Otrávená generace

Občas je něco slyšet o legendě jménem Radegast. Nebo o Radegastu jako o jedné z prvních hardcorových kapel u nás. Může být, proč ne? Vždyť kolik bandů tohoto typu v polovině osmdesátých let v ČSSR řádilo? V roce 1978 proběhly dva punkové koncerty Hlavy 2000. V Šenově (pozor, nikoliv v Šanově), předměstské části Havířova nebo také záměstské části Ostravy. Hlavy 2000 se daly dohromady v lidušce, kam se chodily učit hrát na bubny a kytary. Bohužel jejich nahrávky pořízené na kazetový magnetofon ve sklepech jsou ty tam. Možná někdo doma poslouchá Naivku nebo Gellnerovu Všichni mi lhali v punkovém kabátku, a ani neví, co má.
Z Hlav 2 000 se rekrutoval dnešní kytarista Radegastu, řevec a autor Milan Afoň Jonšta. Kdysi rebel naruby. Dnes je to spořádaný, místy nervní vegetarián, ale opět naruby. Vždy se odlišit a vždy jít svou cestou jest zřejmě zakořeněný povahový rys jeho vlastního já. A to je dobře. Pravda, poslech muziky zahraniční provenience mu byl občas vytýkán, ale je přece nutné držet s ní krok. Nebo se alespoň o to snažit. Aby člověk slavnostně neobjevil žárovku. Nakonec – na albu Otrávená generace uslyšíme. Kapela je vydává ve vlastní režii.
Dřevní doby Radegastu byly půvabné. Zkoušky v obývacích pokojích paneláků, svazácké klubovně, konflikty s místními svazáky, rozbité dveře, zničené nástroje, na bicích místo paliček odřezané větve. Svazácká klubovna totiž sloužila jako centrum zábavy mládeže ze Životic. Nacházela se mezi domky, pardon, domy polopolských zbohatlíků, dřepících na funkcích v okrese, kraji, dolech… Ve starém, kdysi památkově chráněném zámečku (posléze byl chráněn už jen portál hlavního vchodu). V té době proběhl snad i nějaký ten koncert v místním, pochopitelně Dělnickém domě, spolu s dalšími kapelami, provozujícími činnost v půjčované klubovně – zkušebně. Katafalk, IQ:60, Středně rychlé šípy, Klec… Místní zlatometalová mládež produkci nijak moc nestrávila, takže v polovině osmdesátých let se kapela přestěhovala na doporučení jednoho z místních dobrých lidí, pana Krahujce, do jiných místností téhož zámečku. Kupodivu za minimálních potíží ze strany klanového vedení statku. Ze zámečku se stal Zámeček, jakási Mekka kapel, které nebyly klasicky rockové či metalové. Na metal 1 disco si už tehdy úřady zvykly. Téměř přímo nad zkušebnou, ze které se později stalo „studio“, bydlela a dosud bydlí rodina Sikorových, nebo Sýkorových. Sami nevěděli, jak se správně píší. Podstatné však je to, že byli velice tolerantní. Tímto jsou s díky pasováni na Si-coreovy. Zejména jejich dva synové, Luděk a Danek, dokreslovali atmosféru zkoušek a natáčení, když metali po zkušebně kotrmelce a ve volných chvílích si bubnovali nebo hráli na kytary. Dlužno uvést, že Danek se záhy naučil zapojovat větší část aparatury, jak to odkoukal od techniků a zvukařů, i když, stejně jako jeho bratr, chodil do zvláštní školy. Byli prostě jiní, a to bylo špatné. Si-coreovi vydrželi třeba i celonoční a celovíkendové nahrávání, když vznikaly nahrávky kolegů z Valmez-SMS, Slepé střevo, Mrtága a Žďorp. Jejich snímky z těch dob jsou doposud k dispozici ve „vydavatelství“ RM.
Ještě v době zkoušení ve svazácké klubovně ve složení Afoň – kytara, řev, Eskimo – bicí, Bobeš – basa (čerstvě puštěný z roční vojny), přichází do kapely Dana Kalous. Bezesporu talent, přitažený Bobšem odkudsi z hospody ve věku 17 let. Je to trochu paradox, protože Kalous zaujala hlasem podobným vokálu Cindy Lauper. Afoň ji však ve zkušebně přiměl ke zcela jiným výkonům. Z dívčího zvonivého hlasu vydoloval časem zvuk porouchaného Moskviče. A první demo se mohlo nahrávat.
Jako příjemná vzpomínka na tuto dobu vyzní dnes trapné vystoupení Radegastu s Kalousem na jednom z havířovských Rockových pódií. Ještě trapnější však byly „potíže“ s texty, které tehdy byly žádány ke „schválení“. Různá individua se pak k nim měla vyjadřovat, a tak se texty o starém cypovi nebo těžkém kulometu, který tě budí v Bejrútu místo budíku, dostaly až kamsi na imaginární „okres“ nebo „kraj“. Prý „to nejde, zpívat o popelnici, protože ta sama o sobě je neestetická…“. Psal se rok 1985, když z Brna přišla zpráva, že Brněnský drak, pořádaný pravidelně studenty VUT Brno, je zakázán – mimo jiné také proto, že jednou z účinkujících kapel měl být Radegast. Jedné paní z děkanátu VUT prý kdosi z havířovského národního výboru sdělil, že Radegast je skupina alkoholiků a nejprůšvihovější kapela v okolí. Kam prý přijede hrát, schází se závadová mládež a chuligáni, zpěvačka je narkomanka a alkoholička, která padá při koncertě do publika… Dík za prokázanou reklamu! I když Radegast na domácí půdě v té době dlouho nekoncertoval… V souvislosti s tím si ještě vzpomínám na koncert Radegastu v Lysé nad Labem, kde hrál společně s FPB a Plexis. Asi v polovině byl přerušen komandem místních občanů a policajtů se psy a videem. Náhodně se zjevivší Test Department se urychleně naskládali zpátky do autobusu a zmizeli. Dana Kalous byla tehdy náležitě plonk, když po čtrnáctihodinové jízdě vlakem vstoupila s kapelou do sálu. Číra, malby na obličejích, plno kůže, zicherky napíchané nejen v bundách. Myslím si, že si tehdy Dana sundala z oškubaných vlasů berušku a měla silnou trému – chudák narkomanka…
Posléze Kalous Radegast opouští a od roku 1986 se více věnuje Masomlejnu (ex-Třírychlostní Pepíček) a i Bobeš se s basou a svými nápady rozpoltil mezi Radegast a Masomlejn.
Nedávno dokončil Radegast album Otrávená generace, jež obsahuje starší i nové skladby plus jednu šoking verzi Zlého dnu. Možná trochu pozdě, ale to snad tolik nevadí…

Přidat komentář