Paže pážete české jazzové moderny

velebnyKarel Velebný 17.3.1931–7.3.1989   Paže pážete je vlastně moderní baletní hudba, kterou jsem napsal původně pro film Pražské blues. Je komponována podle 

dodekafonické tabulky. Skladba začíná třemi údery akordů…
Karel Velebný: Jazzová praktika 1, 2. vydání, Panton, 1983, Pražské blues, režie Georgis Skalenakis, hudba Karel Velebný, 1963.
Už se na to pozapomíná, ale říká se jim Otcové našeho moderního jazzu. Karel Krautgartner. Luděk Hulan. Jan Konopásek. Karel Velebný. Muzikanti, kteří v období mezi koncem druhé světové války a počátkem první studené války pozvolna opouštěli vyspělý svět swingové hudby a v malých kapelách různého obsazení vyrazili na dobrodružnou cestu moderního jazzu. Aby dali vyznít echu be bopu, jež k nám zaznívalo skrz železnou oponu na západních hranicích. A také ideologickou oponu sešívanou v kremelských komnatách v obavách před vlivem „kapitalistického způsobu života“, k němuž patřilo také hraní moderního jazzu, krátce poté také hraní rock’n’rollu. Tímto obdobím Karel Velebný procházel jako altsaxofonista-samouk, jako hráč různých amatérských tanečních a jazzových kapel, jako student třídy bicích nástrojů na pražské konzervatoři. V kapele Ladislava Bergra začal hrát na vibrafon, pozdější svůj dominantní nástroj. Kterak k němu přišel, by bylo škoda nevyprávět: hrávali v pražské Carioce a houslista Bergr si vždy nástroj odkládal na stolek se zeleným ubrusem, který stál na pódiu. Po měnové reformě ubrus zmizel a pod ním se ukázal vibrafon patřící pianistovi Jaroslavu Malinovi. Velebnému jej Berger  prodal za dva tisíce, což u Maliny pochopitelně vyvolalo nevoli, která se musela urovnat. Tak jsme v jazzu měli po Janu Hammerovi starším druhého vibrafonistu, který pak v sedmdesátých letech ovládl na celé desetiletí ankety All Stars Band Jazzové sekce Svazu hudebníků


velebnyProlog v rytmu swingu
Otcové moderního jazzu by se nezrodili, kdyby neměli své rodiny – kapely, jejichž jména počátky moderního jazzu u nás představují. V úvodu bývá zmiňována kapela Rytmus, kde u jednoročních verzí Rytmus 47 a Rytmus 48 se bopové snahy objevovaly. Karel Velebný získal trvalé angažmá v kvintetu Karla Krautgartnera v roce 1955, v němž se po rozšíření na čtrnáctičlenný big band setkal také se saxofonistou a flétnistou Janem Konopáskem a trombonistou Arturem Holitzerem – příštími spoluhráči ve Velebného skupině Studio 5. Tato parta se ustanovila těsně před rozpuštěním stálého Krautgartnerova orchestru v létě 1958. Její premiéra proběhla 2. 6. 1958 v pražské Redutě a Studio 5 je považováno za pionýrskou, skutečně moderní jazzovou kapelu české jazzové historie. Toho červnového večera s Velebným hráli vedle Konopáska (*1931) ještě kytarista Vladimír Tomek (*1923), basista Luděk Hulan (*1929) a bubeník Ivan Dominák (*1935), neboli generace mezi dvaceti a třiceti roky. Členové Studia 5 se v některých nahrávkách z let 1956 až 1959 objeví také jako součást tělesa vystupujícího pod názvem Karel Krautgartner se svým orchestrem. V lednu 1960 vznikl jazzový Taneční orchestr československého rozhlasu, byl však nucen hrát stále více taneční písničky. Radikálnější spoluzakladatel Studia 5 Jan Konopásek prosadil v létě 1961 odchod spojený s rozpadem kapely. 1. 1. 1963 se orchestr rozdělil na Taneční a Jazzový podle zaměření a členové Studia 5 působili v obou.
