Od mlžného severu po barevné tropy

Colours Of Ostrava jsou jako obvykle vybarveny lákavě planetárně a vynucená dvouletá pauza jen zvýšila míru těšení. Nemá smysl snažit se suplovat festivalového průvodce po „350 programových bodech na dvaceti scénách“. Ale snad jako vzorek „world“ části festivalové dramaturgie poslouží rozhovory s interprety, vybranými dle subjektivního gusta a v rámci možného. Čas na odpovědi si udělaly divy severská i západoafrická. Přidali se virtuózní hráči skotský a levantský i folklorní rebelanti od polských sousedů. Vezměme ten letmý průlet jako tažní ptáci na podzim, od severu na jih.

 

LINDY-FAY HELLA: BABIČKA MUSELA SKRÝVAT SÁMSKOU IDENTITU

Norská zpěvačka Lindy-Fay Hella vystoupí v rámci festivalu hned dvakrát. Jako členka kapely Wardruna, vycházející z nordických a vikingských tradic. A v autorském, zcela současně pojatém projektu s vlastní kapelou Dei Farne, na který jsme se v rozhovoru zaměřili především.

 

Na sólových albech pracujete s vyváženou kombinací akustického a elektronického soundu. Záměrem bylo odlišit se od tradicionalistického, akustického zvuku Wardruna, nebo jste chtěla vyzkoušet elektroniku odjakživa? V jednom rozhovoru jste se zmínila, že vás jako náctiletou oslovila třeba deska Black Celebration od Depeche Mode.
Vlastně jsem plánovala, že moje první sólové album Seafarer bude čistě vokální. Byla jsem tehdy stále v pohybu, z jednoho místa na druhé, až jsem kdesi ztratila klávesy. Proto jsem se rozhodla použít na desce jediný nástroj, který jsem měla v tu dobu stále s sebou. Jen vlastní hlas. Nicméně během procesu nahrávání jsem začala být zvědavá, jaký by písně dostaly tvar, kdybych k nim nějaké nástroje přidala. Proto jsem kontaktovala svého starého přítele Herbranda Larsena, producenta z Bergenu a multiinstrumentalistu, abychom se podívali, co by se ještě s písněmi dalo dělat. Zároveň jsem pozvala různorodou partu kamarádů – muzikantů, jak ze „syntezátorového světa“, tak hrající na akustické nástroje, jen abych zjistila, co to udělá. Obecně mám zálibu v kontrastech, tak jsem si řekla, že bylo hezké takový kontrast vyzkoušet.

Nové album Hildring už jsem točila od samého začátku společně s kapelou Dei Farne. Skutečně mám odmala ráda syntezátorovou a elektronickou hudbu a cítila jsem, že tentokrát potřebuji vyjádřit něco trochu temnějšího. Hudební nápady jsem střádala mnoho let a ukládala je na kazetách, mini-discích a podobných médiích, tak bylo hádám docela přirozené, že jsem chtěla vydat muziku spojující elektronický a akustický zvuk.

 

Ve vašem zpěvu lze slyšet podobné techniky, jaké používá například Mari Boine, vycházející z hudebních tradic Sámů. Nebo se pletu?
Je velmi dobře možné, že jsem našla inspiraci v hudbě Sámů i u Mari Boine. Sama mám totiž pravděpodobně sámské kořeny. Moje babička pocházela buď z národa Sámů, nebo z finských kočovných Kvenů, jenže musela svoji identitu skrývat. Jako spousta jiných v té době. Třeba z obavy, aby jí úřady neodebraly děti. Tato dějinná nespravedlnost a možná i mnou silně pociťovaný fakt, že mi byla ukradena část rodinného a kulturního dědictví, má za následek moji potřebu začlenit sámské tradice do vlastní hudby.

 

Jako svoji inspiraci zmiňujete přírodu a spiritualitu, což jsou dost obecné pojmy. Lze najít konkrétní příklady v určitých skladbách, nebo jde o věc nevysvětlitelnou, mezi nebem a zemí?
Někdy mě ovlivní konkrétní místo, které jsem navštívila. Například skladba Gjelet je pojmenována podle rokliny s gigantickými kameny, skryté tady v Norsku. Jde o místo, kudy je velmi nebezpečné chodit po dešti. Když se ocitnu v krajině jako tato, něco to se mnou udělá. Lze tam cítit určité energie. Možná z přírody samotné nebo odjinud, kdo ví? Navíc hned vedle mého domova leží jezera a nad nimi ční hory. Jednou jsem pozorovala přírodu dokonale se odrážející v hladině jezera a napadlo mě téma písně The Otherworld. Téma dalšího tajemného světa, který je skrytý za závojem. Konkrétně jde o oblast hory Lyderhorn v Bergenu, která byla před staletími ve Skandinávii považována za jedno z míst sletů čarodějnic. Byla jsem zvědavá, jestli lidé tehdy v přírodě vnímali něco podobného? Odjakživa mě zajímají věci, které můžeme cítit, ale nikoliv nezbytně vidět. Mimochodem, věřím, že třeba hmyz (zpěvačka naráží na píseň Insects) a zvířata obecně jsou na tyto energie naladěna mnohem více než my. Jejich instinkty zůstávají nedotčené.

