PENNY ARCADE: Žijeme ve zlatém věku hlouposti

Americká performerka PENNY ARCADE byla jednou z Warholových superstars, jež hrály v jeho filmech. Spolupráce s legendárním popartovým umělcem stála na počátku její dlouhé kariéry, v níž se etablovala jako osobitá performerka zaměřující se na sólová vystoupení, v nichž komentuje dnešní realitu. Na podzim vystoupila v pražském divadle Ponec v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu se sólovým představením Longing Lasts Longer.

 

 

Svoji kariéru shrnuje Penny Arcade vlastními slovy takto: „Jsem jedna z mála umělkyň, které měly tu příležitost a štěstí, že vystupovaly v každé dekádě. V šedesátých letech jsem dělala rock’n’rollové divadlo v Playhouse of The Ridiculous, které v avantgardním divadle využilo prvky z queer scény a použilo scénáře, které Warhol odmítl. Hráli v něm členové jeho Factory Ultra Violet, Taylor Mead a Mary Woronovová. To bylo původní rock’n’rollové divadlo, které předznamenalo The Rocky Horror Show. První queer prepunkové politické divadlo. V osmdesátých letech jsem byla jednou z osob, která vyvinula sólová vystoupení, jak je známe dnes. V devadesátých letech jsem začala jezdit na turné. Moje práce se stala mezinárodní, ale tvořila opak globalizace. Jezdila jsem na různá místa a všude, kam jsem přijela, jsem se cítila jako doma. Jako imigrant z Itálie, z vyhnané rodiny, se vždy ztotožním s prostředím, kde zrovna jsem. To je na tom ta pozitivní stránka. V padesátém roce své kariéry – v ,mládí svého stáříʻ – jsem na vrcholu své kariéry po stránce psaní, vystupování i konceptu. Jsem konceptualistka.“

 

Jak vás ovlivnila šedesátá léta s Living Theatre, Warholovou Factory a rock’n’rollem?

Jak říkal Lou Reed – můj život zachránil rock’n’roll. Pro mě byl vším. Moje generace, myslím lidi mezi pětapadesáti a pětasedmdesáti, byla velmi neobvyklá. Proplouvala životem s hudbou skoro jako s náboženským vyznáním. Hledali jsme přes ni pravdu. Představitelé rock’n’rollu nám dávali odpovědi, nebo alespoň kladli otázky. Podívejte se na všechny ty texty, jimž jsme byli vystaveni: Teach Your Children Well[1]. But To Live Outside The Law You Must Be Honest[2]. Hudba přinášela velká filozofická témata, takže se rock’n’roll stal filozofií pro masy. V šedesátých letech jsme si skutečně mysleli, že Bob Dylan a John Lennon mluví na nás. Věřili jsme, že to, co bylo řečeno, bylo řečeno v upřímném duchu. Trvalo to velmi krátkou dobu. Bylo to v šedesátých letech, ale když řekneš šedesátá léta, znamená to roky 1966 až 1969. To bylo období, kdy se ve světě skutečně něco dělo, kdy se lidi z nějakého důvodu probudili, i když nevím proč.

 

Co k tomu přispělo?

V padesátých letech tě v kostele i vláda učili, že máš být upřímný a starat se o druhé a o slabé. Pozvedli tak poválečnou vzdělanou generaci lidí, která si uvědomila, že soudit lidi podle barvy kůže je špatné a odsuzovat homosexuály je taky špatné. Jestliže nám předtím lhali o černých, tak nám asi taky lhali o homosexuálech. A pak jsi taky viděl úplné zhroucení. Mám to ve svém představení, procházím dekádami. Říkám, že v sedmdesátých letech se odpor ke zlu vytratil. Nádherný mír a anarchistická revoluce zahynula a my jsme byli demoralizováni.

 

Ani punk nepřinesl změnu?

