Blue Lizard, 2021, 41:14
Vydání básní Ondřeje Mrázka v audiopodobě s hudebním doprovodem je pochopitelné, protože texty s úvody vysvětlujícími oč jde, a narážkami na totalitní partajní projevy jsou určené pro živá vystoupení. Album však vyvolává rozpaky, hudba se často nepotkává s recitací, bublající a šumící syntezátory sice vytvářejí zajímavé zvukové plochy, které však souzní jen s texty zachycujícími mrazivou dobu pandemie jako v první půlce Prahy covidem zakleté. Snaha sledovat dynamiku recitace a opožděně reagovat na klíčové obraty působí jako pouhá ilustrace. Mnohdy by přitom stačila pouhá punktace, pár tónů na závěr sloky, jako ve Velikonoční. Rozhodně by hudba neměla znít pod názvem básně.
Propracovanější doprovody by byly potřeba i proto, že Mrázek není velký recitátor, jeho výrazové možnosti jsou omezené, slova často izoluje a nepracuje dost s dynamikou a pauzami. Místy je jeho projev toporný a patetický i ve chvílích, kde se nepokouší o parodii.
Je to škoda, protože některé verše mají hloubku: „Visí Kristus na kříži / ocitl se v potížích / Co o tom víš. Jidáši? / Udání dobře vynáší.“ Nápad, že s Kristem vstane i jeho „chocholoušek“ je skvělý. Na textech je vidět, že Mrázek překládal Daniila Charmse. Má smysl pro absurditu a grotesku i ironii a umí pracovat se slovem: „Ptáček zpívá, holka pláče, že nemá co do pekáče / pláče smutně Anděla / že se líbat neměla, / líbala se s Davidem / fotbalistou s covidem. … Milovala ho jako boha / jenže se uzdravil a vzal roha.“
Mrázkovi se daří vystihnout náladu doby, byť mi nemusejí připadat protipandemická opatření srovnatelná se situací za heydrichiády: „uléhá Praha k zimnímu spánku, nad městem zas, jak kdysi visí meč zákazu vycházení.“ Dobrá je paralela s partyzánem po válce, když odpůrce zákazů už nemá co porušovat, leč narážek na totalitu je až moc. Hlavně se však ukazuje, jak těžká je recitace s hudebním doprovodem na záznamu a že ne vždy je ta nejautentičtější autorská interpretace přínosem.