Ossatura: Maps and Mazes

Italská kapela Ossatura u nás vystoupila ještě coby čtyřčlenná blahé paměti na festivalu Alternativa v roce 1999. Tehdy s elektronickými hejblátky, z dnešního hlediska už možná archaického typu, ale o to živějšími a výživnějšími. Tehdy už měla své jméno díky albu Dentro, nahranému ve spolupráci s Timem Hodgkinsonem. Pak se na nosiči prezentovali až v roce 2002 CD Verso. Jejich teprve třetí opus Maps and Mazes přináší výrazný estetický posun. Tohle dílo je o poznání melodičtější a nyní již jen tři členové Elio Martusciello, Luca Venitucci a Fabrizio Spera  na něm využívají v hojné míře konvenční nástroje – tedy piano, akordeon, akustické i elektrické kytary, basu, harmoniku, varhany, syntezátory, bicí a perkuse či citeru. Počítač a jiná elektronika ani různé vychytávky a objekty ovšem nechybí. Podstatnou roli zde hrají také terénní nahrávky, které jsou organickou součástí většiny skladeb. Ty byly pořízeny povětšinou v Neapoli a postihují běžný ruch velkoměsta. Výjimku tvoří skladba The South, kde hrají mnohem podstatnější roli audiozáznamy z domu Alfreda Hartha v Soulu a demilitarizované zóny na hranici Jižní a Severní Koreje. V ní je použita i narace Mikea Coopera a na několika místech zazní jímavé poryvy klarinetu Michaela Thiekeho. Ten dostane o něco výraznější šanci i v nejnaléhavější titulní skladbě. The Great Lens zase ozvláštňuje maorský dechový nástroj pu moto moto v rukách Richarda Nunnse a  Sea of Thoughts zvýrazňuje vibrafon Cristiana De Fabritiis. Největším překvapením je ovšem skladba-píseň Acqua, jejíž text je adaptací věhlasné Písně o starém námořníkovi od S. T. Coleridge a v níž hostuje zpěvačka Monica Demuru. Ostatní kompozice jsou tu buď melodičtěji založené, jindy spíš ambientně laděné, někdy strukturálně bohatější, jindy repetitivní až minimalistické, každopádně nikdy nespadnou do neslané nemastné šedi ani nepropadnou tendenční líbivosti.  Je to prostě tvůrčí posunutí někam dál.

RéR MEGACORP, 2016, 63: 28

Přidat komentář