V písních skupiny BKO Quintet se spojily tradiční přístupy dvou různých komunit z Mali a evropská hudební erudice a zkušenosti francouzského bubeníka Aymerica Krola, který už řadu let v této západoafrické zemi žije. S ním a s ideovým otcem a zakladatelem skupiny Ibrahimou Sarrem jsme hovořili v interiéru renesančního zámku v Náměšti nad Oslavou, krátce před vystoupením kapely na festivalu Folkové prázdniny.
Jak BKO Quintet vznikl?
K: Na počátku naší skupiny stál Ibrahima Sarr, můj učitel hry na maliské perkuse. Byl to on, kdo měl ten skvělý nápad spojit v jedné kapele zvuk dvou tradičních „kytar“ – jednou z nich je donsongoni, nástroj animistických lovců, a tou druhou djelingoni, kterou používali tradiční kronikáři – grioti. Spolu s Ibrahimou jsme se rozhodli, že oslovíme další hudebníky a že takto pojatou skupinu společně založíme. To jsme se znali už dvanáct nebo třináct let.
Zmínil jste dva strunné nástroje, které určují originální zvuk kapely. Čím se od sebe obě „loutny“ liší?
S: Základní rozdíl mezi těmito dvěma nástroji je už v jejich původu a využití. Donsongoni je tradiční nástroj lovců, djelingoni používali ke svému doprovodu grioti. Tyto dvě skupiny spolu navzájem prakticky nekomunikují, jsou to dva různé světy. Hudebně jdou však oba nástroje velmi dobře k sobě. To je vlastně důvod, proč jsem chtěl ty dva světy propojit.
K: Abych to upřesnil, donsongoni je šestistrunná loutna, která funguje v pentatonickém modu – hraje tedy pět tónů v jedné oktávě. Djelingoni oproti tomu hraje v chromatické stupnici. Ty nástroje také nemají stejnou funkci. Donsongoni slouží k doprovodu loveckých písní – slovo donso znamená lovec. Oproti tomu djelingoni doprovází oslavné písně griotů a vytváří jakousi melodickou odpověď na jejich zpěv. V naší kapele vedle zmíněných nástrojů figurují perkuse, na které hrajeme my dva. Aranže jsme vytvořili tak, aby výsledkem bylo něco jako písňová forma. Tak tedy vznikl současný BKO Quintet.
Známe tedy rozdíl původního využití obou nástrojů. A jak se od sebe liší samotné písně griotů a lovců?
S: Mezi těmi písněmi ve skutečnosti není až tak velký rozdíl. Oba typy vyprávějí přibližně totéž, stejnou historii, ale vždy jiným způsobem, pro jiné publikum.
K: Kdybych to měl přece jen nějak popsat a rozdělit a kdybych chtěl najít paralelu v západní hudbě, přirovnal bych grioty k operním pěvcům. Mají silný hlas, pracují s rezonancí hlavových dutin, zdůraznil bych také lyrický aspekt jejich umění. Lovci donso praktikují spíše monotónní zpěv bez ozdob, pouze s občasným využitím hrdelního zpěvu a hlasitých výkřiků. Dalo by se říct, že zpěv lovců odpovídá spíše naší populární hudbě, zatímco grioty bych přirovnal k hudbě klasické, artificiální. Ovšem ani jeden z těchto systémů nepoužívá zápis písní do not.
Jaké byly v Mali reakce na vaši hudbu?
S: Lidem se to velmi líbilo. Všichni, kteří si naše album poslechli, byli nadšeni. Uchvátilo je to. Podařilo se nám totiž písně zaranžovat tak, že v nich zůstal tradiční prvek, který jsme ovšem zkombinovali se západním pohledem. Výsledek zní velmi dobře a lidem se líbí.
