StorySound, 2022, 41:26
Jakmile se mi donesla zpráva o očekávání nového, patnáctého alba písničkáře Pierce Turnera, byla mi radostnou záminkou k obřadu, pustit si po čase na gramofonu jeho první dvě LP. Jsou to takové utajené skvosty. Krásně pozitivní, rozuměj optimisticky vyznívající, s jeho nezaměnitelným hlasem a čistou intonací silné melodie, které se usadí v hlavě, takže se po zbytek dne usmíváte třeba i na nevrlou bábu, co vás na právě vytřeném schodišti přetáhne hadrem. Přitom to vůbec nejsou jednoduché písně ve formě verze-refrén-verze. V každé je více melodických vrstev, klenou se, prolínají a vzlínají, takže se až s odstupem v mozku vyloupne ta „prioritní“. První Itʼs Only A Long Way Across (1986) mu produkovali Philip Glass a Kurt Munkacsi, to druhé The Sky and the Ground (1989) dnes už slavný skladatel filmové hudby Simon Boswell.
Bytím i hudbou sedí irsko-americký muzikant doslova na dvou židlích. Polovinu roku žije v rodném irském Wexfordu a druhou půli už leta v New Yorku. Myšlením samozřejmě osciluje mezi těmito dvěma odlišnými světy. I jeho hudba vyjadřuje dualitu, překlápí mezi zázračným a všedním, což je i v názvu alba Terrible Good = strašně dobré, čili negativ v kontextu pozitivu. Hudebně se tahle dualita rodí mnoha způsoby. V Love Never Fails, nádherném šantánovém ploužáku s vytaženým piánem, dohvízdávanou melodií a křídlovkou, zní kytara jako hoboj. Naděje je součástí Turnerovy filozofie. V překrásné úvodní Where It Should Be vzpomíná na svého otce, kterak se srdcem plným radosti ze života kráčí do nemocnice. Ačkoli se nad písní vznáší stín smrti, jsou v ní i obrazy nedozírné modře oblohy a naděje. Závěrečná Tommy and Timmy také krouží nad smrtelností, ale s úplně jinou náladou. Tenhle tragický příběh o svých dvou kamarádech pojal jako veselé rockabilly pro Tommyho zádušní mši. Byť je celkově Terrible Good kytarovější, našláplejší než kdykoli předtím, Turnerova hudba je uvnitř stále nádherně vznosná, vznešená a neoposlouchatelná.