ORLOJ SNIVCŮ: Nebeské varhany

Nebeské varhany přinášejí dvaadvacet let staré nahrávky Orloje snivců pořízené v Mačicích v době, kdy Orloj snivců působil už jako puristické duo tvořené bratry Michalem a Jaroslavem Kořánovými, kteří hráli na stejnojmenný nástroj, což je druh podomácku vyrobeného metalofonu. Nalezené kovové objekty jsou položené na truhlíky z pěnového polystyrenu, které nebrání rezonanci.

Testem času nahrávky prošly, pořád si zachovávají poetickou tajemnost, jakou měly v době vzniku, stále působí jako jemný dotek křehkého světa, kde čas plyne pozvolněji, i když některým nechybí ani ostřejší hrana.

Nebeské varhany mají nejblíže k minimalismu, protože pracují s repetitivními rytmickými strukturami, které se pomalu v čase proměňují. Hodně připomínají gamelan, protože nepracují s klasickým laděním, vybrány sice jsou kusy želez, jejichž zvuk se k sobě hodí, to ale neznamená, že jsou nutně použity obvyklé intervaly.

Záběr je však mnohem širší. Místy se až blíží meditativním nahrávkám Stephana Micuse pro mnichovský label ECM, zejména jeho desce The Music Of Stones. Na té je sice zdroj zvuků úplně jiný – nařezané kameny, ale v závěru Točí a v úvodu Jde vytváří sound taktéž především tlumená rezonance. Občas vystupují do popředí i vlivy industriálu (Michal hrál nějakou dobu v Paprscích inženýra Garina). Patrné jsou ve Skřípá s nepříjemnými vrzavými pokroucenými zvuky, ruchy a suchými, práskavými údery do želez. Podobný zvuk bez dlouhé rezonance se objevuje i v následujícím Běží, kde se pádivý rytmus překrývá. Chybí tu však výraznější dynamika a gradace.

I když Orloj snivců dokáže pracovat s napětím a nervností, což ukazuje HrajePracuje, přece jen je mu nejbližší jemné předivo struktur. Nejsilnější jsou proto chvíle, kdy rezonance vytvoří nad rytmem plochu plnou basů i alikvót. Duo však zvládá vedle působivých miniatur vystavět i vyvíjející proměnlivou dlouhou skladbu Šlape, která nabízí více poloh i vývoj.

Zvukové možnosti nástroje jsou bohaté. Úvodní Odbíjí skutečně připomíná bití hodin, titulní Nebeské varhany zase zní, jako by v dálce projíždělo zvonky ověšené čtyřspřeží táhnoucí po sněnu saně a Sviští je jako převalující se těžká voda.

Orloj snivců podobně jako nahrávky znějících objektů Martina Janíčka, ne náhodou taky výtvarníka, jakým je i Jaroslav Kořán, ukazuje, že i v době stojící na vyspělých technologiích lze s úspěchem postupovat proti proudu a přijít s mimořádně působivou tvorbou. Výsledek je přirozeně limitován možnostmi použitých prostředků, avšak tady se právě ukazuje přednost samotného nástroje, který lze snadno rozšiřovat o další kusy želez. Orloj snivců při dostatečném množství kamenů nabízí skutečně velké možnosti i bez doprovodu dalších nástrojů jako v Zapomenutém orchestru země snivců. A i když jde v tomto případě o nalezené objekty, s nimiž si tak rád v sedmdesátých letech pohrával britský ambient, a ne o promyšlený koncept stavby nástrojů, přece jen je tu patrná jistá návaznost na výboje Harryho Partche. Už z toho důvodu by si idea zasloužila kultivovat a dále rozvíjet. Jediná výtka se týká toho, že zvuková kvalita není na úrovni ECM, která by mohla ukázat plnou sílu konceptu.

Blue Lizard, 2017, 50:42

Přidat komentář