Osudové setkání s Janáčkem

Osmnáct slovenských hudebníků a jako host kontrabasista Miroslav Vitouš. To je sestava, která natočila pozoruhodné dvojalbum Tales From My Diary, inspirované tvorbou Leoše Janáčka. Ve skutečnosti jde o dva víceméně samostatné projekty – jeden instrumentální a druhý písňový –, které vedle hudebního východiska spojuje společná produkce a působivý obal. Na otázky odpovídají iniciátor projektu, skladatel a saxofonista Nikolaj Nikitin a zpěvák a spoluproducent alba Róbert Pospiš.

osudovéTales From My Diary je projekt velkolepý, ale napoprvé těžko uchopitelný. Nemůžeme například mluvit o „kapele“, která album natočila…
N: Ano, jsou to vlastně čtyři formace na dvou CD. Jedno natočila kapela Polajka, ve které zpívají Róbert Pospiš a Eva Šušková, na kytaru hraje Martin Sillay, na violoncello Roman Harvan a na akordeon Boris Lenko. Na druhém CD účinkuje více formací, které jsem zastřešil výrazem Nikolaj Nikitin Ensemble, ale figurují tam i sólové improvizace Miroslava Vitouše, do nichž si on sám navrstvil nástroje. Potom jsou to skladby s desetiaž dvanáctičlenným ansámblem a konečně moje autorské smyčcové kvarteto, ke kterému se opět přidal Miroslav Vitouš se svými improvizacemi.
P: Já doplním, že v Polajce Boris Lenko hraje také na klavír. Jinak celý ten projekt zastřešuje hudba Leoše Janáčka. Ta byla leitmotivem celého dvojalba. Všichni muzikanti do toho s námi šli právě na základě toho, že obdivují krásu jeho hudby. Hold Leoši Janáčkovi lze pojmout různým způsobem.

Jaká tedy byla cesta přesně k takto strukturovanému dvojalbu?
N: Během svého studia na Vysoké škole múzických umění jsem se na hodinách hudební teorie dostal hlouběji k Janáčkovým komornějším dílům. Konkrétně mě zaujal klavírní cyklus Po zarostlém chodníčku, z něhož vycházejí mé instrumentální aranže, a velmi se mi líbil Zápisník zmizelého. Několik let jsem přemýšlel nad vlastní úpravou, až jsem oslovil Róberta. Známe se dlouho, jsme přátelé, Róbert s Martinem Sillayem mi produkovali jazzová alba. A tak jsem se jich zeptal, jestli by měli chuť udělat se mnou něco originálního, co by dokázalo uchopit janáčkovský výraz, napětí a krásu jeho hudby. Že bychom se skrze Janáčka zkusili vyjádřit, a vzdali mu tak poctu. Uvažovali jsme o tom, potkávali jsme se, a tak vznikla Polajka. Nakonec jsme ale obě části projektu pojali samostatně. Róbert s Martinem sice nahrávali moji část dvojalba, ale já se na Polajce nijak nepodílím.

osudové_2Kdy do projektu nastoupil Miroslav Vitouš? A chtěli jste od začátku spolupracovat přímo s tím, nebo jste prostě sháněli nějakého dobrého kontrabasistu?
N: Měl jsem naprosto konkrétní představu. Asi před třemi lety jsme jeli s klavíristou Ľubošem Šrámkem do Brna a povídali jsme si o tom, že by bylo fajn přizvat do projektu nějakého hosta. Ale ne pouze účelově, ale aby to mělo opravdu smysl. Ľuboš navrhl, že bychom mohli oslovit Miroslava Vitouše. S tím jsem souhlasil – je totiž úžasné, co všechno udělal a čemu se věnuje v současné době. Naštěstí měl náhodou koncert v rámci Festivalu pekné hudby v Banské Štiavnici, který organizuje Eugen Prochác, violoncellista, který na CD hraje v mém ansámblu. Požádal jsem jej, aby mi pomohl oslovit Miroslava ke spolupráci. Eugen se tou myšlenkou nadchl a rok po festivalu jsem se díky němu potkal s Miroslavem. Ten si nejprve nechal čas na rozmyšlenou, ale pak se mi ozval, že se mu ten nápad líbí, a že tedy přijede.