Punk v Americe, na rozdíl od Anglie, nebyl politický. Byla to spíš parta lidí, kteří chtěli získat nahrávací smlouvu. Danny Fields mě vzal na koncert Ramones. No, byl to tříakordový rock’n’roll. A ty písničky byly krátké. Samozřejmě Iggy byl něco jiného, to byl originál. Byl to performer. Skočil do publika a válel se tam v pivních lahvích. Viděla jsem jedno z jeho prvních vystoupení. Možná dokonce úplně první. Dívaly jsme se na něj s Patti Smith z úplné blízkosti. Krátce před tím byl na mém vystoupení, kde jsem taky skočila do lidí. Ale nemyslím si, že by to okopíroval. Spíš to byla taková vzájemná inspirace.

Možná v devadesátých letech tu byl trend být alternativní a nezávislý, aspoň trochu. Teď už to vůbec neexistuje, nikoho už ani nenapadne, že by byl alternativní. Lidé mezi 22 a 26 lety jsou většinou bohémy mezi pátkem večer a sobotou ráno, mezi devátou večer a třetí ranní, jak říká sociolog Al Orensanz z Lower East Side. To je tedy skutečně „alternativní způsob života“.

Ale Orensanz také řekl, že potkal bohémy, kteří jimi jsou od začátku do konce. Jsou jimi v devatenácti a když je potkáte v pětadevadesáti, jsou jimi pořád. To je ten důvod, proč mi lidí říkají, že jsem pořád tak mladá. Jste tak staří, jaký vedete život. Nestanete se skutečně starými. Gertruda Steinová říkala, že uvnitř jsme pořád stejně staří[3]. Proto říkám, že se nacházím „v mládí svého stáří“. Skutečně jsem byla velmi dlouho mladá. Teď je mi sedmašedesát a podle jakéhokoli hodnocení jsem v poslední části svého života. Ale nikdo, komu je pětadvacet, na mě nemá.

 

V době, v níž žijeme, je individualita ničena. Je to něco, co vám prodávají. Udělají vám tetování, které vás má učinit výjimečným, ale stejné tetování už má spousta lidí. Všichni mají stejné tetování, i když by každý mohl být odlišný. Způsobila to globalizace, přesně takhle funguje. Nemusíš přece jezdit z Prahy do New Yorku, abys mohl žít určitým způsobem. Můžeš jím žít i tady. Není rok 1970.

 

 

Hodně lidí říká, že se New York změnil. Roger Miret z Agnostic Front tvrdí, že starosta Rudi Giuliani udělal z New Yorku Disneyland, zatímco on miloval starý nebezpečný New York z filmu Taxikář.

To je pravda. Ale to se děje všude. Prahu to taky potkalo. Praha se změnila v Prahu z Disneylandu. Jsem si jistá, že kdybych šla ven do ulic, myslela bych si, že je to Disneyland už před 25 lety. Co zbylo z české kultury? Pivo. Proč sem přijíždějí cizinci? Podívají se na Karlův most, možná na Hrad a Židovský hřbitov. Ale přijíždějí hlavně na pivo. Nezajímá je, že Čechy znamenají mnohem víc. Že je to především kulturní země.

A New York je to samé. Disneylandová zázračná země pro turisty. Navíc teď máme airbnb. Zpočátku se zdálo jako dobrý nápad. Ale teď všichni majitelé začali nabízet své domy jen pro airbnb, takže ti už nepronajmou byt za tisíc dolarů měsíčně, protože mohou mít stovku za noc.

Samozřejmě je otázka, jak hluboko lze klesnout. Žijeme ve zlatém věku hlouposti. Úroveň všeho jde po dekádách dolů. Když ti je přes padesát, nemůžeš ani uvěřit, jaká je to hloupost, je to superstupidní, nadstupidní. Když si stěžuješ na to, jaký svět je, první věc, na kterou se to svaluje, je nostalgie, protože to je to jediné, co si lidé dokáží představit – že se ti stýská po minulosti. Proto se moje představení jmenuje Longing Lasts Longer, Touha přetrvá déle. Déle než cokoli jiného. Říkám v něm, že nostalgie je šepot sentimentální touhy nejen po minulosti, ale taky po tom, kým jsme byli v minulosti. Jedna z věcí, jimiž nostalgie působí, je, že ti umožňuje nechat se odvést od reality a vrátit se k pocitu tvého mládí. Touha je trvalý pocit ztráty. Tvých hodnot, tvé minulosti.

