Orlando Julius & The Heliocentrics/Praha, Palác Akropolis, 20. 5. 2019

Byl to dobrý koncert. Ačkoliv chvilkami poněkud posmutnělý, protože vedle neodolatelné veselé přítomnosti autentické esence afrobeatu a highlife se dostavil i „ten Němec, co mi schovává věci“. Když u nás hrál Orlando Julius (ročník 1943) před necelým rokem ve Stromovce na festivalu Respect, ve výborné formě skoro řádil na pódiu, pouštěl se do „soubojů“ s ostatními dechaři, komunikoval s publikem, dával se – ač opatrně – do tance. I tentokrát zahrál svá typická saxofonová sóla s odzbrojujícími „přepísknutými“ vysokými tóny, intonačně přesně zazpíval, zajímavě zapreludoval na varhany. Akorát mu tanečnice, zpěvačka, hráčka na perkuse, dlouholetá pódiová souputnice a také manželka Latoya Ekemode musela občas připomenout, co má zrovna dělat.

Někdy vyzněly ony tušené dialogy málem roztomile. Asi takhle: „Orlando, teď máš vstát od těch kláves, zahrát na konga a zazpívat tyhle verše,“ hučí Latoya manželovi do ouška. „Kušuj, stará, mně se tu sedí dobře.“ „Ale Orlando, lidi na to čekaj, no tak, seš fakt dobrej.“ „No jo porád… dyť už se zvedám…“ Jenže nešlo popřít, že se během turné od loňska cosi stalo a věk, který dožene každého, kdo má štěstí žít déle, si začal vybírat daň. Ale stále vše působilo důstojně, Orlando svoje odehrál. Když se mu sólo obzvlášť povedlo, šťastně se usmíval. A po přídavku dostal od ženušky hudlana. Žádný důvod rušit zbytek nasmlouvaných koncertů, právě hudba přece pomáhá člověka držet nad vodou a při dobré mysli.

Repertoárově se zvládlo vše očekávané. Došlo pochopitelně i na James Brown Rides On a zopakování vtipné historky o Jamesovi Brownovi. Neznáte? Stalo se v roce 1969, když James Brown koncertoval v Nigérii. Zašel se tehdy podívat na Juliův koncert a šokoval nebohého saxofonistu zvoláním „you’re so bad!“. „Co je na mě špatnýho?“ prohlížel se nervózně Orlando, slangovou angličtinu neznaje. Teprve při soukromé návštěvě se mu dostalo od kmotra funku ujištění, že jde o lichotku. Že je sakra bourák. I v Akropoli byl obdivuhodně „so bad“.

Výbornou práci samozřejmě odvedli The Heliocentrics. Nejlepší mimoděčný vtípek se povedl bubeníkovi a spoluzakladateli kapely Malcolmovi Cattovi, když mu začal ujíždět basový buben neboli „kopák“. Na přídavek si prostě přinesl ze zákulisí hasící přístroj… a ne, nezačal kropit nažhavené publikum, ale postavil si ho před buben, aby zamezil jeho nechtěnému pohybu. Nic však nepřerušilo neodolatelný tah muziky a neodpoutalo pozornost od elastické souhry ansámblu, který dokonale vstřebal historické žánry africké taneční muziky a přetavil je do současných groovů.

Pohled do sálu? Jednoznačně převládaly úsměvy a nepředstíraná radost roztančených diváků. Jak říkám, navzdory nepřízni osudu výtečný koncert. Škoda, že šlo zřejmě o poslední setkání s nigérijskou legendou. A štěstí, že jsme to ještě jednou stihli.

Přidat komentář