Pojem Studio či Studijní byl zajímavým fenoménem v názvosloví kapel za komunistického režimu. Byl to takový distanční plášť proti ideologickému dohledu: My tady jen studujeme tu pro naše budování nevhodnou hudbu, co se za tím skrývá. Tak vznikla také Studijní skupina tradičního jazzu, za éry rock’n’rollu Studijní skupina Big Beatu Pavla Sedláčka. Proto také Studio 5 „zkoumající“ fenomén moderního jazzu na české hudební roli. Po rozchodu Studia 5 vzniklo následnické Jazzové studio při Československém rozhlasu, jehož vedení se ujal Luděk Hulan, ale Karel Velebný si s nimi také občas zahrál. Jinak se už věnoval první etapě proslulého souboru S+H Kvartetu.
Hudbu Studia 5 Luděk Hulan definoval jako hraní moderního jazzu založené na studiu hodnotné světové jazzové tvorby a „Ve své tvorbě nechce ani abstrahovat, ani zbytečně experimentovat“, a také, jak to v oněch pro jazz neblahých dobách bývá, nechybí odkaz na Jaroslava Ježka. V kategorii vývojových proudů lze v souvislosti se Studiem 5 mluvit o cool jazzu, jeho variantě z kalifornského pobřeží – west coast jazzu. Mělo to svou logiku, protože tato hudba byla ovlivněna výraznými bělošskými muzikanty, často už ovlivněnými evropskou hudbou dvacátého století. Duši českých jazzmanů takové pojetí bylo samozřejmě blízké. V duchu doby se na desky Studia 5 dostávaly až na výjimky výhradně skladby Hulana a Velebného – například Four Brothers od Jimmiho Giuffreho, která je však důsledně nazývána jak v katalogu Supraphonu, tak na 2LP kompletu Český jazz 1920–1960 Two Brothers. Spíše to byl fórek jako vystřižený z Velebného rejstříku humoru: originál byl v roce 1947 napsán pro saxofonovou sekci orchestru Woodyho Hermana (Stan Getz, Zoot Sims, Herbie Steward, Serge Chaloff), zatímco ve Studiu 5 ve skladbě hrají jen saxofony dva: tenorsaxofon Velebného a barytonsaxofon Konopáska (slyš nahrávku Čs. rozhlasu 7. 10. 1958). Pikanterií je, že po emigraci se Jan Konopásek stal sám členem saxofonové sekce Hermanova orchestru, což dobře dokumentuje album Thundering Herd z ledna 1974.

Dějinná úloha Spejbla v českém jazzu
Divadlo Spejbla a Hurvínka se zapsalo do dějin českého jazzu tím, že v roce 1961 se stalo domovem pro Velebného soubor S+H Quartet. Z rozpadu Studia 5 ještě vzniklo Jazzové studio Luďka Hulana působící pod Československým rozhlasem, jež se vydalo cestou hudebně dravějšího hard bopu. Ve Velebného S+HQ šedesátých let se vystřídala řada vynikajících muzikantů, kteří patřili k sólistické špičce: kytaristé Antonín Julina a Rudolf Dašek, trombonista Zdeněk Pulec, basisté Jan Arnet, Milan Pilar a Jiří Mráz, trumpetista Laco Déczi, bubeníci Pavel Staněk, Pavel Polanský, Laco Tropp a Milan Mader. Někteří časem zmizeli na dlouho v emigraci. S+HQ vystupovalo příležitostně ještě s dalšími muzikanty.