 

Uvažovala jste někdy, odkud přichází ta hloupost, o níž mluvíte?

Ano, přichází z totalitarismu. Je to součást potlačování individuality a inteligence. V jednom místě představení hovořím o Guyi Debordovi, situacionistech a společnosti jako spektáklu. Tak to totiž je: společnost jako spektákl. Spektákl násilí, hlouposti a hamižnosti, kdy všechny velké myšlenky a hodnoty ušlechtilosti, upřímnosti a cti už v našem světě neexistují. Což je docela šokující a zraňující.

 

Ale ani komunistické školství s veškerou indoktrinací nezbavilo lidi schopnosti vidět realitu, jaká je, a číst mezi řádky.

Dochází k destrukci jazyka, mluvil o ní už Orwell. V New Yorku na Kolumbijské univerzitě, což je přední škola v zemi, studenti žádají, aby byla varovná upozornění před nevhodným obsahem i u Médey. Chtějí varování i před řeckou klasikou. Souvisí to s ideou bezpečného prostoru. Jednou mi řekli – musíme mít bezpečný prostor a nesmí se říkat, co prohlašují bílí rasisti. Musejí být zastaveni. Ale oni musejí mluvit, protože máme svobodu projevu a pokud ji mít nebudeme, tak se tyhle věci dostanou do podzemí a mimo dohled. Jenže i v queer světě nyní dohlížejí na jazyk. Už nemůžeš říci transka, ale queer. Je to úplně bláznivé. Když se Jayne County, co vede Electric Chairs a který byl dříve Waynem Countym, označil za transku, tak si na to stěžovali na Facebooku a žádali, aby byl jeho profil odstraněn. Je to fakt hrozný. Jsem tak ráda, že jsem stará, i když nejsem dost stará.

 

To není žádná novinka. Z přelomu osmdesátých a devadesátých let si pamatuju varovné nálepky Parental Advisory: Explicit Lyrics na obalech desek s „nevhodným obsahem“.

Panebože, tihle blázni! Mou nejoblíbenější poznámku k tomu řekl Frank Zappa, když předstoupil před Senát. Pravil, že je přece směšné, že by rockové texty mohly někoho přivést k tomu, aby něco provedl. Já píšu o zubní niti[4], myslíte si, že to někoho přivede k tomu, aby ji začal používat? Milovala jsem Franka Zappu.

 

Tady byl taky velmi populární.

Jasně, kvůli tomu dadaistickému pohledu. Byl zcela mimořádný. Hrozně ráda bych slyšela, co by říkal dneska. Jsem šťastná, že jsem jako mladá tyhle úžasné lidi, kteří byli starší než já, znala. Ale teď je ztrácím, protože je mi sedmašedesát a oni byli nejméně o dvacet let starší než já, takže samozřejmě umírají. Všichni mě formovali a někteří z nás nesou dál jejich hodnoty. Ale hodnoty jsou věc, za kterou platíš. Když poprvé uslyšíš o upřímnosti a míru nebo autentičnosti, řekneš si, že to zní dobře. Ale neznamená to, že ty hodnoty hned získáš. Můžeš je mít, jen když do nich investuješ celý život. Když svá rozhodnutí děláš v duchu těchto hodnot.

 

Ovlivnil nějak vaši kariéru Andy Warhol?

V osmnácti devatenácti jsem s oblibou předváděla na jevišti známé lidi. Všichni to nenáviděli: Ale ne, ty budeš dělat Andreu Whips Feldman[5]? Proč? Nestačilo, že jsme ji viděli, jak každý večer bláznila v Max’s Kansas City? Ty ji chceš předvádět na scéně? To je pitomý nápad… Jen Andy byl naopak přesvědčen, že ten nápad je skvělý. Byl totiž konceptualista. Přesvědčil umělecký svět, že je malíř, i když ve skutečnosti byl umělecký ředitel. A když řekneš umělecký ředitel, znamená to přehled.