 

Název posledního alba Hildring, fata morgána nebo obecně přelud, jste mínila jako optický jev, nebo spíše jako stav mysli?
Myslím, že oboje. O tomto fenoménu jsem pouze četla, nikdy ho neviděla na vlastní oči, ale fascinuje mě tak dlouho, jak jen si dokážu vzpomenout. Abych byla upřímná, myslím, že prvně jsem o fatě morgáně četla v magazínu Kačera Donalda někdy začátkem 80. let. Znáte to, Donald a jeho kamarádi bloudí pouští, když před sebou najednou spatří oázu. Samozřejmě je to jen fata morgána. Dodnes mi připadá čarovné, že příroda a světlo dokážou předvádět takové triky. To je přece kouzlo!

 

K severské hudbě se váže klišé o temnotě, mlžnosti, ponurosti. Z dobrých důvodů, nutno dodat. Ale řada vašich písní vyznívá vyloženě pozitivně, což by byla škoda kvůli generalizaci přeslechnout.
Naprosto souhlasím. Ale zároveň jsem zjistila, že i temnota a beznaděj, kterou často slyšíme v severské hudbě, může být svým způsobem uklidňující. Zvláště to platí v lidové muzice. Ač bývá hodně melancholická a pochmurná, často přináší povznášející okamžiky. Jak už jsem řekla, mám ráda kontrasty a snažím se o něco podobného. Zvláště album Seafarer jsem psala ve velmi těžkém životním období. A pamatuji se, že píseň Two Suns ke mně přišla zrovna ve chvíli, kdy jsem, obrazně řečeno, prosila vesmír, ať mi do té temnoty pošle alespoň jeden paprsek světla.

Na albu Hildring patří k těm pozitivním právě skladba Insects. Povídala jsem si s jedním stařečkem, který v důchodu začal trávit spoustu času v přírodě. Povídal mi: „Někteří lidé si myslí, že ptáci nebo hmyz jsou cosi hloupého, ale to není pravda! Dokonce i ten nejmenší z tvorečků má svoji vlastní mysl.“ Celou píseň ovlivnila tahle krásná konverzace, která na mě hluboce zapůsobila.

 

Po celé letní Nordic Night Open Air Tour, nejen na jeho zastávce v Ostravě, máte zpívat ve dvou odlišných sestavách za jediný večer. I když ve Wardruna se o vokály dělíte, není to trochu výzva?
Mám takový plán, o kterém si myslím, že bude fungovat. Jistě, půjde o hodně zpívání a často opravdu naplno, na pokraji křiku. Ale rozhodla jsem se minimalizovat mezi koncerty mluvení. Místo povídání chci chodit na dlouhé procházky, pokud to čas dovolí. Trik je v kombinaci ticha a fyzické aktivity. Na turné se navíc strašně těším, což je dobrý výchozí bod.

 

Sólové album Hildring vyšlo nedávno, stejně jako titul Kvitravn kapely Wardruna. Asi je brzy ptát se na příští směřování, ale máte už představu kudy a kam?
Mám ještě nějaké vedlejší projekty. Hostovala jsem jako zpěvačka a autorka melodií v několika nahrávkách Kristiana „Gaahla“ Espedala (norský zpěvák, někdejší frontman blackmetalových Gorgoroth, Lindy-Fay má opravdu široké zájmy, pozn. aut.), které by pravděpodobně měly vyjít ještě letos. Také mám nějaké nové věci od Einara (Einar Selvik, kapelník Wardruna), takže už se leccos děje. Navíc doufám, že se uskuteční jedna velmi zajímavá záležitost, totiž jamování s Jo Quail (londýnská virtuózní violoncellistka a skladatelka, pozn. aut.). Trochu jsme o tom mluvily a obě nás zajímá prostě zajít do nahrávacího studia bez předchozích plánů a zkusit, co se přihodí. Zatím jde opravdu jen o velmi předběžný plán, ale byla bych moc ráda, kdyby vyšel.

 

Colours Of Ostrava jsou jako obvykle vybarveny lákav . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář