Pat Mastelotto/Markus Reuter: Face

V naší době, kdy je kvantita příliš často stavěna na roveň kvalitě, bubeník Pat Mastelotto s multiinstrumentalistou Markusem Reuterem (mj. mistr hry na touch i Warr guitar), spojení dosud známé jako TUNER, vsadili všechno na kvalitu a vyprodukovali jediný koherentní track. Někdo to může považovat za problém a třeba se i cítit ochuzen o pestrost oddělených skladeb, ale nemusí mít žádný strach, u desky Face pro to opravdu není pražádný důvod. V jediné a titulní kompozici, odvíjející se z notové báze F, A, C, E, je totiž obrovské množství hudebních informací, je velmi komplikovaná, složitá i rafinovaná a vystavěná na robustním základu. Opravdu jí snad nic neschází a není nijak a ničím ošizená. Každičký takt je naplněn rozličnou barvou šestnácti hostujících muzikantů, hrajících na žestě, smyčce, syntezátory, čtyři kytary a s občasnými příspěvky jasných či digitálně deformovaných vokálů (mj. Steven Wilson a Chrysta Bell), užitých jako další nástroje. Reuter coby skladatel staví střechu z melodické linie, jakoby vzdávající hold svému oblíbenci Mikeovi Oldfieldovi. Ale nemylme se, v žádném případě to není nějaký klon Tubular Bells, protože terén, který duo autorů a hostujících muzikantů mapuje, je mnohem členitější a hrbolatější, plný nečekaných zákrut, prudkých stoupání a klesání. Pat Mastelotto mi v rozhovoru pro UNI č. 3/2017 objasnil genezi tohoto projektu: „Je to vlastně jedna pětatřicetiminutová skladba bez repeticí, vystavěná na matematickém principu, s mnoha polyrytmy. Na začátku nahrávání jsem měl jen udané tempo a metrum – bez riffu, vokálu či melodie, na kterou bych mohl reagovat. Místo vyznačených taktů byla jen řada neznámých „x“, takže jsem nejdříve musel sám vytvořit bicí základ, ze kterého postupně vzešly basové linky, nebo řekněme spíš různé ‚polohy‘, dávající skladbě její tvář.“ Sám album považuje za pravděpodobně nejnáročnější nahrávací práci ve své čtyřicetileté kariéře. A Markus Reuter ještě dodává symboliku: „Je to jako cesta, u níž víte, kam vede, ale jak se vám tak pod nohama odvíjí, nemáte tušení, s jakými lidmi se cestou setkáte, ani co se na ní stane. Tahle cesta nám od prvních kroků k cíli trvala devět let.“ Jak vidno i slyšno, máme co do činění s druhem fraktalizované umělecké formy, s harmonickým hudebním palindromem, čistě konceptuálním mistrovským kouskem, který může být pro někoho poslechově náročný, ale jsem si jist, že bohatý, rozmanitý, nepředvídatelný a jednoduše nadmíru pestrý obsah stojí za trpělivost poslechnout si oněch 35 minut v klidu a v celku. Opakovaně pak budete na této výživné expedici nacházet nové a nové dramatické struktury, rytmy, melodie i harmonie. Výtvarnou přidanou hodnotou je surrealistický obal desky z dílny kytaristy kapely Tool Adama Jonese (mj. také autor obálky alba KoMaRa, 2015). Jednou větou – Face je odvážný, vizionářský počin a možná jeden z nejvíce fascinujících hudebních cestopisů, které jsem za dlouhé roky slyšel

Tempus Fugit Records, 2017, 35:11

Přidat komentář