To on nesl dál ideje Duchampa a těchto lidí, protože je znal. Přátelil se s lidmi, kteří byli mnohem starší než on: s Josephem Cornellem, s Charlesem Henrim Fordem, se všemi lidmi, kteří přišli před ním. V šedesátých letech byl vyrovnaný. Když jsem ho potkala, bylo mu skoro čtyřicet. Patřil k první generaci lidí z dělnické třídy, kteří šli na univerzitu. Scéna, na kterou vstoupil, byla velmi malá. Byl tam Living Theatre, Caffe Cino, všechna tato hnutí, a navíc emigranti z Paříže, kteří přišli do New Yorku po válce. Ti vytvořili z New Yorku největší uměleckou scénu. Andy byl ovlivněn všemi těmi lidmi.

 

V jakém Warholově filmu jste hrála?

Ve Women In Revolt, který režíroval Paul Morrissey. Warhol chtěl, abych byla hvězdou i jeho dalšího filmu, ale já byla úplně znuděná. Museli jsme například chodit do domů bohatých lidí, kteří si najali hvězdy. To bylo tak nudné a já byla mladá, chtěla jsem zažít dobrodružství. Hodně lidí, s nimiž Andy strávil hodně času, a fakt to nerada říkám, byli docela hloupí. On sám byl velice chytrý, ale myslím, že potřeboval být mezi lidmi, od nichž necítil výzvy. Když to říkám, zní to negativně, ale nemyslím to tak. Všichni známe ten pocit, kdy jsme raději v prostředí, v němž naše nápady září.

 

Jaké to bylo, pracovat s Andym Warholem?

Komplikované. Byl to Andy. Zaprvé pocházel z dělnické třídy, byl z chudé rodiny, takže byl skutečně posedlý bohatými lidmi. O bohatých můžete říci hodně věcí, ale rozhodně mezi nimi není slovo zajímavý. On byl jimi fascinován. To je jako jeho vztah s Edie Sedgwickovou[6], z devadesáti devíti procent to bylo kvůli tomu, že byla bohatá. Vnímal svůj dělnický původ. Své umělecké studio taky nazval Factory, protože každý z jeho rodiny pracoval v továrně. I v mé rodině každý pracoval v továrně.

Taky v sobě měl jistou naivitu. Byl dítě třicátých let a skutečně se svými filmy chtěl nadělat peníze. Protože kdo byl bohatý v Americe? Lidi, co točí filmy. Ale jeho filmy byly hrozné, opravdu děsné, to nebyla ani cinema verité, i když to lidi říkali. Bylo to spíš jako reality v televizi. On jen zapnul kameru. Mnohokrát jsem mu říkala, pojď a natoč tohle, to je zajímavé, ale on odpověděl, Penny, zrovna mi došel film. On prostě vždycky jen zapnul kameru, aby něco zachytil jako pozorovatel. Když se opravdu něco dělo, obvykle mu došel film…

Andy zemřel docela mladý, v osmapadesáti, ale myslím, že kdyby dál žil, mohl být velmi zajímavý. Později v životě by se snad stal mnohem svobodnějším. Nebyl by tak přikrčený, shrbený, odříznutý od lidí.

 

Jak to myslíte?

Kvůli tomu, že byl vysídleným imigrantem, že byl v dětství hodně nemocný a měl hroznou pleť a špatné vlasy, byl outsider. Outsideři jsou vždycky ti, kteří mohou pozorovat. A on, shrbený, velmi bedlivě pozoroval Ameriku. A inspiroval se tím. Někdo by mohl udělat výzkum zaměřený na vztah mezi jeho raným dětstvím a obrazy, které udělal. Campbellova polévka totiž představovala v Americe rozdělující faktor. Pocházím z velmi východoevropského města z New Britain v Connecticutu. Když jsem přišla domů ze školy, dostala jsem velký domácí chleba s ořechy a hustou polévku s mnoha kousky. Když jsem šla na oběd do domu amerických dětí, na talíři byl bílý chleba jak z pěnového polystyrénu nebo krekry od Ritze a červená Campbellova polévka, ve které nic neplavalo. To mi jako dítěti připadalo divné. A myslím, že to bylo důležité taky pro Andyho, i když byl skoro o dvacet let starší než já. Protože pocházím z velmi českého, velmi polského a velmi litevského města v Connecticutu, znám mnoho lidí jako byl on, východoevropských katolíků. Zkoušela jsem se s ním o tom bavit, ale začal být extrémně nervózní, nechtěl, aby se mu cokoli z toho připomínalo. Byl velmi složitý, v hlavě měl několik různých bytostí.

