Paul Schütze, skladatel, klávesista a samplerista, narozený 1. května 1958 v australském Melbourne a domestikovaný posléze v Londýně, má za sebou úctyhodnou (většinou elektronickou a ambientní) dráhu, ať jde o třicet vlastních alb (například na Tone Casualties, Big Cat nebo Extreme), asi deset kolaborací a filmové soundtracky. Nějakou dobu jsem o něm neslyšel, ale nyní vyrukoval v plné parádě na ledem predestinovaných Glacial Movements. Jeho The Sky Torn Apart reflektuje jak soudobé přírodní (a, jak říká, anthropogenetické) transformace, tak severské mýty, vycházející ze vzkříšení světa vodou. Obsahuje pouze jednu kompozici, nahranou letos v Londýně (za drobné spolupráce hráče na šakuhači Cliva Bella), a uvádí ji poetickým vzýváním ledového kontinentu, rozprostřeného podivuhodně, neopakovatelně a potichle před horizontem, kam až oko dohlédne. Tomu odpovídá samotná kompozice, křehce se vyšelesťující ze zamlčení, vyvěravě podmračná, ale poznenáhlu se vytřibující do velebné šíře. Vše je tu podbouřně (pro)valivé, zabržďované i vypouklované, v podstatě je zobrazení vizuální předlohy vnitřně stupňované s minimálními proměnami (jak už to ambientní podání vyžaduje), chce působit svou hrozebnou bezbřehostí, narážlivou přívalností a nábalnou svištivostí. Zdánlivě téměř neměnná, až jednotónová skladba, protěkávaná či proharašovaná vzedmutostními záskočnostmi i pozatichlými odpočivnými peripetiemi, je uhýbavě zákerná (nikoli zákeřná, viz plynoucí kry), zámračně zatíravá a zavlékavě prodíravá. Proměnlivost je spíše pableskující či paběrkující, ale je třeba doznat, že uminutá jednotvárnost působí a posluchač si v ní může připadat jako tonoucí, bez záchranného pásu. Jak skladba pokračuje, objevujeme v ní – byť sporadicky – zaodivené minitřesknůstky či jemně kypící náhalnosti. K posledu vnímáme zavzdolávanou ujíždivost a dobrzdivou dozkomíravost, dohřmotněnou opět do tíživého ticha. Doklinkáno jest. Že by vám to pozvedlo náladu, to ani náhodou. Ale to zřejmě nebylo skladatelovým úmyslem.
Glacial Movement, 2018, 56:41