PHOEBE BRIDGERS: Punisher

Dead Oceans, 2020, 40:44

Mladá americká písničkářka Phoebe Bridgers vpadla na hudební scénu jako velká voda. Zaujala debutem Stranger in the Alps, hostováním v písničkách Matta Berningera z The National, kapely Lord Huron nebo čerstvě hned v několika skladbách novinky The 1975. Vedle toho slovně zaútočila na Ryana Adamse a uplynulé dva roky zahustila dvěma bočními projekty Boygenius a Better Oblivion Community Center (ten vede s Conorem Oberstem z Bright Eyes). Je až s podivem, že při takovém vytížení si letos pětadvacetiletá zpěvačka našla čas na sólovou muziku.

Album Punisher je ovšem mezi námi a nutno poznamenat, že na rozdíl od vitálního, ale přeci jen vyjukaného debutu, máme na letošní novince co dočinění s výrazně suverénnější muzikantskou osobností. I když se doprovodný arzenál rozroste o banjo, mellotron nebo celestu a Phoebe se například v singlu Kyoto nečekaně rockově rozparádí, deska si po celou dobu udržuje jistý domácký feeling. Je to o to více s podivem, že Punisher doslova přetéká zajímavými hosty. Vedle Conora Obersta v písničkách najdeme linky Jenny Lee Lindberg z Warpaint, kytaristy Yeah Yeah Yeahs Nicka Zinnera nebo druhého člena Bright Eyes Natea Walcotta.

Ono také když zpíváte o komplikovaném rozchodu s vlastním bubeníkem (v I See You), protichůdných pocitech, když se konečně dostanete na vysněné místo, ale v ten moment byste chtěli být někde úplně jinde (Kyoto), nebo si přiznáte, že některé vaše vlastnosti vám přidělávají více problémů, než přinášejí užitku (Savior Complex), není úplně vhodné okolo těchto témat jezdit s buldozerem. Přesto na konci desky Phoebe ve skladbě I Know The End uzná, že navzdory všem problémům to všechno stojí za to, a v ten moment se zpoza rohu vyrojí celý orchestr, který by lépe nenaaranžoval ani Sufjan Stevens. Suverénní tečka za deskou, která se díky své samozřejmosti bude objevovat vysoko ve výročních žebříčcích. Vzpomeňte si na mě, až se to stane skutečností! Právem, dodávám.

 

 

Přidat komentář