Paprsky inženýra Garina: Máme rádi ruční práci

Průkopníci industriální hudby u nás, s drobnými pauzami fungují už 33 let. Ve středu 6. listopadu vystoupí v pražském Paláci Akropolis spolu s britskou ikonou žánru Test Dept. A jak sami říkají, bude to už třetí důležité setkání.

 

 


Povídat si s Paprsky inženýra Garina je docela náročné. Neustále ze sebe chrlí jednu historku za druhou, o humor s nimi opravdu není nouze, ale je vcelku snadné v tom všem „ztratit nit“. Také je opravdu znát, že jsou dobří přátelé, a ač se na pódiu sejdou jen několikrát do roka, rádi se vidí mnohem častěji. Z desetičlenné sestavy se u stolu sešlo historické jádro: zakladatelé Prezident Táta alias Prezi (Petr Zenkl, železa) a Vojta (Zdeněk Vojtíšek, hlavní hlas), spolu s nimi pak i Šuli (Pavel Šolc, kytara, zpěv), Špendlík (Jarda Jehlička, baskytara) a Vítek (Vítek Hofhanzl, železa).

 

Kdo vás v počátcích nejvíc ovlivnil? Znali jste tehdy třeba Test Dept.?
Prezi: To bylo jinak. Záviděl jsem všem, že hrají v nějaký kapele. Já jsem v žádný nehrál, protože jsem na nic hrát neuměl. Takže jsem si vymyslel, že dám dohromady kapelu z lidí, kteří taky neumějí na nic hrát. V roce 1986 byl první Rockfest, kde sice dostaly šanci zahrát i kapely, který jinak moc hrát nemohly, ale zároveň to organizoval Socialistický svaz mládeže, takže v našem okruhu to bylo tak, že slušný lidi na svazácký akce nechoděj. Šuli tou dobou dělal nějakýho správce či co v Paláci U Zlatého melounu v Michalské, tak jsme se rozhodli, že tam uděláme antifestival, takovou trucakci vůči tomu Rockfestu.

 

Tam byla vaše premiéra?
Prezi
: Jak se to vezme. Protože byl tehdy populární metal, a kapely jako Citron byly režimem celkem tolerované, rozhodli jsme se, že si vezmeme nějaká železa a ukážeme jim, „zač je toho metal. Když ale došlo na věc, pochopitelně jsme moc nevěděli, jak to realizovat. Kamarádi Vojta a Šuli měli tou dobou už kapelu New Psychedelic Orchestra, a tak jsme se s nimi dohodli, že to s nimi spojíme. Že nebudeme hrát po sobě, ale najednou a společně. Nakonec nás bylo na pódiu jedenáct, publikum se dost odvázalo, a dost se to povedlo. Měli jsme tam asi pět kladiv – a všechna skončila s přeraženou násadou. Hráli jsme pod názvem New Psychedelic Orchestra & Švëstkövé knëdlíkÿ. Protože všechny pořádné metalové kapely měly přehlasované samohlásky v názvech.

 

Kdy se tedy objevil název P.I.G. ?
Prezi
: Ihned potom nás napadlo, že bychom z těch dvou kapel mohli udělat jednu novou. A budem se jmenovat Tátův větrák,“ pravil Aleš Svoboda. To byl totiž můj první „nástroj“ – ventilátor, do kterého jsem strkal kovovou svorku, a ono to hezky drnčelo. (všeobecný smích)
Šuli: N.
U. Unruh z Neubauten takový věci dělá dodnes…
Prezi: Mně ten název ale připadl blbý, ale ihned jsem si vzpomněl na Tolstého knížku z dětství Paprsky inženýra Garina – a bylo to.

 