Karel Velebný v S+HQ proslul především jako vibrafonista. Přítomnost zvuku tohoto nástroje v mnohém svou křehkostí určovala směřování kapely – vedle westcoastové orientace také až ke skladbám přiřaditelným k tzv. třetímu proudu. Vibrafon, nástroj vytvořený teprve v roce 1924 Američanem H. Winterhoffem, se v jazzu začal dostávat na výsluní už ve swingové éře (Red Norvo, Lionel Hampton) a zcela vévodil vedle klavíru s nástupem komorně laděných jazzových komb, jako v Modern Jazz Quartetu s vibrafonistou Miltem Jacksonem. Začíná se mluvit o komorním jazzu, což mělo jazzovou modernu pojmově zpřístupnit evropskému koncertnímu pojmosloví.

k-velebny-j-audesJeště než musel soubor opustit intimní prostředí loutkového divadla v Římské ulici, došlo po návratu z úspěšného turné po Maďarsku k personálnímu vichru: z tehdejšího obsazení se vrací do Brna Antonín Julina, do Bratislavy Pavel Polanský a z města nad Dunajem naopak přichází trumpetista Laco Déczi a bubeník Laco Tropp. Píše se rok 1963 a oba expresivněji naladění mladší muzikanti otáčejí stylové kormidlo S+HQ směrem k hard bopu. Kapela se stává součástí „stáje“ Státního divadelního studia a začala hrát v Redutě na Národní třídě, definitivně se měnící v jazzový klub. Nová koncepce upozadila vliv zvuku vibrafonu a Velebný častěji usedal na židličku u klavíru. S hardbopovou orientací nebyl Velebný spokojený a po roce, když se z vojny vrátil bubeník Pavel Staněk, se kapela opět dělí. Ještě předtím však vznikla v Supraphonu série nahrávek pod názvem S+HQ a přátelé, z nichž osm lze přiřadit k hard bopu a dalších deset bylo nahráno v rozšířeném obsazení dechů (slyš LP Československý jazz 1964). O aranžmá se podělili Karel Velebný a Jan Konopásek.
V létě 1964 dochází ke vzniku dvou kapel: S+H kvarteto (Velebný, Dašek, Mráz a Staněk) a S+H kvinteto (Konopásek, pianista Joachim Kühn – tehdy ještě občan NDR, později vystřídaný Janem Hammerem juniorem, Arnet, Déczi, Tropp). Vedení Státního divadelního studia kapelám přidělilo nová jména – Kvarteto Karla Velebného a Kvinteto Jana Konopáska. Velebného čtveřice se však brzy k původnímu názvu vrátila ve zkrácené verzi SHQ. Kapela vystupuje po Evropě, je zvána na různé festivaly, až si jí všimli producenti západních značek. Prvními byli od čerstvě založené nahrávací jazzové společnosti MPS, pod jejíž etiketou SABA vznikla nahrávka SHQ (Velebný, Stivín, Švábenský, Karel Vejvoda, Josef Vejvoda) rozšířeného na nonet o dechovou sekci (Vlastimil Kála – hoboj, Miroslav Krýsl – basklarinet, Miloš Petr – lesní roh a Pavel Zedník – fagot) se skladbami Velebného, Stivína a obou Vejvodů: Karel Velebný Nonet & Woodwinds (Sa, 1968). Pod hlavičkou této značky to byla druhá vydaná čs. jazzová kapela – po orchestru Gustava Broma.