Jaký byl tedy jeho vklad? Ovlivnil vedle skladeb, pod nimiž je podepsaný, i celé album?
P: Jak už řekl Nikolaj, my jsme s Martinem – a také s Miroslavem – byli přítomni i při nahrávání Nikolajovy části dvojalba. Ten projekt fungoval organicky, bylo tam strašné nadšení. Miroslav tedy nahrál overduby do Nikolajových skladeb a já jsem mu pak navrhl, aby do těch tracků dotočil nějaké imprese. On si to poslechl a šel do studia. Byl to čistý proud hudby a velmi inspirativní spolupráce. Tím pádem je Miroslavův vklad dost závazný a možná právě on je spojovacím můstkem mezi Nikolajovým CD a Polajkou. Když totiž skončí jeho skladba Zjevení II. na prvním disku a pustíte si druhé CD, máte pocit, že se to přirozeně prolne. Mirek tedy suverénně ovlivnil zvuk celého projektu.
N: Já jsem měl s Miroslavem jedno setkání ještě před nahráváním a moc jsem nevěděl, co mohu čekat. Spoléhal jsem ale na to, že je to geniální hudebník. Od prvního momentu, kdy vstoupila jeho dvoumetrová postava do studia, od okamžiku, kdy se ozval jeho hlas z režie, to pro mne byl velmi pozitivní zážitek. Jeho přítelkyně mi později řekla, že celý večer mluvil jen o našem projektu. Možná proto je tak nekompromisní a přísný na druhé, protože když už do něčeho jde, jde do toho na sto procent. Nebere to jako zakázku, ale jde tvořit hudbu. Je v takové situaci, že už nechce doprovázet, nechce hrát jen do taktu, chce tvořit čistou hudbu, která přichází shora. Přesně to se ve studiu dělo a já jsem nikdy předtím nic podobného neviděl. Přitom o jeho mistrovské hře, schopnosti číst noty apod. vůbec nemluvím. On přímo improvizoval do nahraného smyčcového kvarteta podle partitury a bylo to opravdu úžasné.

osudové_3Skupina Polajka vznikla přímo pro tento projekt. Jaké jsou její další plány?
P: Polajka vznikla spontánně. Nikolaj nejprve vyzval mne a Martina, abychom jako písničkáři doplnili jeho instrumentální skladby třemi nebo čtyřmi písněmi. Oslovili jsme naše společné přátele Borise Lenka, Evu Šuškovou a jako posledního Romana Harvana, violoncellistu a výtvarníka, který je současně autorem obalu alba. A teď to vypadá, že kapela bude nějakým způsobem pokračovat.
N: Já jsem velmi rád, že album bude žít v různých podobách i koncertně, ať už budeme hrát s celým obsazením i s Polajkou, s Miroslavem Vitoušem, dokonce Polajka má koncerty i samostatně. Ale to jsem tušil už při nahrávání, že Polajka je tam homogenní, že bude moci fungovat nezávisle.

Jak tedy bude Polajka dál fungovat? Zůstanete u Janáčka?
P: Zatím jsme se dohodli, že když jsme vyšli z Janáčka, bylo by dobré se věnovat jemu. Ostatně i název Polajka je pro nás v tomto ohledu závazný.

Nikolaj už o svém vztahu k Janáčkovi mluvil. Jak vnímáte jeho hudbu, Róberte, vy?
P: Jako velmi osudové setkání. O tomto projektu jsme se bavili už před dvěma nebo třemi lety a já jsem dodnes Janáčkovou hudbou úplně omámený. Hned to zafungovalo a dnes je pro mne Janáček jedním z nejbližších skladatelů. Sám se věnuji i poezii a moravská lidová poezie v jeho úpravách si mě úplně získala. Ostatně i u Nikolajových instrumentálních skladeb slyším poezii nějaké krajiny. Zajímá mě atmosféra, srdce hudby a to je vlastní Polajce i Nikolajově kapele.

Nikolaji, vy se na albu představujeme především jako skladatel a výrazně méně jako saxofonista. Byl to záměr?
N: Vůbec jsem při práci na tomto projektu nepřemýšlel jako saxofonista. Ano, sice v některých skladbách hraju, někde jsem dokonce napsal part pro sopránový saxofon, ale nahradil jsem jej křídlovkou Lukáše Oravce. Ve studiu jsem měl hodně organizačních starostí a jsem rád, že na albu nemám žádná velká sóla. Vybouřil jsem se na deskách, které vyšly pod mým jménem, a tady mi šlo čistě o hudbu jako celek.

Přidat komentář