Pavel Hrubý: Cena vypovídá víc o hodnotiteli než o tvůrci

Nedávno vydal debutové album s triem Tellemarkk, řadu let stojí v čele skupiny Limbo, vydal sólové CD Between The Lines a je členem improvizačního Phoenix Quartetu. Se saxofonistou a klarinetistou PAVLEM HRUBÝM hovoříme také o hudebním školství, cenách Anděl nebo o čtení a poslechu hudby.

 

Pavle, kde se vlastně vzal název Tellemarkk?
Vymysleli jsme jej s Tomášem Reindlem v roce 2000, když jsme začínali jako duo. Už si nevzpomínám, kdo z nás dvou s tím přišel jako první. Telemark je například název jednoho kraje v jižním v Norsku a to se mi dost zamlouvá vzhledem k severské hudbě, která je v hudbě naší kapely v náznacích ukryta. Po jednom našem koncertě za mnou ostatně přišel kolega Vojta Procházka a řekl mi, že mu naše session připomínala severský typ hudby. Jako telemark se označuje také elegantní doskok lyžařů při letech na lyžích. Proto máme jako logo ty roztažené paže a pokrčené nohy k zemi. Elegance a létání – to může být vlastně dobrá charakteristika naší hudby.

Tellemarkk vnímám jako trio tří výrazných osobností. Pod některými skladbami jste jako autoři podepsáni všichni, pod jinými dva z vás, jindy jen jeden. Jak tedy proces tvorby v této kapele probíhá?
Různými způsoby. Někdy kolektivní spontánní improvizací, jindy si uděláme soustředění a na něm vymýšlíme harmonické, rytmické a melodické struktury. V případě nového alba jsme materiál k natáčení asi ze sedmdesáti procent připravili během soustředění. Například Dorka přinesla melodii a harmonii a já s Tomášem jsme dodali groove nebo specifický rytmický doprovod. Skladbu Párový tanec Shivy a Shakti, jejímž autorem je Tomáš Reindl, jsme po letech předělali a společně vymýšleli, kde bude třeba sólová plocha a kde jen samply, atmosférické plochy a podobně.

Na webu Tomáše Reindla jsem si přečetl, že „před očima (či spíše ušima) posluchače se rodí nová hudba“. Jaká je tedy v Tellemarkku momentálně role improvizace?
Řekl bych, že nyní čistá volná improvizace představuje asi třicet procent naší produkce, stejně jako na nové desce. Ovšem nový materiál se vlastně začal rodit na takovém miniturné v roce 2016, kdy jsme skutečně každý koncert tvořili spontánně ve volných improvizacích.

K výraznému posunu od volné improvizace k psané hudbě došlo nedávno i u tvé další kapely Limbo. Deska Details je prakticky celá napsaná. Měníš se i ty jako člověk? Je ti v poslední době psaná autorská tvorba bližší než dřív?
Jestli se měním jako člověk, by mohli posoudit druzí. Myslím, že se jako bytost „měním“ navenek v kontextu doby. Prostě ať chcete či nechcete, okolí na vás působí a to vás ovlivňuje. Ovšem skutečnost je uvnitř člověka a já cítím, že jdu postupem času více ke kořenům svého bytí. Chce to určitou dávku odvahy a jít do rizika s vědomím, že ponesete následky, i když na to nemusíte být pokaždé připraveni. Řekl bych ve svém věku, že už se méně strachuji o každodenní bytí, ale třeba je to jen má iluze, o kterou také časem přijdu. Člověk obecně se podle mého od určitého věku už příliš nemění ve své podstatě, jen se prohlubují určité povahové rysy buď pozitivně, nebo negativně. A jinak psaná autorská tvorba a hudba volně improvizovaná jsou u mě teď v rovnováze. Obojí mám rád a obojí má pro mne stejnou váhu.

Zní dnes hudba obou tvých kapel na koncertech jinak než na pečlivě připravených albech?
Momentálně je v obou kapelách koncertní program hodně blízký novým albům. V Tellemarkku na rozdíl od Limba stále volně improvizujeme. Limbo koncertuje během roku celkem pravidelně. Hrajeme čistě akustickou hudbu, která není náročná na přípravu zvuku na rozdíl od tria Tellemarkk. S ním koncertujeme málo a vždy se domlouváme, jak to celé pojmeme také vzhledem k danému prostoru a ozvučení. V triu je teď hodně elektroniky a různých etnických nástrojů, a tak je vždy nutná pečlivá příprava se zvukařem, pokud je to možné. Nejsložitější to má Tomáš Reindl, který sám obsluhuje nepřeberné množství akustických nástrojů a elektroniku. Na křtu desky jsme si vědomě chtěli vyzkoušet, jestli jde prezentovat novou nahrávku živě. Možné to je, ale vyžaduje to náročnější přípravu a citlivého zvukaře, který je vlastně při koncertě dalším „členem“ skupiny.

