Petr Skoumal: Nebo cibule

11_06_Petr_SkoumalOsmašedesátiletý Petr Skoumal opravdu nemusí nikam pospíchat. I kdyby už nenapsal ani notu, stejně budou mít mnozí mladší co dělat, aby ho dostihli alespoň v některém z odvětví jeho košaté činnosti. Kvantitativně i kvalitativně. Ponecháme-li stranou alba pro děti a reedice starších nahrávek, přichází tak s novinkou NEBO CIBULE (Indies, 2006, 40:35) dlouhých skoro osm let po předchozí desce Březen. Najdeme na ní všechno, na co jsme od něj z minulosti zvyklí, a přesto je maličko jiná než její předchůdkyně.
Musí se vám ovšem chtít naslouchat. Skoumal nemá potřebu bavit, natož usilovat o přízeň posluchače. Není závislý na momentální hudební módě a nadčasový už je dávno. Berte nebo nechte být. Skoumal mluví jen sám za sebe – i když si tentokrát k tomu vybral výhradně slova jiných. Zhudebněný Pavel Šrut či Jan Vodňanský ve spojení se Skoumalem už těžko někoho překvapí, Ivanové Wernisch a především Blatný určitě ano. Jejich verše tu působí jako výrazný protipól Šrutovy často až na hraně kýče balancující sentimentální lyriky i Vodňanského čertovských rýmů. Skoumal, léty obrněný ironický i skeptický komentátor, se najednou s nimi pouští do mrazivé posmutnělosti. Zatímco dříve si rád a často pohrával s kontrastem neradostných témat textů a melodických písniček s hitovým nábojem (zde tuhle polohu zastupuje výborná Šrutova Na ulici ), tentokrát od toho částečně ustupuje. Blatného až depresivní čtyřverší Račte se tvářit zpracované jako pětapůlminutová skladba budiž toho praktickým dokladem.
Zajímavým momentem může být uvědomění si toho, že podobně jako léta pracuje s opakováním hudebních motivů, zde tak často zachází i s texty. Potěšující je pak pěvecký(!) duet s Honzou Hrubým, jehož housle jsou jinak jediným hostujícím nástrojem. Ten nahrávku nejen zpestřuje, ale vrací ji k dříve tolik všudypřítomné smířenosti s životní realitou.
Skoumalova novinka není jako celek tak silná a především co do hudebních nápadů vyrovnaná jako předchozí alba. Přesto neklesá pod autorův standard, je i na ní spousta silných míst, jen musíte mít chuť je hledat. Je stále ironická, ale už méně humorná, smutnější, možná rezignovanější. Bobři si ostatně už dávno chrní a ve stínu lípy se scházejí už i kněží a státní protidrogoví úředníci po návratu z Vyšehradu či Břevnova. Takže proč se tomu divit?

Přidat komentář