Pat a Mat jsou na Islandu slavnější než Markéta Irglová

Island, země s méně obyvateli než Brno nebo Ostrava, se pyšní fenomenální hudební scénou. Na ní je relativně novým, ale velmi zajímavým úkazem písničkář Svavar Knútur. V roce 2009 vydal „tábornicky“ (co se textů týče) laděný debut Kvöldvaka, následovalo album Amma, věnované babičkám, a konečně loni Svavar natočil CD Öldusló (Cesta vln). Na něm mimochodem jako host zpívá a hraje na klavír Markéta Irglová. Telefonický rozhovor se Svavarem Knúturem probíhal několik dnů před písničkářovým krátkým turné po českých klubech.

pat_a_matSvavare, odkud pocházíte a jak jste se dostal k psaní písní?
Můj otec byl rybář a zemědělec, žili jsme na venkově. Bydlel jsem ale v rámci Islandu na mnoha místech, několikrát jsme se stěhovali a právě to asi ovlivnilo způsob, jakým tvořím. Když jsem vyrůstal, nikdy by mě nenapadlo, že bych se stal hudebníkem. Ale nějak se to přihodilo a dnes se věnuji hudbě. Písně jsem začal psát, abych si jimi vyřešil své vlastní problémy. Ale zjistil jsem, že lidé chtějí poslouchat, co jsem složil, a tak jsem hrál víc a víc veřejně, až jsem se stal písničkářem a ne například novinářem nebo doktorem. Teď už několik let vystupuju jako hudebník, jezdím po Evropě, koncertoval jsem v Austrálii, v Americe…

Vaši tvorbu vnímám skutečně jako písničkářskou a víc než vliv melancholických islandských skupin v ní slyším anglosaskou inspiraci. Kteří umělci vás ovlivnili?
Hlásím se k mnoha různým vlivům. Jedním z nich je Jim Henson, známý z televizního pořadu Muppet Show, protože vždycky uměl oslovit lidi svou hudbou a vyprávěním. Další je americký zpěvák a skladatel Kris Kristofferson. Byl jsem na jeho koncertě u nás na Islandu a žasnul jsem, jak na něm všichni přímo viseli a hltali jeho příběhy. Říkal jsem si: „To je něco, takhle se umět propojit s publikem, dokázat se s nimi takto sdílet prostřednictvím písní o životě!“ – Další, kdo mě ovlivnil, je Bonnie Prince Billy. I on měl koncert na Islandu a také to byl silný zážitek – svým klidným projevem dokáže oslovit velké množství diváků. Obecně mě ovlivňují vypravěči silných příběhů, zapomenout bych neměl na Nicka Drakea nebo Nicka Cavea. Pokud jde o islandskou scénu, nevím, jestli mě nějak ovlivnili zdejší písničkáři, ale určitě mají na mou tvorbu vliv umělci jako skupina Sugarcubes, Björk a také všichni moji vrstevníci. I je samozřejmě poslouchám a i oni mě hodně ovlivňují.

O islandské hudbě coby fenoménu existují celé knihy. Jaká je vaše interpretace faktu, že se na malém ostrově vytvořila tak bohatá scéna?
Island je bohatá země, a tak si můžeme dovolit věnovat hodně času hudbě. Na Islandu existuje mnoho hudebních škol, každý se učí hrát na

nějaký hudební nástroj. A důvodem je také islandská zima, která rozhod­ně není taková, jak si ji asi předsta­vujete. Je vlhko, chladno, ale žádný sníh. Všechno je šedivé. A tak lidé nejdou ven lyžovat nebo provozo­vat jiné zimní sporty, ale zůstanou v garáži a věnují se hudbě. Tráví­me tedy hodně času tím, že společ­ně hrajeme.

pat_a_mat2Vy jste sice natočil také dvě alba se skupinou Hraun, ale na svých sólo­vých deskách jdete před publikum sám za sebe. Co svou tvorbou li­dem sdělujete?
Jak už jsem řekl v souvislos­ti se svými vzory, písničkáře pod­le mne definují příběhy, které lidem vypráví. Konkrétně já se svou tvor­bou snažím ilustrovat svou osobní cestu, cestu od stavu, kdy jsem byl nešťastný, k „vykoupení“, ke svo­bodě, ke štěstí. Vyprávím tedy pří­běhy o tom, jaké to je, být totálně nešťastný, ale také o naději, hledání a konečně o nalezení vyrovnanosti, pokoje. Dlouho jsem se takto zamě­řoval na to, co je uvnitř ve mně. Teď nastal čas, kdy se učím dívat také trochu ven, kolem sebe.