Říkáš, že s Tellemarkkem koncertujete málo. Jaké prostředí je vám nejbližší?
Ano, zatím koncertujeme jen sporadicky. Na jaře 2019 bychom si ale chtěli udělat takové malé turné po republice. A prostor vhodný pro naše koncerty může být různý. Baví nás koncertní sály, malá divadla, synagogy, kostely i kluby. Mne osobně by moc bavilo hrát s Tellemarkkem v takových prostorách, jako je například Besední dům v Brně nebo Sono Centrum se super zvukem. Ale na taková místa jsme se zatím nedostali.

Je to proto, že hrajete příliš „menšinový“ žánr?
Ano, hrajeme „menšinový žánr“ a promotéři se logicky bojí nasadit do takového sálu tento typ kapely, protože na běžný samostatný koncert by přišlo málo lidí. Takový sál bychom mohli zaplnit jen v rámci určitého festivalu.

Ve svých aktuálních projektech nejčastěji střídáš sopránový saxofon a basklarinet. Proč právě tyto dvě barvy a ne třeba ostatní typy saxofonů?
To je pro mne samotného zajímavé téma. Soprán saxofon má hutné a pevné vyšší rejstříky, basklarinet obsáhne celé spektrum úžasných barev v rozpětí minimálně čtyř oktáv. To je prostě parádní kombinace. Střední rejstříky, jako je alt nebo tenor saxofon, jsem v těch kapelách postavených více na improvizaci víceméně opustil, ale netvrdím, že natrvalo. Na altku a tenor hraji momentálně v jiných žánrech a kapelách spíše mainstream.

Na albu Tellemarkk na sebe jednotlivé skladby nebo spíš nápady volně navazují a tvoří zajímavý celek. Vnímáš s odstupem tu desku jako sbírku jednotlivých skladeb, nebo spíš jako celek?
Čím dále jsem od natočení, tím více to vnímám jako celek. O dramaturgii alba se diskutovalo, a pak nastala shoda. Poskládat tracky na album je docela zábavná disciplína. Dobré je navolit si na přehrávači vícekrát funkci „random“ a poslechnout si to různě poskládané. Pak zjistíš, jak je ta hudba variabilní. Co se týče dramaturgie obecně, mohu za sebe říct, že jsem už v tomto ohledu bez mantinelů. Zkrátka bych se nebál dát za sebou třeba tři pomalé věci, pak ještě pomalejší, a pak třeba krátkou údernou a hned za ni dlouhou bez tempa. Tento způsob uvažování vědomě vychází z nějakého vnitřního nutkání bourat zavedená klišé a měnit ustrnulé kódy v naší mysli.

Co nejvíc oceňuješ na svých spoluhráčích Dorce Barové a Tomáši Reindlovi? Proč tě právě s nimi baví hrát?
Oceňuji jejich tvořivost, empatii, kamarádství, muzikantský um. A v neposlední řadě společný smysl pro humor, což je velmi důležité. Dorka i Tomáš se nebojí radikálních vrstev hudby, mají prostě odvahu jít do neznáma. Baví mě s nimi hrát z prostého důvodu – jsou tak dobří muzikanti, že vás mohou posouvat směrem kupředu. Každý z nás se někdy nechá během tvůrčího zápalu vést a také by se nikdo neměl bát sám vzít otěže do rukou a vytýčit cestu. Líbí se mi, že máme v kapele ženský i mužský element.

Vedle Tellemarkku má každý z vás další hudební aktivity, často velmi různé. Ale mě by zajímalo, na čem se jako lidé, kteří mají rádi hudbu, shodnete.
Každý z nás je jiný. Na čem se shodneme nebo neshodneme mimo hudbu, je složitá otázka. To bychom museli být spolu často a chtít diskutovat o životě, politice, kultuře v širších souvislostech a porovnávat své životní zkušenosti. Na to v dnešní hektické době bohužel není čas ani prostor. Vidíme se jen na společných hraních a není čas řešit jiné věci. Třeba při natáčení nového alba jsme ale strávili dva dny ve studiu Sono a byl čas být trochu spolu mimo studio. Zašli jsme si na společnou večeři a zavzpomínali na staré časy. Co se týká hudby, máme myslím společné celé universum. Všichni tři respektujeme celou evoluci hudby.