Zatímco na Nonetu Karel Velebný hraje výhradně na vibrafon, zcela jiný charakter má nahrávka zrozená v únoru 1968 u německé pobočky americké značky ESP-DISK: Karel Velebný: SHQ (ESP 1080). Údajně si vydavatel přál, aby kapela „přitvrdila“ ve smyslu odklonu od west coast jazzu, což díky Stivínově hře na altsaxofon se dělo samovolně – už tehdy byl slyšitelně ovlivněný posledním obdobím Johna Coltranea. Velebného vibrafon se dostane ke slovu jen v úvodní The Uhu Sleeps Only During The Day. V dalších, výhradně Velebného skladbách, dochází k zajímavým a expresivním dialogům jeho tenorsaxofonu se Stivínovou altkou. Závěrečná parafráze na lidovku Andulka šafářova je však ptákovinou špatně parodující experimenty spíše soudobé hudby než jazzu a nemohla být míněna vážně, z čehož mi vyplývá, že na jinak svižném a zajímavém albu neměla co dělat. Ostatně Velebného podezíravý vztah k avantgardním výstřelkům dobře charakterizuje také jeho popis hudby na vernisáži UMPRUM v roce 1962: čtyřdílné „oratorium“ Jede jede poštovský panáček (Duchapřítomnost, Duchaminulost, Duchabudoucnost a Klouzala se a našla máslový věneček) hrál Velebný na dlažební kostky a umyvadlo s vodou, Libor Pešek foukal do korpusu trombonu, Jan Klusák hrál na housle, na něž neuměl, a ještě někdo vyluzoval zvuky na cello. „Tomu jsme tehdá říkali avantgarda,“ pravil Karel Velebný (Lubomír Dorůžka: Fialová koule jazzu).

„Normalizační“ pětiletka
Na konci šedesátých let, v průběhu roku 1969, dochází k další výrazné personální obměně. Místo Stivína působícího už v Jazz Q, z něhož se brzy odkloní pro působení ve vlastním triu, přichází mladý talentovaný saxofonista Rudolf Ticháček (*1943). Odchází Švábenský a časem přijde Karel Růžička (*1940). Záhy také odejde basista Karel Vejvoda a nastoupí na jeho místo Petr Kořínek (*1943). Tato sestava působí beze změn v letech 1970 až 1974. Uvedené přechody jsou zaznamenány na LP Motus, které vzniklo v kvartetu v Mozarteu během února a března roku 1971 ještě bez klavíru, hraje tu už Ticháček na tenorsaxofon a na albu se vystřídali oba basisté – Vejvoda i nově příchozí Kořínek. Je to výborná deska a některé skladby už naznačují příští perlu české jazzové diskografie – Jazzové nebajky, na nichž se už podílela výše zmíněná stabilizovaná pětice.
Ještě v květnu 1970 však vzniká další zajímavý titul, na němž se Karel Velebný a muzikanti z SHQ podílejí: folklórní adaptace v progresivním duchu pojmenovaná podle jihočeského lidového „standardu“ Týnom tánom (1972, Supraphon). Spolutvůrci alba jsou také sólisté orchestru Gustava Broma pod vedením trumpetisty Jaromíra Hniličky. Velebný je zde vibrafonistou a basklarinetistou, SHQ hrálo v sestavě, která se zakrátko výrazně pozmění, takže naposled společně hrají na LP pianista Luděk Švábenský, kytarista Rudolf Dašek, kontrabasista Karel Vejvoda a bubeník Josef Vejvoda. Výběr Velebného směřoval záměrně k folklórním trvalkám typu Pasol Jano tri voly, Zaleť sokol, biely vták či Týnom, tánom nebo vánočním Jak jsi krásné neviňátkoCo to znamená medle aj nového?. Pro Velebného a Stivína melodika lidových písní byla vždy záminkou k projevení aranžérské fantazie a k improvizační bezuzdnosti. Přesně to se děje na tomto albu, proto je možno jej považovat za zdařilý opus našeho moderního jazzu v odvážnějším duchu.
Na přelomu zimy a jara 1974 se šíří zpráva, že Velebný rozpustí SHQ. Nezdálo se mu, že dochází k častým změnám v obsazení, problémy byly s koordinací společné práce, v kapele je šest členů ve čtyřech různých zaměstnáních. Od roku 1971 přibyli k basistovi Petru Kořínkovi a bubeníkovi Josefu Vejvodovi postupně saxofonista Rudolf Ticháček, pianista Karel Růžička, perkusista Jiří Tomek. Celá rytmická skupina měla stálý úvazek v JOČR. 13. června volá Karel Velebný místopředsedovi Jazzové sekce Karlu Srpovi, že se SHQ přeci jen rozchází a zve na poslední koncert na Strahově. V anketě Jazzové sekce All Stars Band 1974 se stává LP SHQ Jazzové nebajky albem roku a Karel Velebný se stane vítězem kategorií Vibrafon, Skladatel a Aranžér, mezi Jazzmany roku byl na druhém místě za Jiřím Stivínem.