Zpíváte a píšete texty v islandštině a angličtině. Je pro vás velký rozdíl tvořit v jednom a v druhém jazyce?
Islandština a angličtina jsou vel­mi rozdílné jazyky. Psát a zpívat v nich jsou dvě naprosto odlišné zkušenosti. Vůbec pro mne napří­klad není snadné přeložit už hotový písňový text z islandštiny do anglič­tiny nebo naopak. Zvuk jazyka to­tiž úplně změní význam básně. Psát nějakým jazykem je podobné, jako když v malířství používáte jednu kon­krétní techniku – například akvarel a olej. Když tedy píšu islandsky, je to úplně jiná malba, než kdybych psal anglicky. Výsledkem je odlišná struk­tura textu, protože každý z těch jazy­ků jiným způsobem vyjadřuje emo­ce, jinak kreslí krajinu. Nerad tedy texty z jednoho jazyka do druhého překládám, maximálně poslucha­čům vysvětlím, o čem ta píseň je. Lidé by měli poslouchat i jazyk, ne­jde jen o smysl textu. Angličtinu vět­šinou používám, když zpívám o sobě a o svém životě. Islandština se mi víc hodí k přírodním tématům.

V několika písních na vašem aktuálním albu Öldusló hostuje Marké­ta Irglová. Jak jste se seznámili?
Markéta přijela na Island praco­vat na svém vlastním albu. A pro­tože se jí u nás zalíbilo, chtěla zde zůstat déle. Když pracovala ve stu­diu na své desce, já jsem byl zrov­na v polovině natáčení CD Öldusló . V jedné pauze si Markéta poslech­la mé demonahrávky. Líbilo se jí to a nabídla mi, že by mi na desku něco nahrála a nazpívala. Byl jsem z toho nápadu nadšený. Markéta to­tiž přinesla do mých skladeb řadu nápadů a její hlas mé písně velmi oživil. Jsem velmi šťastný, že na mém albu účinkuje.

Markéta ovšem není jediným hos­tem na desce, některé písně jsou zajímavě zaranžované. Vznikala je­jich konkrétní podoba až ve stu­diu, nebo jste měl aranže v hlavě už předtím?
To je velmi dobrá otázka. Své pís­ně jsem totiž měl dopředu zpracova­né včetně aranžérských nápadů, jen­že ve studiu jsme si často řekli: tohle by mělo znít, tady by bylo výbor­né piano… Chtěli jsme, aby aranže byly jednoduché, ale současně měla deska působit svěže a živě. Většinou jsme tedy nesahali ke složitým aran­žím, ale postačilo nám jen pár ná­strojů. A i v případě písní, které mají aranže bohatší, například Prayer For The Dead, jsem se snažil zmírnit svou původní představu. Rád věci minimalizuji.

Loni jste v Berlíně zvítězil v mezi­národní soutěži písničkářů Truba­dour. Jste soutěživý typ?
Tak to opravdu nejsem. Myslím, že nejlepší „soutěž“ je zpívat pro nadšené publikum. Ale využil jsem příležitosti a soutěže jsem se zú­častnil, abych se mohl setkat s ji­nými hudebníky a také s pořadateli koncertů. A byla to dobrá zkušenost. Myslím, že to hlavní, co jsem si z této soutěže odnesl, důležitější než nějaká cena nebo peníze, byli všich­ni ti dobří lidé, se kterými jsem se potkal. Právě na základě této akce mě pozvali na jeden tvůrčí semi­nář v Dánsku, kde jsem napsal čty­ři nové písně společně s dalšími za­jímavými umělci. Nemám tedy rád hudební soutěže jako takové, ale je úžasné, že mi soutěž může přinést tolik skvělých zkušeností, tolik no­vých vztahů a přátelství.

Povídáme si krátce před vaším únorovým turné po České republi­ce. Co se vám – kromě Markéty Irg­lové – vybaví, když se řekne česká kultura?
Z české historie znám například Jana Husa. Ale především u nás a Is­landu známe ty dva chlapíky ze se­riálu A je to!, Pata a Mata. Úvodní melodii z tohoto seriálu u nás umí zazpívat každý, jsou slavnější než Markéta Irglová!

Milan Tesař (Radio Proglas

Přidat komentář