O té akci U Melounu se tehdy dost mluvilo…
Šuli: Protože se opravdu povedla. Hrála tam celá řada výborných kapel. Skvělí OZW v latexových maskách, punkáči V3S, FPB z Teplic…
Vítek: Vtipný bylo, že tam pozdě večer dorazila, a v publiku pak pařila celá parta těch, kteří předtím hráli na tom Rockfestu. Pamatuji si určitě, že tam byla i Iva Bittová.
Šuli: Všechno se to promíchalo a jelo to asi do osmi do rána.
Prezi: Pak bylo léto, a 
po něm měl mít Vojta výstavu obrazů v domečku v Jazzový sekci. Takže jsme se rozhodli, že když se to U Melounu tak povedlo, že dáme dohromady tu novou kapelu, a vystoupíme s ní na vernisáži. Narvali jsme se v tom sklepě do takového výklenku, a před nás pověsili nemocniční prostěradla, a injekčními stříkačkami na ně v průběhu stříkali různobarevný roztoky genciánku, hypermangan a jiný. Smrděl jsem pak od toho asi týden.
Vojta: Vernisáž ještě proběhla zcela v poklidu. Výstava pak trvala asi měsíc, a když jsem si ji přišel sbalit, tak mi řekl Karel Srp, že jsou na to hodně pozitivní ohlasy, ať to tam ještě pár dní nechám. Asi o dva dny později tam ale vlítlo policejní komando, a co nerozbili, to si odvezli. To bylo před tím slavným procesem s Jazzovou sekcí. Takže už jsem ty obrazy pak nikdy neviděl.
Šuli: Pro kapelu to ovšem bylo nejlepší promotion. Mluvili o ní na Hlasu Ameriky, na Svobodné Evropě…
Prezi: Hlasatel Ivan Medek to totiž trochu popletl, a referoval, že „byla zabavena výstava skupiny Paprsky inženýra Garina“.
Špendlík: To slavné hlášení máme mimochodem archivované.

 

 

Jak často se vám potom dařilo vystupovat?
Šuli
: Na tehdejší dobu poměrně hodně. Do revoluce jsme tak dvacet koncertů určitě měli.
Prezi: Škoda, že jsme tehdy ještě neměli Fildu, ten by nám to pěkně zarchivoval, a věděli bychom to přesně. Takhle si to už skoro nikdo pořádně nepamatuje.
Špendlík: Já jsem se každopádně do sestavy dostal jako předchozí fanoušek. Byl jsem na dvou koncertech, na Opatově a u Jaurisů, a pak jsem se dozvěděl, že mají Paprsky nějakou personální krizi, a shánějí basu a bicí. Tak jsme s mým spoluhráčem Honzou Krůželou dorazili na sraz na Kulaťák, a oni se akorát chystali na vystoupení na Přední Kopanině. A vzali nás s sebou. A cestou jsme se dohodli, že s nimi rovnou pokusně vystoupíme… To byl rok 1988.
Vojta: Dost často jsme to ale dělali jako Plastici pronajali jsme si sál v hospodě s tím, že to budou něčí narozeniny nebo svatba, a sezvali známé. Takhle třeba proběhl ten první opravdu velký koncert U Jaurisů v osmdesátém sedmém, kde bylo asi tak dvě stě lidí. A před hospodou stály dva „antony“.
Šuli
: Vojta Lindaur o tom pak napsal pochvalný článek do Gramorevue.

 

Takže o nějakou „oficializaci“, v rámci tehdejšího systému zřizovatelů a přehrávek, jste ani neusilovali?
Šuli
: Asi dva roky nám to bylo úplně jedno a nijak jsme to neřešili, hráli jsme na samých v podstatě soukromých akcích. Pak ale Vojta pracoval v Čedoku, tak jsme se dohodli s tamním SSM, že se stane naším zřizovatelem. Dodnes mám schovanou smlouvu, na které se i zavazujeme, že jako kapela zřizovaná SSM, zdarma vystoupíme na akcích jimi pořádaných, jako jsou oslavy MDŽ, vánoční besídky a podobně.
Vojta: Vždycky jsme si přáli na něčem podobném zahrát, ale bohužel k tomu nikdy nedošlo (všeobecný smích)
Vítek
: Jediný, komu se něco podobného podařilo, byl asi Jaroušek Palát. Ten vystoupil na jednom hasičském bále, a téměř dokonale jim to tam svou nekompromisností rozvrátil.

 

Předčasně zesnulý Jaroslav Palát s vámi hrál několik let. Jak jste ho potkali?
Prezi
: Byl s námi od samotného začátku. U toho Melounu nás měl původně zvučit. Ale dohodnutý kytarista, můj švagr, tam nedorazil a Jarda tak s námi zahrál na kytaru – a už v sestavě zůstal.
Vojta: Přesně si pamatuju, jak jsme mu řekli, jestli si s námi nechce zahrát. A Jarda se potutelně usmál, sáhl do brašny, vytáhl jakousi modrou krabičku s nápisem bluebox, zapojil do ní kytaru, vytáhl kapesní nůž, sešlápl tu krabičku, tím nožem přejel po strunách a vydal tím tak naprosto šílený zvuk, že jsme okamžitě věděli, že tohle je náš kytarista. Záhy z něj byl leader, kterého jsme všichni respektovali.

