Kranky, 2022, 39:53
Hudební dráha Marka Nelsona z Labradford i jeho sólového projektu Pan•American je dlouhá. Zatímco první sólové desky z přelomu tisíciletí byly plné postrockových odlesků, další řadová alba si libovala v dubově nebo ambientně umírněné elektronice. Teprve předloňská deska A Son Marka vrátila definitivně ke kytaře. Letošní, už devátá řadová deska projektu navíc často dává přednost její akustické sestře a steel kytaře, a rázem se tak dostává na pole v současné době progresivního ambientního country. Ambient jako žánr mají mnozí posluchači automaticky spojený s elektronikou a nekonečnými vesmírnými plochami. I řada předchozích desek Pan•American by se do tohoto vidění hravě vměstnala. Ne tak album The Patience Fader, které také pracuje s extrémními dozvuky a echy. Jejich prvotními impulzy jsou ale rukama rozechvívané struny Markových kytar. Přitom se základní pocit z hudby projektu příliš nemění. To znamená, že ze skladeb dýchá statický klid beze stopy nervozity a jiné tenze. Na druhou stranu, skladby jsou tak specificky vystavěné, že je nelze strkat do stejného pytle se zvukovým muzakem a jinou fádní, výplňovou muzikou. Na albu najdeme tiché instrumentální písničky i skladby plně sloužící atmosféře, rezignující na melodicky tradiční oblouk. Výrazná Corniel zní rozmazanou a často zasmyčkovanou hrou harmoniky, která evokuje avantgardní hru na harmonium, zatímco Memorizing, Memorizing je postavená na „kudrnaté“ hře akustické kytary, která bloudí prostorem. Oproti nim stojí mnohem prostší „písničky“ kdy The North Line s ohýbanými tóny steel kytary směřuje ke country, Harmony Conversion se drží tichého minimalismu s drobnými rytmickými samply a Almost Grown buduje atmosférickou smyčku kolem pomalého, zamyšleného kytarového vzoru. Nové album Pan•American zobrazuje tichou krásu všedních klidných chvil, kde, když se nic neděje, tiché, jinak všedním hlukem umlčené zvukové detaily dokážou rozehrávat dechberoucí zvukové příběhy.