O’Hooley & Tidow: Shadows

ohodyKdyž v roce 2013 získaly zpěvačka Heidi Tidow s klavíristkou Belindou O’Hooley nominaci na BBC Folk Awards, začalo být zřejmé, že konzervativci v anketě nadobro přišli o vlivný hlas. Vůbec to nemělo nic společného s podporou dvou lesbiček v mužských oblecích nebo snad s anglickému folku cizí queer tématikou, kterou se duo stejně nikdy nezaobíralo – údiv přicházel s hudbou: složitě aranžovanou a propracovanou, s bohatým doprovodem netradičních nástrojů, rockovým tahem a názorovým mixem anarchie, jízlivosti a ženské zranitelnosti. Což samozřejmě vedlo k otázkám: hrají vůbec ještě anglický folk a patří do něho neoklasický klavír? Zbytečným při pohledu na další, podobně až nepatřičná jména ankety: skupina Lau nebo dvojice Hannah James & Sam Sweeney. Nedávno se po dlouholetém vztahu vzaly, Belinda přešla na klavír Steinway a s Heidi se jim od folkařky Kathryn Williams dostalo svatební písně Small, Big Love – jediné na albu snadno čitelné, protože plně pod kontrolou něžného milostného vyznání. Dál musíte mít načteno z historie, případně přijmout úhel pohledu dvojice i její zarputilost komentovat současnost skrze temné stíny minulosti. Opět posloucháme „trestuhodně zapomínané“ příběhy silných a inspirativních žen a s rockovou skladbou Made in England dokonce potvrzení, jak už dva roky nazpět Belinda s Heidi vycítily, že se v Anglii schyluje k brexitovému průšvihu. Ironie se v ní dá krájet: kebabem a kari spokojeně přecpaní britští nacionalisté a populističtí pravičáci odmítají nebezpečnou imigraci a žádají odchod z EU.
K O’Hooley & Tidow se vyplatí přistupovat trpělivě a s důvěrou v jejich střet vizí: psát autorské skladby v tradičním narativním duchu, nicméně v osobité hudební formě – něco mezi anglickým folkem a moderním písničkářstvím s nádherně harmonicky sladěnými vokály a dominantním klavírem. Zatímco na koncertech vystupují samy, nahrávací studia jim s hostujícími muzikanty praskají ve švech. I na Shadows: trumpeta Jude Abbott (Chumbawamba), bicí a samply Pete Flood (Bellowhead), elektrická kytara Michele Stodart (Magic Numbers), kontrabas Andy Seward nebo ženské folkové trio Lady Maisery posilující s písničkářkou Grace Petrie sbory.
Reapers pak v takové sestavě zní jako temný, postrockový, zintenzivňující se depresivní noční sen: a proč by ne, zpívá se v ní o zneužívání dětí kněžími. Další úder na solar – klavírní The Dark Rolling Sea – je přepracovaná verze skladby Why Did I Leave Thee z loňského kompilačního alba The Ballads of Child Migration, už několikáté reakce folkařů na jednu z nejotřesnějších kapitol britských dějin: vládou a církví řízeného bezcitného posílání malých sirotků a opuštěných dětí (často násilně odebraných rodičům) do zemí Commonwealthu. Do roku 1960 údajně okolo sto třiceti tisíc…
The Pixie zní slavnostně, cítíme i patos, příčina je však zřejmá: po smrti věhlasných učitelů v zákopech 1. světové války, se role vyučující v čistě mužském národním tanci morris ujala na přání sběratele Cecila Sharpa Daisy Daking řečená Pixie. Tři roky působila na francouzské a německé frontě, kde depresemi zdecimovaným vojákům pomáhala alespoň tancem přežívat strašlivou dobu. Málem do „ABBA rozpustilosti“ vyjetá Beryl vyzdvihuje „ženu z farmy“ Beryl Burton, největší cyklistickou britskou šampionku všech dob a několikanásobnou mistryni světa, trvající po celou kariéru na amatérském statutu.
Skladby Blanket a The Needle and the Hand obnažují utrpení a osobní bolest, končí ale nadějí: mezi osiřelými sloními mláďaty v Keni a nelehkým dětstvím Heidi Tidow sice zprvu souvislost nenajdeme, vyraší postupně, nicméně s přesvědčením, že i z té nejvíc bezvýchodiskové situace se dá nalézt cesta.

No Masters, 2016, 45:18

Přidat komentář