 

Dnes je asi největší vzpomínanou ikonou celé scény. Co znamenal pro vás?
Špendlík: Byl to vizionář.
Vojta: Byl tomu naprosto oddaný. On byl svým způsobem vlk samotář, ale s námi byl najednou členem smečky. A troufám si tvrdit, že i zažíval chvíle štěstí.
Šuli: My jsme byli docela zvláštní parta lidí. Vůbec nebylo důležité, jak je kdo vzdělaný, každý jsme dokonce poslouchali jinou muziku a nikdy jsme asi na ni neměli vyloženě společný názor. Ale přesto jsme si nějak lidsky seděli.
Vojta: I proto to pro něj bylo svého druhu útočiště. On si jinak vše dělal hlavně pro sebe, občas s tím někde vystoupil a fůru lidí tím ovlivnil nebo poznamenal. Ale Paprsky pro něj byly určité doupě, kde byl navíc šéf, protože jsme ho všichni přirozeně respektovali a uctívali.
Vítek: Byl osvícený. Vyloženě tím žil, a to až do konce života.
Vojta: A ještě den před svou smrtí nahrál úžasné věci. Byl samozřejmě i ovlivněný spoustou kapel jako byli Throbbing Gristle, Test Dept. nebo asi nejvíc Laibach, ale on si to dělal po svém a zároveň i sám dospěl v tom svém experimentování ke stejným východiskům jako ty kapely, protože nebyl o nic méně geniální než ony. Spíš se k nim dostával až postupně, pořád si něco kutil doma v Klánovicích, a najednou zjišťoval, že jiní dělají to samé, co on. Což mu dodávalo motivaci k dalším experimentům.
Vítek: Pozoruhodné bylo, že v té době informační nouze on vždycky nějak ty informace měl. Zřejmě tím, jak moc znal lidí, se k nim vždy dostal neuvěřitelně brzy.
Vojta: Byl tak výrazná persona, že všechny znal – a oni znali jeho. Vždycky někam přišel, a z deseti míst se ozvalo: Čau Jardo!“ Byl figurka, kterou znala celá Praha, ale pro spoustu lidí byl i naprosto zásadní. Třeba Hank Manchini z Ran těla někde jednou řekl, že nejdůležitější životní vzory pro něj vždycky byli Nick Cave a Jarda Palát.

 

