Omar Sosa & Seckou Keita: Transparent Water

Mohl by to být hezký úvod do duchařiny. Kubánský jazzový klavírista debatující rád ve snech s předky, protože jsou staří a moudří, a senegalský griot, přikrývající na noc koru, aby z ní zásluhou zlých džinů neutekla duše. Ideálním pojítkem zdá se také být co do tajemství takřka neprostupné synkretické náboženství santeria, pokud by ovšem v hlubinně transcendentální jazzové ódě na vodu nezněly struny japonské citery koto, její korejské verze geomungo, profuky čínských ústních varhan sheng a tlumivé údery do radžastánského bubínku nagadi.
Takže duchy a katolicko-africké santeria raději nechme stranou: na impresionistickou, náladově nepředvídatelnou, v souhrnu nádhernou nadžánrovou hudbu víc sedí Omarova klasifikace jazzu coby filosofie svobody, navíc podle něho  nejde ani tak o worldjazz, jako o „music of the Earth“.  S ohledem na téma – voda, jejíž průhlednost prý symbolizuje vhled do lidské duše  a nelze se bez ní obejít – pak použijme parafrázi: music of the Water. Daleko vstřícněji vystihuje improvizační naladění zúčastněných, ponor do decentních, přesně odhadnutých rytmů a nesmírně podmanivých melodií.
Když Keita zpívá ve skladbě Mining-Nah, nevíte, co víc obdivovat: jestli lyrický vokál nebo Sosův klavír s klávesami.  Keitův hlas podmalovává – ano, podmalovává – i Tama-Tama, rozbouřenou staccatem kory, kterému Sosa vzdoruje kubánskou tanečností, a ve Fatiliku mu přijde na pomoc Japonec Mieko Miyazaki s kotem a vyjde z toho salsa pro jiné dimenze. Moro Yeye otevře v naprostém tichu Wu Tong se shengem, pak začne Sosa tajemně zpívat, rozjedou se perkuse, přidá klavír a…zkrátka nevíte, jestli náhodou nekomunikují s nějakým božským orišou.
Hlava vám nebere, kde se u Kubánce, Senegalce, Číňana (Wu Tong), Korejky (E’Joung-Ju), Japonce (Mieko Miyazaki), Inda (Mosin Khan Kawa) a Venezuelce (Gustavo Ovalles) vzala chuť vydat se do Zululandu a v Sosovi probudila evokaci zulského sborového zpěvu. Jenomže tak je tomu na albu pořád a trápit se na úkor blaženého poslechu zodpovídáním všemožných otázek, je marnost nad marnost.
A jak se tihle všichni setkali? Jednoduše: staří dobří přátelé Seckou Keita s Omarem Sosou zavolali, každý všeho nechal, třeba spolupráce s cellistou Yo-Yo Ma nebo vietnamským jazzovým kytaristou Nguyên Lê, a spěchal se podílet na albu, dopředu odhadnutém na mimořádné dílo roku 2017.
Už v únoru? Jo, už v únoru.

World Village, 2017, 60:24

Přidat komentář