Počkej, to zní vznosně, ale já se u toho zastavím. Nedokážu si představit, že by se ti celá hudební evoluce líbila stejně. Která máš oblíbená období?
Vývoj hudby v dějinných souvislostech chápu a respektuji, což je samozřejmě rozdíl od „líbí“ nebo „nelíbí“. Mám rád gregoriánský chorál, renesanci, baroko. Z klasicismu jen určitá díla, rokoko vůbec nemusím a romantismus se mi líbí až na výjimky v celé jeho šíři. Impresionismus a celé dvacáté století kompletně se vším překotným vývojem artificiální a nonartificiální hudby mám rád. Ovšem například opera jako žánr mě celý život jako hráče i posluchače míjí. Určitá operní díla mě baví po orchestrální stránce (Händel, Mozart, Mysliveček, Verdi, Wagner), ale operní pěvecký projev mě spíše otravuje. Bral bych jej jedině v nějaké „dada“ formě a obsahu. Straussovy valčíky mě přímo iritují, ovšem ten slavný Na krásném modrém Dunaji použil Stanley Kubrick ve svém filmu Vesmírná Odyssea: 2001 a tam to funguje přímo úžasně. Miluju původní lidovou hudbu mnoha různých národů celého světa, ale i když žiju už více než třicet let v Plzni, tradiční folklor západních Čech mi k srdci nikdy nepřirostl, stejně tak jako folklor bavorský nebo tyrolský. Juchání a poskakování s vozembouchem, to skutečně nemusím. Úplně mimo mě jde také rap a hiphop – plácat „páté přes deváté“ na „tuc-tuc“ rytmus, to je podle mě o ničem. Texty většiny raperů vnímám jako skutečně banální a často až komické.

Jaký jsi vlastně posluchač? Máš rád spíše celky, alba, nebo vyhledáváš jednotlivé skladby?
Mám rád alba. Výběry „best of“ mě příliš nebaví. Takové mám doma možná tři a ty jsem ještě dostal spíš jako dary, než že bych si je pořídil sám.

Nedávno jsi na Facebooku zveřejnil obaly alb, která sis pořídil, a k tomu jsi připsal: „Vášeň pro artefakty je trvalá!“ Jaký typ hudebních artefaktů vyhledáváš a sbíráš?
Asi před pěti lety jsem chytil takovou „druhou mízu“ v poslouchání hudby a to pořád trvá. Jsem hladový po nahrávkách, a tak si je prostě pořizuji. Pátrám v minulosti a vyhledávám raritní kousky, které konvenují mé estetice vnímání. Dokonce jsem si po dvaceti letech koupil i některé dost drahé vinyly. Jinak sháním originální CD nosiče. Nahrávek v elektronických formátech mám plný počítač, využívám je k pracovním účelům a samozřejmě je využívám také jako běžný posluchač. Ale vinyl nebo CD mi to nenahradí. Pro mě je poslech hudby často rituál se vším všudy. Rád si pročítám a prohlížím booklet. A také výtvarná stránka artefaktu a design mě vždy velmi zajímá. Stejně to mám s knihami, u kterých je pro mne zajímavá třeba vůně papíru. Mám to rád a to se nezmění, takže s e-knihou mě nikdo neuvidí.

Vrátíme se teď od tebe jako posluchače a čtenáře k Pavlu Hrubému muzikantovi. U tria Tellemarkk jsi jako důležitý prvek zmínil ženský element. V Limbu jste samí muži, navíc jste čtyři. V čem jinak se interakce se spoluhráči v Limbu od Tellemarkku liší?
Jak už jsme zmínili, s kapelou Limbo jsme před pár lety přestali pracovat s volnou improvizací. Takže dnes naše interakce probíhá spíše v sevřenějším rozměru psaných kompozic. Volnou improvizaci bych ale rád v Limbu znovu nastolil jako téma. Jde ale hlavně o to, že je třeba najít takový vyjadřovací jazyk, který bude bavit všechny čtyři. Když jsme točili poslední album Details, zkusili jsme si na závěr pár volných improvizací zahrát. V klidu jsem si je potom poslechl a konstatoval jsem, že sice nejsou špatné, ale necítil jsem tam žádný posun ve smyslu interpretace, barev, interakce a dejme tomu zajímavější úrovně této disciplíny. Sám za sebe mohu říct, že si volné improvizace užiju náramně v kapele Phoenix Quartet – s Jaromírem Honzákem, Michalem Nejtkem a Danem Šoltisem – a částečně v Tellemarkku. Phoenix Quartet je pro tento druh hudby přímo naprogramován a nikdy to nebude jinak.

