Pátí na světě

Názvy některých kapel mohou být zdrojem humoru už jen tím, že si je zadáte do vyhledavače. Vyskočí na vás pak třeba titulek „Plochodrážníci jsou pátí na světě“ a dozvíte se pozoruhodnou informaci, že „…dobré výkony z českého týmu podali především bratři Drymlové, kteří dokázali i některé jízdy vyhrát.“ Pod stejným úslovím se skrývá i hudební formace, která toho sice ještě nemá za sebou tolik, co zmínění plochodrážníci, ale ve které se potkala sestava zkušených hudebníků, s kreditem nejen bývalých působišť. Jmenovitě kytarista Ivan Palacký (Výkřiky břich, Sledě, živé sledě), dechař Tomáš Doležal (Čvachtavý lachtan, Budoár staré dámy aj.), bubeník Petr Fučík (CS music, Čvachtavý lachtan, Mahaut, DG 307 aj.) a elektroniku obsluhující Markéta Lisá (Audiofenky, Kutya, Midi lidi).

 

„Pátí na světě vznikli jako duo,“ rekapituluje Ivan Palacký. „Téměř dva roky jsme s Tomášem Doležalem generovali motivy v protiatomovém krytu v Brně-Řečkovicích. Jen pro radost z hraní a vymýšlení strategií co s tím. Pak vyvstala nutnost dát tomu fixní tvar a začal jsem doma vyrábět písně metodou UNIORI, kterou jsem si pro tuhle příležitost vyfabuloval.“ Zmíněná metoda má i svůj manifest a vychází z dekonstrukce countryových balad. „Uniori se liší od koláže striktním trváním na lásce k originálu. Neironizuje, neparoduje,“ praví se v manifestu. Stejný název později dostalo i debutové album.

 

„Už téměř patnáct let působím v audiovizuálním projektu Koberce, záclony s Filipem Cenkem a věděl jsem, že jeho partnerka hraje v čistě elektronické kapele. Přemýšleli jsme tedy s Tomášem, jak by to vypadalo, kdyby do sebe narazily dvě v zásadě oddělené hudební bubliny, a v předsálí Kabinetu Múz jsem se jednoho dne Markéty Lisé zeptal, jestli by nechtěla ‚vytvářet beaty pro podvratnou country kapelu‘. Řekla, že ano. Od první zkoušky to fungovalo, ale i tak byl přece jen počítač pro nás dost ‚tuhej‘ a neschopnej reagovat na drobné změny a dynamiku během hraní. Chtělo to přidat k vrstvě umělých glitchů a hedonistických vyhrávek živého bubeníka. Petr Fučík, jako Tomášův spoluhráč z kapely Furré, byl přirozenou volbou. Jen jsme jej omezili na elektrické pady, aby si nebyl tak jistý jako u akustických bicích a příliš nedekoroval.“
Poté, co se ustálila sestava, šlo už vše samospádem. Což neznamená, že nějak extrémně rychle. V domácím studiu na chalupě vznikala debutová nahrávka postupně a zvolna, a pak se navíc vše poněkud zaseklo. „Skoro půl roku jsem ji míchal, protože ta kombinace nástrojů není příliš typická a dost dlouho mi trvalo než jsem našel určitý klíč jak to vedle sebe posadit.“ S dalšími mixy pomohl, a o výsledný mastering se postaral, zvukař Martin „manz“ Mynář na zámku v Kuřimi. Nakonec to celé trvalo rok.
Souběžně se kvarteto od počátku letošního února začalo objevovat i na pódiích. „První koncert v kavárně Praha v Brně byl po zvukové stránce docela katastrofa. Reakce byly ovšem velmi vstřícné, ač si zjevně lidé nebyli jistí, jestli se mají pohupovat do (poly)rytmu nebo poslouchat texty, ale s tím se tak trochu počítalo. My na pódiu to máme vlastně podobně.“ Teprve druhý koncert v pražském Futuru už natáčela Česká televize do dramaturgicky poněkud zmateného pořadu Doutnák, jehož nemalým plusem je nicméně fakt, že záznam je stále na webu k dispozici.

 

Ve skladbách, ve kterých se opravdu zajímavým způsobem mísí country motivy s elektronickými samply, se mísí angličtina s češtinou. Důvod je prý prostý: „Texty vznikaly na hotelech po koncertě v době, kdy jsem hodně cestoval po Evropě s amplifikovaným pletacím strojem Dopleta 180. Přirozeně mě napadaly v angličtině. Není v tom jiný záměr než ten, aby to bylo srozumitelné lidem v mém okolí, se kterými jsem chtěl skrze písně probrat některá témata, která jsme si nedokázali říct osobně. Takže žádný únavný obligátní důvod, že ‚anglicky to zní líp‘, je to automaticky ‚světové‘, snaha vymanit se z české ‚uprděnosti a knedlíkovosti‘ atd. atd. Čeština tam pak pronikla stejným způsobem. Vrátil jsem se domů, jsem víc v Brně a přijde mi normální někomu něco říct česky.“

 

Ivan Palacký zároveň zdůrazňuje, že jeho texty jsou „vysoce privátní“. „Před třemi lety jsem se ocitl na spáleništi svého osobního světa a potřeboval jsem se v tom nějak zorientovat. Skrze abstraktní hudbu, kterou jsem se v té době zabýval, to nešlo, tak jsem se vrátil k formě, kde to lze. A nezbývá než doufat, že to výsostně osobní má i obecný přesah. Věřím, že ano. Leitmotivem je text první písně Hologram.“ Debutové album, nazvané logicky Uniori, se objevilo v září a na přelomu října bylo pokřtěno v Brně i v Praze. „Vydavatel byl jasný. Polí5 je sympatická značka a vzhledem k názvu kapely logická volba.“

 

Na konci října si s chutí zahrají na jihlavském festivalu dokumentárních filmů a do konce roku je pak už nyní v kalendáři několik dalších vystoupení. Všichni členové jsou pracovně i jinými projekty velmi vytíženi, ale přesto je chuť koncertovat zjevná. A to nejen na malém písečku České republiky. „Tahle Země je koule letící vesmírem a hranice jsou důležité pro orientaci na ní, pro lokální kulturu, ale jinak není o co stát. Motivací je být šťastný do té míry, do jaké nám to bude umožněno.“

Přidat komentář