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let u nás byla industriální scéna hodně silná, tvůrců a kapel tu najednou bylo tolik, že se konaly i industriální festivaly. Čím to podle vás bylo?
Vítek
: Třeba s kluky ze Střední Evropy, kde jsem tehdy hrál, se Paprsky zpočátku ani neznali. A Veselí Filištínové, kteří ji předcházeli, zpočátku ani nebyli industriál. Všechno to přišlo nějak přirozeně. A vzájemně se to ovlivňovalo. S Filištíny hrál Tonda Hlávka a ten měl klasické hudební vzdělání. A najednou přišel s takovými těmi repeticemi, bicími kolovrátky, a všechny tím nakazil. Motiv pracujícího stroje. Já jsem ostatně pod slovem industriál nikdy nevnímal různé noise experimentátory, pro mě to vždy byla ta ruční, těžká práce“.
Šuli
: My sami jsme o tom moc nepřemýšleli. Bylo to celé takové spontánní. Neměli jsme žádné nástroje, které tehdy byly stejně do značné míry nedostupné a drahé, tak jsme prostě používali ten šrot. A docela dlouho jsme ho ani nijak neschraňovali, ale vždy nasbírali před koncertem. Pamatuju si, že ještě v devadesátém, už po revoluci, jsme jeli hrát do Vídně. A usoudili jsme, že by tam mohl být s hledáním železa problém. Takže jsme zastavili cestou ve Znojmě, že si „nástroje“ seženeme tam. A pak jsme přijeli na hranice a celníci se ptali, co máme vzadu v dodávce. A my jsme hrdě pravili, že nástroje. Oni je pochopitelně chtěli vidět, a když jsme otevřeli vzadu dveře, všechno se jim to tam vysypalo ven… takový zděšení jsem už pak dlouho neviděl.
Vítek: Tohle kouzlo pak zmizelo. A to jak v té tvůrčí rovině, tak i v těch nepřeberných historkách, které to vždy přinášelo. Jednou jsme, ještě za bolševika, třeba přijeli hrát do Brna na koleje, ale všude to tam bylo vzorně uklizený a nikde nic. Trvalo docela dlouho, než jsme nakonec našli nějakou stavbu, a tam byl vhodných kovů bohatý výběr. Ten koncert byl také pověstný tím, že Jarda Palát se už cestou tam poměrně slušně „upravil“ a na místě se pak dorazil. A pak jsme hráli už třeba 15–20 minut – a já si najednou všiml, že se Jarda sice divoce svíjí a urputně řeže do kytary, ale nemá vůbec zapnuté kombo. No tak jsem mu ho zapnul… Pak tam taky mrsknul nějakou železnou trojnožku do diváků a to bylo velké štěstí, že nikoho nezabil. No a nakonec tam vlítli fízlové a všechno to kompletně vybrali. Včetně diváků. Rozvezli nás pak za Brno, do polí, a tam nás jednotlivě vysazovali.
Šuli: Byl tam s námi i kamarád Pavel Racocha, dnes mimochodem jeden z ředitelů Komerční banky, a ten si s sebou zapomněl vzít i doklady. A když ho sbalili a odvezli na výslech, tak jediné, co u sebe měl, byla naše igelitová taška plná šroubů a matic. A když se ho ptali, odkud je, co to má a co tam dělá, tak odpověděl po pravdě, že je z Plzně. A bez mrknutí oka dodal, že si přijel do Brna „jen trochu zašroubovat“.

 

Říkali jste, že v počátcích jste zahraniční industriální kapely, včetně těch Test Dept., vůbec neznali. Kdy proběhlo „dovzdělání se“?
Šuli
: Mně se ještě před revolucí podařilo dostat do Západního Berlína. Byl jsem tam na koncertě, a byl jsem z toho tak vyjevený a nadšený, že jsem hned druhý den vyrazil nakupovat první desky Nicka Cavea, Neubauten a další nahrávky.
Vojta: Přivezl to se slovy: „Hele kluci, oni dělají to, co my!
Šuli
: A s údivem jsme tak zjistili, že s tím, co děláme, jsou na Západě kapely do jisté míry i úspěšný.
Vítek: Asi tomu ta doba nějak nazrála. Jak ses ptal na ten boom industriální hudby: Najednou tu tehdy byli jak ti, co měli chuť takovou tvorbu dělat, tak i lidi, co měli chuť ji poslouchat. Možná to i nějak souviselo i s tím celospolečenským uvolněním.
Šuli: Vlilo nám to novou energii.
Vojta
: Bylo najednou jasné, že ta cesta není slepá. A konkrétně Einstürzende Neubauten nás tehdy oslovovali nejvíc. Jarda Palát nás zas zásoboval Laibach.
Prezi
: Když nám pak náš kámoš zařizoval ten koncert ve Vídni, a ptali se ho, co hrajeme, odpovídal že jsme takový „Einstürzende Laibach“.

 

Byli jste taky někdy zakázaní?
Špendlík
: 16. listopadu 1989 jsme měli hrát ve vysočanském Lidovém domě na vernisáži výstavy Jiřího Sozanského. Chystali jsme se na to asi tři měsíce…
Šuli: Dokonce jsem na to sestříhal i takové video, byla s tím děsná práce…
Špendlík: Hrozně jsme se těšili. Sozanský tenkrát dělal monumentálně velké instalace, bylo to skvělé. Ale nějaký úředníček z Kulturního domu Prahy 9, co to měl na starosti, si prostě vymyslel nějaký důvod a zakázal to. Bohužel jsme zapomněli jeho jméno.
Vojta: Každopádně den na to začala revoluce, takže jsme byli asi poslední zakázaný koncert před ní.
Špendlík: A to už jsme v té době měli i ty přehrávky…

 

