Paddy Moloney – Náčelník ochotný spojit se se samotným ďáblem

11. října ve třiaosmdesáti letech zemřel Paddy Moloney. Skladatel, aranžér, dudák, hráč na píšťaly a věrozvěst irské tradiční hudby, kterou se skupinou The Chieftains proslavil po celém světě a přilákal k ní miliony posluchačů. S jeho odchodem, a tím pádem s koncem kapely, oficiálně kdysi jmenované za kulturního ambasadora Irské republiky, pak definitivně končí jeden z největších hudebních příběhů 21. století; bez přehánění srovnatelný s nástupem rock´n´rollu.

Klaněli se mu prezidenti, světoví leadři i papež, rockové a popové hvězdy, britská královna, filmoví režiséři a na jeho píšťalu hrála ve vesmíru americká astronautka Cady Coleman. Kdo Moloneyho poznal osobně a měl možnost s ním mluvit, ví, že šlo o báječného skromného chlapíka, sršícího humorem, u něhož si jeden nebyl jistý, jestli to, co říká, myslí naprosto vážně. Bez mrknutí oka třeba předkládal názor, že veškerá hudba pochází z Irska, a její ozvěny pak slyšel snad úplně všude, kam s The Chieftains dorazili, byť se jednalo o mongolskou poušť nebo Velkou čínskou zeď. Rád také v žertu tvrdil, že na světě existují pouze dva druhy muzikantů: Irové a ti, kteří by jimi chtěli být.

Musí se Moloneymu nechat, že vlastně nepřeháněl, vždyť seznam zpěváků a muzikantů podílejících se na spolupráci s The Chieftains nebere konce: a jistěže ze sebe Emmylou Harris, Marianne Faithfull, Joni Mitchell, Paul McCartney, Luciano Pavarotti, Willie Nelson, Roger Daltrey nebo Ry Cooder žádné Iry nedělali, zato ani na vteřinu neuvěřili, že by jejich pozváním k natáčení sledoval Paddy velikášské cíle. Věděli, jak nadevše miloval irskou hudbu a pro její propagaci byl ochoten spojit se se samotným ďáblem, ačkoliv ho leckdo – dokonce i členové skupiny – občas upozorňovali, že méně je někdy lépe. Ale kam s tím na Moloneyho, jen ho tím vyprovokovali k dalšímu, na první pohled šílenému nápadu. Album The Long Black Veil, nazpívané Van Morrisonem, Mickem Jaggerem, Stingem, Sinéad O’Connor nebo Tomem Jonesem, vypadalo zprvu jako podbízivý komerční tah. Moloneyho strategii, podepřené vysokou uměleckou hodnotou, nakonec všichni dali za pravdu: asi nejprodávanější album v historii skupiny se stalo tou pověstnou poslední kapkou. Jestli po vydání v roce 1995 existoval někdo, kdo ještě neznal The Chieftains a nezískal alespoň minimální představu, jak zní irská hudba, pak nepocházel z této planety.

Než se The Chieftains v roce 1962 zformovali, hrál Moloney s další irskou legendou Seánem O’Riadou v kapele  Ceoltóirí Chualann. Profesionály se Náčelníci stali až po třech albech a třinácti letech koncertování málem jen za pivo a přispěla k tomu sázka s promotérem Jo Lustigem. Pokud Irové vyprodají londýnskou Royal Albert Hall, baštu britských rockerů, vzdají se práce úředníků. A protože v sálu nezbylo jediné místo, vydali se The Chieftains dobývat svět a v anketě magazínu Melody Maker o kapelu roku s přehledem poráželi Led Zeppelin nebo Rolling Stones. Ze sestavy – houslista Martin Fay, hráč na píšťaly Seán Potts, harfeník Derek Bell, bodhránista Kevin Conneff a flétnista Matt Molloy – už zůstali naživu jen poslední dva a v mnoha nekrolozích teď vzpomínají, jak s kapelou zásadně ovlivnili tvořící se britskou folkrockovou scénu, nástup Alana Stivella, celosvětovou keltománii a vztah mnoha generací k nejen irské tradiční hudbě.

11. října ve třiaosmdesáti letech zemřel Paddy . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář