Panzerpappa: Pestrottedans

panzKdo před čtyřmi lety narazil na skvělé album Astromalist téhle norské bandy se zappovsky švihlým názvem, očekával by s napětím jejich další počin v přinejmenším stejné pestrosti muzikantských nápadů. Astromalist je totiž barevná, hudebně závažná i zábavná záležitost, na níž se objevila široká sada hostujících výtečníků – mj. fagotista Michel Berckmans z Univers Zero, flétnista Jagga Jazzist Ketil Vestrum Einarsen, vibrafonista Ola Lindh a řada hráčů na smyčce. Novou deskou Pestrottedans ovšem norští prog-jazzisté vstupují do hudebně hodně jiné řeky. Pokud Astromalist bylo lze na průběhu skladeb pojmenovat v širokém stylovém rozpětí od Rock in opposition přes avant-canterburskou scénu i veselý zappismus po náznaky symfonické básně, a také zřetelné vlivy kapel výše jmenovaných hostů, Pestrottedans je nahrávkou přímější, jazzovější. Předchozí album v sobě neslo jak lehce zapamatovatelné pasáže, tak i vesele až punkově skočná místa s kontrastním, ale organickým prolnutím do náznaku moderní symfonie (s vibrafonem, cellem, violou, fagotem, flétnou i klávesami). Na nové desce se kvinteto Panzerpappa vrací k čistší, průzračnější formě kompozic, jak to dělávali od svých začátků v roce 1998, a do studia si přizvali pouhé dva hosty – Elaine di Falca na akordeon (mj. Thinking Plague nebo Combat Astronomy) a na Moog-guitar E1 mladý talent norského moderního jazzu kytaristku Ninu Hagen Kaldhol. Dá se říci, že po ambiciózním a prokomponovaném Astromalist zažívají Panzerpappa s albem Pestrottedans nový restart.
K nahrávce se totiž po letech sešla původní zakládající sestava, jejíž současný line-up na plný úvazek doplnil dříve jen hostující klávesák Hans-Petter Alfredsen.
Pestrottedans se moc pěkně poslouchá. Na úvodní, v prostém rytmu rozjuchané Spådom, kde na kytarové věty v dalších sekvencích odpovídají saxofon s akordeonem, naváže v takřka klasickém fusion titulní Pestrottedans, stavěná na lichých rytmech a orientálních harmoniích. Naopak Fundal je skladba-vyprávěnka par excellence, evokující třeba poklidné odpoledne starobylého francouzského městečka, v níž s nenápadnými změnami rytmů rozmlouvá kytara s akordeonem i saxofon s klávesami a kam s jakoby mimoděčnými otázkami dohol svými modulovanými zvuky Moog-guitar. Tredje Malist břitkostí i motivicky trochu připomíná crimsonovské Lament a je tak nejtvrdší skladbou alba. V předposlední a nejdelší kompozici Landsbysladder slyšíme ve fragmentech snad všechny prvky hudebních vlivů téhle norské party, včetně tiché klavírní pasáže uprostřed a jazzrockové teatrálnosti na konci. Největší pochoutkou je pak finální Goda’ Gomorrah, kde se v náznacích vrací jemné melodické vyhrávky tu kytary, tu saxofonu, kláves i akordeonu k motivům předchozích skladeb alba s předěly dramaturgicky přesně načasovaných monumentálních chórů vrstevnatě samplovaných dechů, jak od velkého bigbandu. Norští plavci na Pestrottedans objevují nové rameno mohutně rozvětvené řeky stylů.

AltrOck, 2016, 43:18

Přidat komentář