Jak z dobových záznamů vyplývá, SHQ bývá často rozšiřováno, nejen kvůli nahrávkám, ale také pro koncertování, aby si kapela a její aranžéři přišli na své. Dokazují to pojmy z desek jako SHQ a přátelé nebo asi od roku 1973 rozšířené na Sága rodu SHQ, kdy stabilní sestavu doplňují saxofony Ticháčka, Velebného, ještě nástroje Petra Krále, Jiřího Válka – místo něj někdy Františka Kryky. Na koncertech si konečně mohli Giuffreho Four Brothers zahrát v autorově hutné představě.


k-velebnyRoky generačních infúzí
Jazzman bez své hudby být nedokáže, pedagog Velebný měl navíc dobrý přehled o nastupujících generacích. Po půlroční pauze – přesně 3. 10. 1974 – se na naší scéně objevilo trio Karla Velebného s pianistou Emilem Viklickým (*1948) a basistou Františkem Uhlířem (*1950) – neboli s muzikanty o generaci mladšími. Velebný mu ponechal jméno SHQ. V rozhovoru se členy tria v Bulletinu Jazz č. 15 (12-1975) se zpovídajícímu Antonínu Čortovi svěřuje: „Když jsme začali bez bubnů, tak jsme si říkali, že se konečně budeme slyšet. Nebyl jsem spokojený, když jsem dělal pantomimu a mlátil se u vibrafonu jako hadr na holi. Riskantní je vůbec hrát, natož bez bicích. Pokud jde speciálně o ně, tak to není proto, že zrovna chceme hrát to, co se nenosí, ale proto, že nám to tak lépe vyhovuje.“ Toto nebylo dogmatem. Pozdější varianta Happy Music SHQ, k níž přibyl trombon Jana Hynčici, vystupovala s kompletní rytmikou Uhlíř – Viklický – Jaromír Helešic (střídaný Ivanem Smažíkem nebo Milanem Vitochem). V květnu 1980 se v klubu Parnas, na jehož provozu má Karel Velebný také zásluhy, členové jeho tria SHQ sešli z celou plejádou někdejších, nebo jen příležitostných spoluhráčů všech generací, aby vzdali hold jeho muzikantské a lidské osobnosti. LP Parnas vyšlo roku 1981, v roce jeho padesátin. Téhož roku jej poprvé zradilo srdce…

Učitel jazzového národa
Mimořádná hudební osobnost se stává pedagogem ve svém oboru samovolně; jednak je po něm vyžadováno sdělování zkušeností, jednak sám o sobě tuto potřebu má, aby mohl vnímat nějaký posun po boku nastupujících generací. Na ostravské konzervatoři učil už v letech 1967 a 1969, následně vyučoval na Lidové konzervatoři jazzovou interpretaci a improvizaci a záviděl, jak je jazzová pedagogika dobře propracovaná v západním okolí naší republiky. V roce 1974 byla ve spolupráci s Jazzovou sekcí a klubem fakulty elektrotechniky ČVUT na Strahově otevřena Jazzová škola hrou, v níž Karel Velebný působil jako jeden z lektorů, mezi nimiž je prakticky celé SHQ, ale také z mladých Luboš Andršt či Emil Viklický. Předznamenal systém, který se užívá dodnes na různých jazzových dílnách, včetně té ve Frýdlantu: na semináři se zúčastnění naučí praktika i teorii několika skladeb a ještě večer toho dne se pak předvedou na jam sessionu před publikem. Bohužel, po jedné sezóně se už nezdařilo z různých důvodů z této aktivity stvořit něco trvalejšího. V roce 1981 začal Velebný působit na pražské lidové konzervatoři spadající pod lidovou školu umění – místní LŠU byly