Phoenix Quartet dal dohromady Alexej Charvát, který je i vydavatelem a spoluproducentem alba Tellemarkk. Jaká byla jeho role při vzniku nahrávky a při přípravě alba? Do čeho všeho mohl mluvit?
Alexej je velmi vstřícný producent. V případě alba Tellemarkk nám vlastně do ničeho nezasahoval a jen tu a tam během nahrávání dával k dobru zajímavé postřehy a návrhy. Na přípravě alba se nepodílel, to byla naše záležitost. Jeho zásadní role přišla až poté, měl na starosti mix a mastering alba. Udělat zajímavý a skvělý zvuk, to Aleše zajímá asi nejvíc, kromě samotného procesu ve studiu.

Alexej vydal i tvé sólové album Between The Lines. Tam byl myslím jako producent aktivnější, nebo se pletu?
Ano, při vzniku desky Between The Lines byl Aleš spolutvůrcem. Například coververzi Las Vegas Tango od Gila Evanse, kterou jsem nahrál na různé saxofony a klarinety, Alexej zařadil na album, i když já sám jsem s ní už nepočítal a zapomněl jsem na ni. On mi ji dal po několika měsících poslechnout s návrhem, že by na albu měla být, a mne překvapilo, že to funguje.

Spolupracuješ dlouhodobě se dvěma vydavatelstvími – vedle Charvátova Amplion Records je to Polí 5 Josefa Jindráka, u kterého vyšly například Details od Limba. Jak moc je pro tebe v současné době instituce vydavatele důležitá? Nevyplatí se dnes vydávat si desky sám?
V tom jsem trochu staromódní a líbí se mi mít vydavatele. Sám jsem si vydal jen první album Limbo a freejazzové Duo Panoptikon s bubeníkem Dušanem Černákem. Ostatní alba, která jsem za posledních dvacet let natočil, vydavatele mají. Pokud bych na příští počiny vydavatele nesehnal, šel bych cestou digitálního vydání. Nebráním se tomu, ovšem vydavatel je u mě jako možnost stále na prvním místě. Label ti může zajistit minimálně výrobu desky a nějaké PR a to není málo.

Když letos pořadatelé cen Anděl zredukovali počet žánrových ocenění, vymezoval ses vůči tomu. Co ti na tom přesně vadilo? A jak by sis představoval ideální hudební ceny?
Vadí mi unifikace, a to nejen v umění. S unifikací pestrosti a různorodosti se nemohu ztotožnit. Letos pořadatelé cen Anděl sloučili do čtyř kategorií deset původních samostatných žánrů. Nejvíce to odnesla kategorie Alternativa, do níž sloučili předchozí čtyři kategorie. Naopak nejvíce na tom „vydělala“ kategorie Jazz, u níž zachovali minulé parametry a navíc se zveřejnilo pět nominovaných alb místo původních tří. Ty sám jako garant kategorie Folk, do níž nově patří také world music, jistě víš, jak náročné muselo být zodpovědně z toho množství napříč spektrem vybrat to nejlepší za poslední rok. Výhodou pro ty menšinové žánry je, že jsou nově vyhlašovány společně s mainstreamovými kategoriemi. Dříve byly oba večery oddělené a do televizního přenosu se dostala jen „hlavní“ ocenění. Ovšem ideální hudební ceny neexistují a ani existovat nemohou.

