PETR LUTKA: Live Malostranská beseda 1979–1980

V polovině sedmdesátých let publikoval Petr Lutka dva singly a mohlo se zdát, že z celé té podezřelé písničkářské party Šafrán je pro vydavatelství ještě nejpřijatelnější. Neměl vlastní repertoár, zpíval téměř výhradně popěvky Jiřího Zycha, svého spolužáka ze základní školy v Lipníku nad Bečvou. Ty skladby byly nevázaně veselé a ohlas na koncertech ukazoval, že by dokázaly zapůsobit i na dramaturgy ve sdělovacích prostředcích. Ale pak šlo do stoupy kompilační album Šafrán, na němž byl Lutka zastoupen hned pěti nahrávkami – a s přibývajícími lety se jasně ukazovalo, že se jeho tvorba s představami vydavatelství míjí čím dál víc.

Lutkovým kolegům pozvolna začaly vycházet dlouhohrající desky, ať už doma, nebo v exilu. Petr sice dál vystupoval, ale tak nějak nenápadně; rozverné Zychovy popěvky postupně nahrazoval lidovými baladami a křesťanskými písněmi. Lutkova skromnost, pokora a bytostná neschopnost prosazovat se v hudebním byznysu nutně vedly k tomu, že se od něj desky vlastně přestaly čekat. A když od roku 1990 mohl vydávat, už se potkával se svými posluchači daleko častěji v kostelech než ve folkových klubech.

Proto taky nejlepší Lutkovo album vyšlo až teď. Výběr z písniček, které hrál 16. listopadu 1979 a 14. března 1980 na koncertech v Malostranské besedě, dává ucelenou představu o jeho repertoáru ze sedmdesátých let. Většinou ještě byly od Jiřího Zycha, který v Lutkovi našel ideálního interpreta. Jiří Černý o těch skladbách před dvaačtyřiceti lety napsal pro Melodii: „Vznikají ze Zychovy obžerné šíře témat, folklorních, lidovkových a popmuzikálních inspirací, hříček a parodií, z veršotepecké posedlosti a nezničitelné naivity. Zych skládá s chutí: jednou dva roky nenapsal nic, jindy během večerní sešlosti na místě vymyslí, hudbu i text zároveň, osm písniček.“

Ze 45 zařazených písní, které Lutka v Malostranské besedě zpíval, je Zychových hned 34. Lutka hrál s velkou chutí a technická kvalita záznamu je taky docela dobrá. Není to zdaleka první Lutkovo CD – když teď necháme stranou četné nahrávky duchovních skladeb, nelze zapomínat na disk Budka, který vyšel roku 2000 a obsahoval písničky z domácího studia, natočené s kytaristou Emilem Pospíšilem. Ale výběrem repertoáru i přesvědčivostí provedení je koncert z Malostranské besedy určitě reprezentativnější.

Najdeme tu taky několik písní ze zahraničních zdrojů, vesměs dobře vybraných. Nepřekvapí, že si Lutka výborně porozuměl s tvorbou Bulata Okudžavy: dobře to ukazují Malé orchestříky naděje v přetlumočení Ondřeje Hraba. Šeltě Honza na zkušenou je přetextovaný Georges Brassens a výsledek nakonec zní jako lidová balada, v níž se silné morální poselství pojí s naivistickým půvabem textu i interpretace.

A potom skladby Marka Grechuty: Chorovod je totálním protikladem perfekcionistického sborového podání C&K Vocalu – Lutka zpívá trochu nejistě, ve hře na kytaru by ho tady trumfnul lecjaký tramp, ale přitom to celé je velmi působivé. Jisté paradoxní dokonalosti Petr Lutka dosáhl svým podáním Grechutovy písně Ocalić od zapomnienia. Vynikající český text Zorky Růžové Za kavárenským oknem z mládí zpívá s takovou vroucností, že je opravdu úplně jedno, jak jsou limitovány jeho pěvecké a instrumentální schopnosti. Je to prostě krásná písnička s hlubokým textem v upřímném podání.

Galén, 2017, 52:27 + 50:57

 

Přidat komentář