K: Hodně se o nás zajímali novináři v Bamaku, byli jsme v televizi, naše hudba se v Mali hraje v rádiu. Je to totiž úplně nový styl, nová hudba, která však současně pochází přímo z Mali, z Bamaka. Jsme tedy zakladateli něčeho nového – hlavně tady Ibrahima, který měl ten geniální nápad propojit dva tradiční nástroje. Na počátku to nebylo úplně jednoduché. Je náročné sladit dva nástroje, které nebyly původně určeny k tomu, aby hrály společně. Výsledkem je propojení dvou tradičních kultur se západním vlivem. Já sice dost času trávím v Mali, ale jsem Francouz, a přinesl jsem tedy do naší hudby zkušenost ze západu, aniž bych tím ovšem porušil její vztah k tradici.
A nevnímali lidé ono propojení dvou nespojitelných světů jako porušení nějakého tabu?
S: Nebyl to žádný problém. Víte proč? Protože Malijci milují hudbu. Mají rádi kulturu své země. Jakmile u nás vznikne něco, co ještě neznají, jsou na to zvědaví a rádi si to poslechnou. Alespoň my v našem okolí neznáme takové puristy, kterým by náš přístup vadil. Určitě jich pár je, ale není jich mnoho. Malijci jsou velmi muzikální. Naše země je bohatou kulturní křižovatkou a těží z toho, že její obyvatelé jsou velmi otevření a milují hudbu.
Mali před několika málo lety zachvátila občanská válka a zvláště na severu země situace stále není stabilizovaná. Jak to ovlivnilo vaši kapelu?
S: V začátcích skupiny to opravdu bylo obtížné. V Mali byl stav ohrožení, bojovalo se. Přesto se nám s naší skupinou podařilo dosáhnout úspěchů, dostat se do povědomí a koncertovat. Dnes je situace v Mali docela dobrá. Zemi se daří. Alespoň o Bamaku se to dá říct, tam je situace skvělá.
K: Na severu problémy přetrvávají, jenže tam byly vždycky. Mali je obrovská země. Severní Mali je sice součást téhož státu, ale ovládá je úplně jiná kultura, nomádští Tuarégové. Naopak Bambarové a další kmeny na jihu jsou už usedlé. Do Bamaka se před lety přistěhovala spousta lidí kvůli práci, jak to ostatně v chudých zemích bývá. Mali je totiž velmi chudá země. Ale hlavní město Bamako je dnes velmi bezpečné. My jsme tam byli před třemi měsíci, a když tam například večer jdete ven, vždycky narazíte na policejní kontroly, díky nimž se cítíte bezpečně. Řekl bych, že v Paříži je teď méně bezpečno než v Bamaku. Přijeďte do Bamaka, využijte toho, seznamte se s kulturou Mali!
Zpíváte bambarsky, což znamená, že většina posluchačů v Evropě nerozumí vašim textům. O čem jsou vaše písně?
K: Nemůžeme jmenovat jedno konkrétní téma, protože každá z našich písní má nějaký význam. Koncerty například zahajujeme písní, která přirovnává člověka a konkrétně válečníka k posvátnému ptákovi, který si sedl na rameno jedné dámy. Jiná naše píseň – tu jsme nahráli s anglickým písničkářem Piersem Faccinim – pojednává o tom, jak z buše mizí lovná zvěř. Lovci totiž ulovili takové množství zvířat, že dnes už skoro žádná nezbývají. Lidé přírodu vytěžili víc, než je zdrávo, a o tom zpíváme. Máme tedy písně o životním prostředí, písně posvátné a také třeba písně erotické, jako je Beleba chima. BKO Quintet vás tedy ve svých písních zve na cestu po současném Mali.
A nevadí vám, že posluchači na koncertech o smysl písně přicházejí?
S: Africká hudba je postavena především na energii. Někdy řekneme před písní pár vysvětlujících slov, ale jinak necháváme na divácích, aby poslouchali a ponořili se do naší hudby. Nemusí přitom přemýšlet nad smyslem písní, protože také přemýšlení má své limity. Když se do hudby jen tak ponoříme, je to jiná zkušenost, jiná cesta.
Foto: Ivan Prokop