Oswaldovi

Nevím jak vám, ale mně se u jména Oswald vybaví jednak hodně svérázný strýček z povídek Roalda Dahla, a jednak rošťák z dětských filmů o Lucii, postrachu ulice. Oswaldovi jsou ovšem česko-italské duo: zpívající kytarista Andrea Rottin, u nás usazený písničkář, hrával na bicí v Atlantic Cable a v současnosti je zároveň k nalezení i ve formaci Neuvěřitelno, doprovázející svou hudbou němé filmy. Kateřina Malá, řečená Káka, obsluhující bicí, perkuse a klávesy, je zas bývala členkou novopackých kapel Kaljeka a Coury, a souběžně energicky bubnuje i v Unkilled Worker Machine. „Kořeny inspirace jejich hudby prorůstají do oblastí od severoamerického folku, do hudby ze spaghetti westernů, anglické psychedelické hudby 60. let, nebo do současné tuarežské psychedelické scény,“ charakterizují se na svém webu.
„Vždycky to byla kapela, ve které hraji svoje skladby s lidmi, které mám rád a kteří jsou ochotní se tomu věnovat,“ rekapituluje Andrea. V roce 2002 spolu s ním začínali bubeník Carlo Veneziano a baskytarista Giorgio Tempesta. „Moc koncertů jsme neodehráli, asi deset. Každý z nás studoval, pracoval, hrál jinde, a tak se sestava rozešla.“ Po přestěhování do Brna hrál Andrea chvíli s Janem Václavíkem a Tomášem Bolkem, ale koncertů také bylo jen pár. Vše opravdu odstartovalo až setkání s Kateřinou.
„V sestavě, v níž jsme už byli my dva,“ vzpomíná jeho dnešní spoluhráčka, „proběhl první koncert spontánně – v rámci bytového koncertu Ok Vancouver Ok v roce 2013, kde jsme se náhodou ocitli a zahráli asi čtyři věci. Pak se k nám přidal náš soused Carlo Veneziano a spolu jsme doma udělali na čtyřstopém kazetovém rekordéru nahrávku, která vyšla na kazetě jako split s českobudějovickou kapelou Nuly u NAAB.“
Na té však byly ještě zčásti Andreovy sólové skladby a vyšla pod jeho jménem. Za regulérní lze tak považovat až album z roku 2015, nazvané bright lights showed them up, které trio nahrálo ve studiu rádia StreetCulture.
Pro Káku to byla hudebně úplně nová zkušenost: „Způsob hry na bicí, jaký jsem do té doby znala, vůbec nefungoval. Navíc nehraju na plnou sestavu, což má svoje specifika a omezení. Najednou jsem nemohla do těch bicích bezhlavě třískat, takže na povrch vyplavaly nečekané nuance a problémy, se kterými se dodnes peru.“ Důležitou inspirací jsou zmíněné italské příběhy z Divokého západu. „Spaghetti westerny jsou často zajímavé v tom, že postavy nejsou tak idealizované a stylizované jako v severoamerických westernech,“ vysvětluje Andrea. „Například ti kladní hrdinové jsou v něčem hodní, ale zároveň i svým způsobem zlí a sobečtí… A všude je špína! Myslím, že hudba, kterou píšu, má s americkou a anglickou rockovou tradicí podobný vztah, jaký mají spaghetti westerny s těmi severoamerickými předchůdci.“
Dodnes Oswaldovi odehráli zhruba stovku koncertů, a díky Andreovým kontaktům v nich mají zhruba poloviční zastoupení ty zahraniční. Vidělo je tak publikum nejen v Itálii, ale loni odehráli turné po státech bývalé Jugoslávie, a ještě dříve vystoupili i na řadě koncertů ve Španělsku, Portugalsku, Francii či Švýcarsku. „Obecně mám nejradši malé obývákové koncerty pořádané promotéry, ze kterých se během let stali naši přátelé,“ pochvaluje si Káka, „ale oči navrch hlavy jsem měla například ze švýcarského Busker Festivalu, kde jsme hráli tři dny na ulici a všechno to šlapalo právě jak pověstné švýcarské hodinky, a kde jsme potkali bezpočet zajímavých až divných umělců. Opravdická cirkusová atmosféra.“ Andrea také připomíná, proč má raději rozsáhlá turné, než ojedinělá vystoupení: „Na turné většinou kapela hraje lépe. Když je mezi jedním a druhým koncertem hodně času, člověk zapomene na spoustu detailů a vychytávek. Pak se ve zkušebně pokaždé tvrdě pracuje, aby si každý na svoje vychytávky vůbec vzpomněl, místo, aby se pracovalo na nových věcech. Na turné tím, že jsou všechny party jasné, je jednoduší vnímat další důležité věci – jako třeba okolí, náladu spoluhráčů anebo lehké nuance ve skladbách.“
Loni se sestava zredukovala Carlovým odchodem z tria na duo. „Zmenšení sestavy je výzva k tomu, aby v naší hudbě bylo co nejméně prvků, ale aby byly co nejfunkčnější,“ shrnuje přístup Andrea. Zároveň ale doplňuje, že impulsy k novým skladbám k němu přicházejí i odjinud: „Růst nenávisti a strachu v mediích i mezi lidmi, se kterými se člověk setkává mimo svůj okruh přátel. Také studium dějin bývalého Rakousko-Uherska během minulého století a zkoumání dějin mé rodiny. A také to, že jsem objevil hudbu tuarežských kytaristů a kapel Mdou Moctar, Bombino nebo Tinariwen.“
V současnosti duo usilovně pracuje na své další nahrávce Songs About the Persecution. Rádi by ji pojali jako desetipalcový vinyl. „Konceptem jsou perzekuce v dějinách lidí,“ prozrazuje Andrea. „Jestli všechno klapne tak, jak má, grafiku nám udělá mladý a talentovaný makedonský malíř a grafik Sali Ertunc. A na koncertech nás budou doprovázet videa italského uměleckého seskupení Scentographers, což jsou Sara Montin a Paolo Moretti.“ A Káka ho doplňuje: „Na konci dubna ještě jedeme dodělat desku do Low Resolution studia a do podzimu by měla být venku.“ Skladby z ní určitě zazní i na letošním festivalu v Boskovicích.

 

Přidat komentář