Nepůsobilo to tak, že by dámy z Tara Fuki měly roli předskokanek. Vydařené pokračování koncertní řady Respect+ představovalo spíše plnohodnotný dvojkoncert. A milý host ze Sardinie Paolo Angeli logicky vystupoval druhý v pořadí.
Koncert Tara Fuki byl mimořádný především tím, že krom ověřených repertoárových položek zazněla řada nových písní. Decentně se odhaloval obsah chystané šesté řadové desky. Ohlášení „první píseň se jmenuje Motýle“ logicky vyvolalo bouři smíchu, ale ihned bylo uvedeno na pravou míru, že s tímhle případem písnička vůbec nesouvisí. Šlo opravdu o vzdušný, mihotavý, povznášející a poetický kus. Ke komickému komentování aktuálních úletů duo opravdu nesměřuje, i když samozřejmě nedělá ani žádné „mramorové umění“. Ale příjemně humorný podtext už vystoupení zůstal. „Další nová písnička má pracovní název Disco příběh a je samozřejmě taneční, půjde o takový návrat do 80. let,“ zaznělo například. Ale nelekejme se. „Rovná“ figura, kterou Dorka chytila do looperu, sice opravdu umanutým důrazem na každou dobu 4/4 taktu evokovala aranžmá basových linek, typická pro diskotékovou hudbu přelomu sedmé a osmé dekády. Asi proto dámy napadl vtípek s pracovním názvem. Taneček v podání Tara Fuki ovšem probíhal na zcela jiné úrovni než té „od podlahy“. Publikum sice nereagovalo na Andreinu výzvu k vyskočení na židle, neb i finále „bude taneční“, ale zato začalo vyskakovat k ovacím ve stoje. Jediná nevýhoda dvojkoncertu. Kvůli policejní hodině se nedalo přidávat.
Nejsilnější dojem z vystoupení? Andrea a Dorka jsou jako obvykle v ohromné pohodě. Jejich komunikace funguje na vyladěné společné vlně, jako kdyby bydlely kousek od sebe, ne každá v jiném koutu Evropy, a hrály denně. Přitom šlo o jediný lednový koncert Tara Fuki. Na nové album se můžeme těšit bez obav.
Paolo Angeli je na našich pódiích relativně častým hostem, proto už jeho one man band tolik nepřekvapuje. Ale stejně. Stačí zavřít oči, nechat se unášet velebným hudebním proudem a divit se, že všechny jeho přítoky, hlubiny, hladiny, vlnky a víry vytváří jediný hudebník bez pomoci looperu. Krabičky sice využíval, ale pouze zpožďovače, byť i s funkcí „nekonečného hallu“, tedy držení („mrznutí“) zvoleného tónu.
Také Angeliho koncerty nepostrádají humorný podtext. Spolehlivě pobaví, už když Paolo napochoduje na scénu ve stylově pruhovaných ponožkách, dokonale ladících s námořnickým tričkem. I když víme, že absence bot je vynucena využíváním prstů na nohou k obsluze řady perkusí i hejblátek vedoucích ke kladívkům u každé ze strun Angeliho kytarového monstra. A těmi námořnickými proprietami je hrdě odkazováno k původu hudebníka. Dobře vypočítaným humorným momentem bylo i to, když Paolo zalovil v kapse kalhot, vytáhl kreditní kartu a vrazil ji mezi struny nástroje. Nebo když začal dotvářet rytmus a jakýsi „sampl příboje“ dupáním na zmačkaný igelitový, nebo spíše celofánový pytlík, zdánlivě nedbale pohozený na zemi.
„Preparování“ nástroje – připínání svorek na struny, pokládání plechového sítka před kobylku či zapínání vrtulek, drnčících o struny, může působit samo o sobě úsměvně, jako odlehčení. Jenže na samotné hudbě zdaleka nefascinuje jen její doslova artistické či eskamotérské provedení. Ale spíš to, do jak harmonického a působivého tvaru dokáže Angeli skout sardskou lidovku, motiv z písně Radiohead, minimalistickou figuru, klasicizující cellovou melodii a psychedelické sonické bloudění – to vše zároveň. A navíc vždy v improvizovaném, nikdy jindy neslyšeném provedení. Ať je u nás Paolo Angeli jakkoliv častým hostem, každý unikátní koncert stojí za vyslechnutí.