Cože? On vám je někdo dal?
Špendlík: Za to mohl Vojta Lindaur. Jednou nás takhle pozval na Žofín. A pak
od něj někomu přišla zpráva, která zněla jen: Ženy už to udělaly! Jakože kapela Ženy těmi přehrávkami prošla. To nás povzbudilo.
Vojta: Faktem je, že jsme pak zjistili, že v té komisi seděla i paní Chourová… (Martin Choura byl členem dada formace Ženy pozn. aut.) Šuli, který jediný uměl tři akordy, nějak odpověděl na otázky z teorie, a pak jsme měli něco zahrát. Vybrali jsme skladbu Neubauten, která se jmenovala Sehnsucht a kterou jsem hbitě přetextoval na Chcem vzduch. Čímž jsem pochopitelně myslel svobodu. Ve výsledné zprávě jsme si pak ale přečetli, že skupina se aktivně zabývá i aktuálními ekologickými problémy současné společnosti, jako je například znečištění ovzduší…
Takže jsme přehrávky dostali.
Šuli: A mohli jsme si inkasovat za koncert dvě stovky!

 

Pak přišla revoluce a po ní všichni začali vydávat desky. Co vy?
Prezi
: Za námi přišel Alex Švamberk, že je možnost vydat industriální sampler u Pantonu. Měli jsme tam být my, Střední Evropa, Suicidal Meditations – což byla Jardova kapela – a ještě někdo.
Špendlík: Dostali jsme na výběr ze tří nahrávacích studií. Jedno bylo Ladislava Štaidla, druhé Michala Davida a třetí manžela Heleny Vondráčkové Helmuta Sickela. Tak jsme si vybrali Vondráčkovou a nahrávali v Řitce.
Vojta: Helmut byl skvělý. A když viděl Jardova wartburga, tak doslova zaplesal.
Šuli
: Dokonce pak neměl ani problém nám tam nahrát sekačku. Takže na nahrávce máme sekačku Helenky Vondráčkové.
Prezi: Jen skladbu Na čí? jsme nakonec nahráli ve studiu u Štaidla. Ten sampler pak ovšem stejně nevyšel.
Šuli: Já jsem měl pak nějaký peníze, tak jsem to vydal sám. Album Blbá Evropa vyšlo v roce 1991.

 

S Test Department jste se už potkali na festivalu Alternativa, v pražském Divadle Archa. Tam jste se jako kapela ale málem nesešli…
Vojta: On to málokdo ví, ale Test Dept. tu měli poprvé hrát už v roce 1985 na akci ve Staré Lysé. V hospodském sále tam hrály nějaké české punkové kapely. Třeba Mrtvý miminka.
Šuli: My jsme tam byli jako diváci, tehdy jsme byli jen parta, Paprsky ještě neexistovaly. Jeli jsme na čundr, dorazili jsme tam už dopoledne, a před hospodou strávili příjemný den. Pak to začalo, lidi z Test Dept. jsme tam i viděli, měli takové černé čepičky, ale pak tam vlítli fízlové a oni už si tak zahrát nestihli. Ale měli jsme tam hodně bizarní zážitek. Odpoledne sedíme před hospodou, popíjíme a najednou se z lesa vynoří tři ruští vojáci. Přišli k nám, a jejich velitel se nás ptal, jestli nevíme, kde by se tam dala sehnat rakev… Zřejmě jim tam někdo umřel při náročném výcviku, nebo co… Absurdnější situaci si sotva někdo dokáže představit.

 

A co ta Archa?
Špendlík: To bylo v roce 1995… Jarda Palát umřel v únoru, pak jsme měli ještě jeden koncert, a tam se ukázalo, že to bez něj prostě není ono, byli jsme z toho rozladění, nějak to najednou celé nefungovalo.
Šuli: Na Alternativě to dopadlo ještě hůř. Špendlík nemohl, takže v Arše vystoupily Paprsky ve své historicky snad nejmenší sestavě, jen ve čtyřech lidech. Prezi, Vojta, já a Honza Krůžela. Málem jak Beatles. Vojta byl u mikrofonu, takže hráli jsme jen tři to se hluková stěna blbě staví. I proto jsem si vymyslel takovou věc hrál jsem na basu, a na botu jsem si izolačkou přilepil tužku, a na zemi jsem měl casio, na kterým jsem tou tužkou občas pouštěl zvuky… My jsme vlastně nikdy nepoužívali přednatočené pásky nebo samply, vždycky pro nás byla důležitá ta ruční práce. Krabičkám jsme nikdy nepropadli. Možná i to bylo v pozdějších letech důležité pro to, že jsme nikdy úplně neskončili pro ty diváky je to pořád mnohem zajímavější koukat na nás, co tam děláme, než na někoho, kdo stojí u stolu a jen otáčí knoflíkama.