 

Vraťme se k rocku. Jak jste se k němu dostala?

Když mi bylo jedenáct, tak jsem objevila rádio. Hudbu jsem poslouchala pozdě v noci, když o tom matka nevěděla. To bylo roce 1963, bylo mi třináct a rock’n’roll byl teprve v počátcích. A taky jsme měli poutě, kde vždycky pouštěli aktuální písničky. Jako malá holka jsem slyšela všechnu tu hudbu a taky jsem hudbu sama hrála. Na piano jsem hrála rock’n’roll, který jsem slyšela v rádiu. Nevím, kdo jsou ti lidi, pro které není hudba důležitá, ale já k nim nepatřím.

 

Kdo patřil k vašim oblíbencům?

Byla jsem obrovským fanouškem Lou Reeda. Byla legrace, když někdy v roce 1993 nebo 1994 chtěl on můj podpis! Když totiž Mary Woronov[7] napsala knihu Swimming Underground, která byla o drogové scéně, jíž jsme byli součástí, šla jsem na křest knihy a on chtěl, abych mu ji podepsala. Ptala jsem se, proč bych měla podepisovat knihu, kterou jsem nenapsala a není o mně. Na to řekl – musíš ji podepsat, protože jsi skutečná. Tak jsem si k němu sedla a napsala mu tam: Měl jsi na mě obrovský vliv.

 

 

 

V čem spočíval?

Natočil desku Metal Machine Music. Když jsem ji objevila, četla jsem v průvodním textu: „Tohle je hudba pro lidi, kteří nemají žádnou hudbu[8].“ A to na mě mělo velký vliv. Přivedlo mě to k tomu, abych dělala divadlo pro lidi, kteří nemají žádné divadlo. Mnohokrát jsem někam přijela, šla do restaurace a tam někdo říkal: To je Penny Arcade, musíte se jít podívat na její show. A co dělá? Je to jako divadlo, ale není to nudné. Hodně mého publika jsou lidé, kteří nechodí do divadla a přivedli je přátelé. Svým způsobem je moje práce v divadelním světě ignorovaná, ale to je tím, že hodně z toho, co se odehrává v divadle za posledních třicet let, nemá skoro žádný obsah. Nemají rádi obsah. V osmdesátých letech mi v jednom divadle zcela vážně řekli: Vaše dílo nebudeme prezentovat, je v něm moc obsahu. Já jsem přitom bavič. A moje dílo sice má obsah, ale zároveň je velmi zábavné.

 

[1] Crosby, Stills, Nash and Young

[2] Bob Dylan – Absolutely Sweet Marie

[3] We Are Always The Same Age Inside

[4] Skladba Moving To Montana

[5] Jedna z Warholových superstars, která v srpnu 1972 spáchala sebevraždu, kterou pojala jako představení, když na ni pozvala své bývalé partnery.

[6] Sedwicková byla modelka, která také patřila k Warholovým superstars, objevila se v jeho snímcích Poor Little Rich Girl, Kitchen, Outer And Inner Space, Prison a Lupe. Po rozchodu s Warholem se pokoušela pokračovat v kariéře. V listopadu 1971 zemřela na předávkování barbituráty. Více o ní v článku o Warholových superstars v tomto čísle UNI.

[7] Mary Woronov je další z Warholových superstars, která v kariéře herečky pokračovala i později ve filmech Death Race 2000 nebo Dick Tracy. O působení ve Factory napsala několik knih.

[8] Přesně tam stojí: Kdo neměl a ještě nemá žádnou hudbu, ať se slovy nebo instrumentální, měl by si to poslechnout.

Přidat komentář