tehdy jedinými školami poskytujícími základy jazzového hraní. V roce 1965, s odstupem dvou let, kdy je napsal, Velebnému v Pantonu vyšla Jazzová praktika, rozšířené pokračování pak až v roce 1983. Mezitím vyšla v roce 1978 Jazzová praktika 2. Ze žáků pražské Lidové konzervatoře LŠU založil v roce 1976 big band Veleband, který v devadesátých letech ještě příležitostně oživoval – už v rámci Konzervatoře Jaroslava Ježka – pianista Jan Hála. A celá ta léta Velebný snil o ideální jazzové škole u nás. Chybělo málo, aby se dožil založení konzervatoře Jaroslava Ježka v roce 1990…
Já si ale pořád myslím, že bez pravidel musí člověk zahrát a vyposlechnout strašně moc muziky, než přijde na něco, co se povede. To jiskření a komunikace, jak se o tom mluví, to se bez pravidel povede jen výjimečně, a mně to připadá trošku jako ztráta času. Já mám rád muziku organizovanou, ta se nedá nijak ošvindlovat, mám se tam o co opřít a taky poznám, jestli někdo doopravdy něco umí nebo ne.“ Karel Velebný ve Fialové kouli jazzu.
Karel Velebný patřil k zakládajícím členům Jazzové sekce Svazu hudebníků ČSR na ustavující schůzi v říjnu 1971, jeho pořadové číslo bylo 77 a stal se členem prvního výboru sekce. Pro Bulletin Jazz č. 2 (léto 1972) připravil úpravu Ježkovy písně Svítá. SHQ hrálo na 1. a 2. pražských jazzových dnech (1974, jaro 1975), Sága rodu SHQ na 3. PJD (podzim 1975). V roce 1975 Velebný už neobnovil své členství v Jazzové sekci. V dalších letech patřil ke kritikům žánrové rozvolněnosti v činnosti Jazzové sekce a na schůzi subkomise pro jazz při Svazu českých skladatelů a koncertních umělců na jaře 1980 podpořil návrh na založení nové jazzové organizace, která by měla návaznost na Mezinárodní jazzovou federaci. V té době už měla Jazzová sekce zakázáno pořádání koncertů.

Návraty v čase, zpřítomnění echa
Brněnské vydavatelství Indies Happy Trails, které – doufám nejen pamětníky – potěšilo už soubornou reedicí LP Laca Décziho nebo kapel domácího jazz rocku, přijde už na počátku roku se sérií osmi CD mapujících hudbu základní kapely historie českého moderního jazzu, a tím i hudby Karla Velebného, počínaje Studiem 5 k několika variantám SHQ. V sérii budou kompilace ze singlů a různých výběrů LP Československý jazz 1961 až 66, Českoslovenští džezoví sólisté či Jazz na koncertním pódiu. Řada pak pokračuje kompletními LP od konce šedesátých let rozšířenými o bonusy, včetně licenčních alb na etiketách ESP a SABA a skvělých LP Motus, Týnom tánom, Jazzové nebajky, Parnas, editoři vybrali i pasáže z LP Poezie a Jazz II či Jazzman Cimrman. Bylo by toho ještě hodně k připomínání, co vše si Karel Velebný na poli českého jazzu odehrál, odpracoval, co ještě napsal, koho doprovázel, kde všude hrál. Jsem přesvědčen, že žádný další tvůrce v našem moderním jazzu, nestvořil se svými kapelami tak přirozenou vývojovou linii, v níž se zrcadlí historie našeho jazzu totalitní éry mezi Vítězným Únorem a Sametovým Listopadem – Karel Velebný zemřel symbolicky těsně před její codou.

Přidat komentář