů. Křehké písničky tak na koncerty či do studia přitáhly například Lenku Dusilovou nebo banjistu Druhé trávy Luboše Malinu – Obří broskev s nimi naopak absolvovala řadu koncertů coby support. Od předloňského roku pak mají stálou, šestičlennou sestavu.
Obří broskev v průběhu doby několikrát oprášila už téměř zapomínaný formát singlu a oficiálně debutovala deskou Vybrané scény z dětského snu na malé značce Good Day Rec. za účasti řady hostů, včetně dalších známých jmen. Její síla však byla hlavně v textech – ještě se jim na ni nepodařilo až na výjimky dostat nápaditější melodie. Přesto neúnavně pokračovali v pečlivém cizelování své hudební tváře. Ta nyní vstřebává vedle původně dominantních folkových motivů i alternativnější rockové kytary, koketuje s občasnými ambientními prvky a nebojí se elektroniky v podobě příležitostných samplů či triphopově zasněných rytmických smyček. Začíná se to celé rýsovat mnohem zajímavěji. Důkazem budiž i druhé regulérní album s názvem Potápěči, které aktuálně vyšlo na Championship Rec. v dubnu tohoto roku.
Obří broskev je evidentně otevřená ke všemu. Nebrání se spolupráci s popovými jmény, ale například si jejich písně vybral i režisér Andrej Krob pro své inscenace Havlových her Audience a Protest. Můžete je potkat jako čistě rockovou kapelu i jako subtilní akustické těleso na vernisážích. Loni vydali kolekci remixů a frontman Canny také občas vystupuje jako sólový písničkář. Chutě i vůně různé, možnosti široké, fantazie nutná, relax možný. Pop bez pejorativního nádechu. Pop co může mít smysl.
