Pět studiovek, dva živáky, čtyři EP, stovky koncertů křížem krážem světem. Po předchozím ukrutně dlouhém, dohromady přes dvě a půl hodiny, navýsost vynikajícím dvojalbu s originálními 28 písněmi Psychedelic Attic (2023), na němž vyhřezli snad to nejlepší, co se zdálo být nepřekonatelné, přišli letos s touto sevřenější novotou. Kratší co do stopáže, energicky emocionální nášup přinejmenším stejně silný.
Pěvec Lee Vernon s barvou hlasu od pánaboha naděleným v hrdle jaksi mezi umrlým mladým „The Doors“ Jimem a stále živým starým irským Van Morrisonem, výrazem ovšem jinace osobitý. Kapela živočišná, hbitá, krutá (vše vrchovatě v Gilding the Lily), kyvně hypnoluzná, muzikantská (obé navýsost představeno v Courageous), narvaná řezavou expresí (otvírák Black Rock nebo přímý rockodupák Space Invader), s najazzlou něhou (Heart of Gold, ta ovšem s klouzavě děsivými mimorytmy 7/8 a 13/8 v závěru coby Nick Cave i s Blixovskými duovokály), pak zas mistrovsky baladně barově vyprávěnková (Lightning), s funky gospelovou silově montrózní hybností (Hammer), a ve finále vás s desetiminutovou valbou Junkies zatluče totálně do křesla, do země, plážová matrace exploduje nebo kde se právě nacházíte… Jsme feťáci! v pseudorefrénu textu je hrůznou i zábavnou ironií, když pak dál vyvolává Potřebujeme šamana / abychom si byli jisti / že se nemýlíme / Před šílenými psy / zaujměte svá místa! … Máme na výběr / proti stroji / Proměnit se v mem / všeho čím jsi byl / Nebo kdy budeš? Je to exprese, i v něze a klidu, je to nejtvrdší a nejvalivější blues bez obezličky dvanáctkového schématu (velká síla, když pěvec Lee Vernon natiskne mocnou tlamu na harmoniku a duje sípe vrčí kvílí), je to psychedelie (varhany Simona Rinalda jsou snad větším trademarkem než Manzarekovy v Doors) s prapodivně hypnotickými, třesivě rozechvělými intervaly, co nečekaně pálí elegantní instrumentální salvy. Kapela šlape jak o život. Temné hlubiny pekelného ohně jsou rozhodně prozkoumány.