Jak moc jsou vůbec pro tebe jako muzikanta hudební ocenění důležitá?
Někdo to bere vážně a někdo s nadhledem jako určitou hru. Sám jsem někde mezi tím. Pokud cenu dostaneš jako popový interpret, může ti to kariéru slušně nastartovat. V případě menšinových žánrů je to u nás bohužel jen chvilková „prestiž“. Dvakrát jsem byl nominován na Anděla v tehdejší kategorii Jazz & blues a říkal jsem si, že pokud by mi to dali, bude to dobré hlavně pro label, který mi album vydal. Vydavatel to pak může zohlednit například při žádosti o grant na další alba. Obecně si ale myslím, že jakékoliv cenění vypovídá spíše o hodnotitelích než o samotných tvůrcích.

Na základní umělecké škole učíš malé děti hrát na zobcovou flétnu a ty odrostlejší na klarinet nebo saxofon. Co je podle tebe při výuce dětí, které se třeba hudbou nebudou chtít v budoucnu živit, nejdůležitější?
Nejdůležitější je vytvořit si s žákem postupně kvalitní vztah. Učím děti ve věkovém rozpětí od pěti do osmnácti let. Je třeba přistupovat jinak ke každé věkové kategorii a také ke každému jednotlivému žákovi. Chci, aby ty děti se mnou prožily pěkné a tvořivé dětství. S rostoucím věkem se jim snažím vštěpovat určité zásady, především aby od určitého okamžiku uvažovali a jednali samostatně. Musíš mít to „dítě“ pořád v sobě, umět ho probudit a přiblížit se tak k žákům, kteří – zvlášť když jsou ještě malí – potřebují komplexně tvou pomoc. Řemeslo, výuka a hra na nástroj by s tím vším měly přirozeně souznít. Takhle to může být ideální, ale realita je mnohdy komplikovaná – podle toho, kde učíte a jak nadané žáky máte.

Hudbu učíš, působíš v několika kapelách a projektech. Daří se ti najít čas a zajít si občas jen tak na koncert?
Během každého roku si vyberu asi tři nebo čtyři koncertní lahůdky. Když se rozhodnu, je mi jedno, kolik stojí lístek, a prostě jedu. Musí to být něco, co přesahuje běžnou produkci. Jsem dost náročný a vyhraněný a chci zažít něco unikátního. Takové cykly koncertů se konají třeba v Brně v rámci JazzFestu. Tam si vždy něco vyberu a jedu s kamarády do Brna. Naposledy letos v únoru to byl Brad Mehldau sólově v Besedním domě nebo před dvěma lety Tomasz Stańko New York Quartet v Sono Centru a Vincent Peirani s Emilem Parisienem v Besedním domě. Letos v únoru jsem byl také v Pardubicích na speciálním koncertě francouzského avantgardního saxofonisty Michela Donedy. Před rokem jsem vystupoval poprvé na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou. Se ženou jsme tam pak zůstali až do konce a festival jsme si zamilovali. Rozhodli jsme se, že tam každé léto budeme jezdit. Tam máme možnost slyšet skvělou muziku z celého světa, především z oblasti world music.

Vím, že také hodně a rád čteš. Čteš také o hudbě, nebo se naopak čtením od hudby odreagováváš?
O hudbě čtu stále velmi rád, a to především autobiografie. V zahraničí vychází krásné biografické knihy o skvělých muzikantech a je škoda, že se nepřekládají do češtiny a nevyjdou u nás. Jinak momentálně dočítám velmi zajímavou knihu Taishy Abelarové Přechod čarodějů. To je skutečně zvláštní příběh. Spisovatelka a antropoložka Abelarová je souputnicí Carlose Castanedy. Na konci 60. let minulého století se při cestování Mexikem setkala v arizonských horách s Clarou Grauovou a radikálně se jí změnil život. „Taisha Abelarová zasvětila svůj život praktikování přísné disciplíny, kterou pro nedostatek vhodnějších názvů nazýváme čarodějstvím,“ napsal Castaneda.

Co tě čeká v nejbližší době? Pracuješ na nějakém novém albu?
Letos v únoru jsme započali natáčení unikátního projektu Lukáš 90. Je to výběr z komorní tvorby pro dechové nástroje světově uznávaného plzeňského skladatele soudobé hudby Zdeňka Lukáše, který by se letos dožil devadesáti let. S kolegou Daliborem Bártou jsme si někdy před dvěma roky řekli, že by bylo pěkné zaznamenat k tomuto výročí ucelenou kompilaci. Tuším, že budeme první na světě, kdo tvorbu pana Lukáše takto zmapuje. Záštitu nad projektem převzal Český rozhlas, album vydá Radioservis. Letos na podzim by deska měla být na světě.

Přidat komentář