Ozric Tentacles: Technicians of the Sacred

ozricPřetěžko stylově zařaditelné volné hudební sdružení Ozric Tentacles založil v roce 1983 vynikající kytarista Ed Wynne. Ten je také jedinou konstantou, kolem níž se v běhu let vystřídaly na dvě desítky muzikantů. Přes hippie- jazzové základy stála kapela u zrodu hypno-raveu a trance – instrumentálně náročné odnože elektronické lysergové taneční scény v Británii druhé půle 80. let. Pro její improvizační náplň je hudba OT někdy nazývaná „jamtronica“ nebo „livetronica“. Převážně festivalový hudební konglomerát má na kontě množství více či méně vydařených koncertních desek, které Wynne svými slovy považuje „pro jejich pomíjivost za mandalu“, na rozdíl od studiových, jež jsou „záznamem výbuchu svobody a kreativity“.
Technicians of the Sacred je patnáctým studiovým albem OT a bezesporu jedním z nejlepších. Nabízí velmi blízká setkání elektroniky s prog-rockem, stejně jako fusion-jazzu s krautrockem, najdeme i stopy mixu reggae s Mahavishnu Orchestra. Podobně jako u předchozích nahrávek zde expandují skladby do všech směrů v brilantním řemeslném provedení, se smyslem pro humor (aniž by působily komicky) a evokací neustálého hladu po nové stylizaci a nových cestách. Posluchač objeví zlomky z Chicka Corey, Neu!, dervišského transcendentálního rituálu i heavy metalu.
Dvojalbum je vystavěno jako vícevrstevný symfonický diagram, lichoběžník o jedenácti vrcholech. Hned úvodní The High Pass je odhalen coby modus operandi celého alba. Do směsi plíživé elektroniky a gongů začne probublávat nervní basová linka, nad níž se jako lotosový květ rozevírá dialog Wynneho kytary s klávesami a pozvolna se řítí do extáze tvrdých riffů, svistotu syntezátorů a motorového tahu přesně odsýpajících bicích maďarského novice Balázse Szendeho. Jak to u správné symfonie má být, po exposé následuje transcendentální zvolnění v Butterfly Garden a Far Memory. Pak symfonie načne další „větu“ skladbou Changa Masala, v níž kapela destiluje všechny své byvší ingredience do nádherně vonící pikantní přílohy. Seqencery, úryvky nebeského vokálu a nepřímé náznaky reggae poskytují základnu, nad kterou akustická kytara tvaruje mísu s pokrmem jako John McLaughlin ve svém nejcitlivějším období. Zingbong je jazzrockově energickou přípravkou pro následnou Switchback, která staccatovými štěky odkazuje na Steva Hillage (ten s OT kdysi spolupracoval).
Druhý disk je hudebně kompaktnější. V serpentinách úvodních riffů dvanáctistrunky na Epiphlioy se procházíme bizarním bazarem Orientu, zaslechneme hlasy kolemjdoucích poutníků a už nás samply smyčců spolu s vesmírným orchestrem kláves nesou do hor Kašmíru, aby nás řeka kytar (akustika Eda Wynneho se zvukem arabského oudu a éterická basa Brandi Wynneho) v zákrutech navrátila zpátky do údolí. Cesta se ve složitých kompozicích neustále proměňuje. Je hravě taneční, je meditativní, je progresivní v těžko polapitelném taktu (závěrečná Zenlike Creature). Je opravdovým výbuchem svobody a kreativity.

Snapper Music, 2015, 2CD 89:09

Přidat komentář