Pete Oxley + Nicolas Meier: Chasing Tales

pete_oxleyPete Oxley vede v Oxfordu jazzový klub The Spin, který získal před třemi lety ocenění coby nejlepší jazzová scéna ve Spojeném království, zároveň je však aktivním hráčem a má na svém kontě čtrnáct alb a mimo jiné například spolupráci s fenomenálním kytaristou a oporou novodobých Soft Machine (Legacy) Johnem Etheridgem. Nicolas Meier je doma v jazzu methenyovského typu, ale má zkušenosti i s tureckou hudbou, flamenkem a latinou. Hrával například s Billem Evansem či Bradem Mehldauem a v neposlední řadě je pak v současnosti významným členem kapely Jeffa Becka.
Tihle dva spolu loni strávili tři měsíce, aby vypilovali svůj kytarový projekt, kde předvádějí brilantní hru na nylonové i ocelové struny, ale občas i kytarové syntezátory a další specifické kytary. Jejich společný opus obsahuje dvanáct náladotvorných skladeb, o něž se autorsky podělili zhruba napolovic. Ve čtyřech kouscích hrají jakoby živě, v ostatních kompozicích vrství na sebe různé podoby kytar v nápaditých, nikoliv však zbytečně efektních aranžích. Chasing Tales je album plné pohody a pozitivní nostalgie. Ačkoliv se tu hodně sóluje, ani jeden z protagonistů se nesnaží své hráčské umění dávat příliš okázale najevo. Vše plyne samozřejmě jako nestrašidelné pohádkové příběhy, které jsou vyprávěny v poklidném tempu prostřednictvím libozvučných nástrojů. Místy je to možná až přílišná selanka, ale tu můžete brát i jako milé pohlazení, které v tomto rozervaném světě často chybí. Všem skladbám je příznačná určitá prozářenost, některé jsou odlehčenější, jiné zadumanější, některé přímočařejší, jiné zašmodrchanější. Každopádně to není vykalkulovaná exhibice, naopak z celého díla čiší spontánní radost ze společné hry. Není to „pohoda jazz“ v pravém slova smyslu, najdeme tu folkrockové prvky i stopy world music a snad i ohlasy klasiky. To vše ovšem promíseno v dokonalém amalgamu. Nic tu nevyčuhuje, všechno je pečlivě vybroušeno a vyleštěno a přesto nemáte pocit sterilnosti.

MGP Records, 2015, 66:23

Přidat komentář