 

Pak jste měli pauzu??
Prezi
: Ne, nikdy jsme to úplně nezabalili. Jen jsme začali hrát stále sporadičtěji. A přibrali jsme Honzu Duspěvu ze Střední Evropy.
Vojta: A také tehdy hodně bujela elektronická hudba, všichni mladí jezdili na parties a na koncerty lidi přestali chodit.
Špendlík: Pamatuju si, jak jsme hráli někde na Kladně, skoro nikdo tam na nás nepřišel a jediné, co se tam stalo bylo, že se pod námi propadlo pódium. A oni chtěli, abychom jim to zničené pódium nahradili!
Vojta: Ty vole, to jsem úplně vytěsnil! To bylo tehdy strašný.
Vítek: Ten smutek po Jarouškovi byl ale dlouhý.

 

K oživení došlo až po zásadním setkání s členy Dětí deště? A jak k němu vůbec došlo?
Vojta
: Jejich bubeník Marty měl chvíli hospodu kousek od mého bydliště a já jsem tam chodil na pivo. Občas jsem se s ním dal do řeči a začal tam chodit i Bugrr (leader Dětí deště – pozn. aut.). Jednou jsem se zmínil, že jsem člen Paprsků, a opilý Bugrr padl teatrálně na kolena, začal citovat naše texty a vypadlo z něj, že je jejich velký fanoušek. Což naše kontakty silně prohloubilo.
Špendlík: To mi něco připomíná…
Vojta: No jo, tak to prostě u Paprsků chodí.

 

Cimrmani dělali herce z kulisáků, vy zas děláte členy z fanoušků. Já myslím, že dobrý.
Vojta: …každopádně jednou přišel Bugrr s nápadem: „Co kdybychom to zkusili společně?“ A tak jsem zavolal Prezimu a Špendlíkovi, a vymysleli jsme, když oni měli koncert v Chapeau Rouge, že se k nim na závěr přidáme. Zahráli společně jednu skladbu Dětí deště a jednu naši. Bugrr nás uvedl: „A teď vystoupí legendární Paprsky inženýra Garina,“ a bylo to skoro, jako když se vrátili v třiadevadesátým Velvet Underground. Všichni jsme se pak spolu ožrali a byli jsme naprosto nadšení, jak je to skvělý a jak to zase funguje.
Prezi
: Jako by se to zas vrátilo do úplných začátků, kdy se na to podium postavily dvě kapely najednou. To byl rok 2007.
Vojta: Pak jsme už jen zavolali ostatním, Vítkovi, Honzovi a Šulimu. Jen bubeník Honza Krůžela už se na to nějak necítil.
Vítek: Časem jsme se shodli, že je Bugrr takový náš nový Jaroušek. Všichni ho respektujeme a on se taky občas, jako Jarda, tak opije, že nedohraje koncert. Přesto se na něj taky nikdo neumí zlobit. Co taky jinýho dělat, když uprostřed koncertu odloží kytaru a jde se podívat z publika, „jak je to krásný“? Nebo třeba někoho jinýho z kapely obejmout, aby mu sdělil, jak ho má rád?

 

Před časem jste v Paláci Akropolis oslavili třicáté narozeniny a nyní se tam vrátíte spolu s Test Dept. Je pravda, že si ten koncert kompletně organizujete sami?
Šuli
: Je. Celé to vzniklo tak, že můj syn, který jinak hraje s kapelou I Love You Honey Bunny a také se angažuje v organizování různých akcí a festivalů, občas jezdí i na různé showcasové přehlídky. A byl i někde v Holandsku, a volal mi, že tam narazil na agenturu, která dělá „ty TestDept., co jsi mi o nich vyprávěl“. A že by je možná mohl dostat do Prahy. Tak jsme se dohodli, že je zkusí oslovit. Tím se to celé dalo do pohybu, a najednou se zjistilo, že je to možné. Tak jsem to vzal celé na sebe a teď tady sedíme, řešíme plakáty a reklamu a zkoumáme ten jejich rider, jaké pneumatiky a plechy jim musíme sehnat…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Foto: archiv kapely, grafika Vojta Vojtíšek

 

 

 

 

Přidat komentář