Pixies chytli druhý dech. Po dvacetileté pauze začaly hvězdy alternativního rocku přelomu 80. a 90. let vydávat jednu desku za druhou, pravidelně koncertují po celém světě včetně České republiky, a nezastavila je ani covidová pandemie. I když…. Povídání s Charlesem Thompsonem, v hudební branži známým jako Black Francis, započalo v předvečer vydání letošní novinky, nazvané Doggerel, obecnějším tématem.
Co vás přimělo vydat rockovou desku v době, kdy rocková hudba už nevládne hudební scéně, jako tomu bylo dříve? Jak těžké je pro muzikanty v dnešní době oslovit publikum a uživit se svými písněmi?
Mám za to, že je to problém především pro začínající hudebníky a kapely. Pro někoho jako já to není těžké, protože za mnou stojí roky budovaná značka, na kterou lidé slyší. Chodí na koncerty, kupují alba. Pixies mají dost fanoušků, kteří, když vydáváme něco nového, nezkoumají nic a běží si automaticky novinku koupit. A další skupina skupuje naše speciální edice, třeba na těch oranžových vinylech (Black myslí boxet Live In Brixton, který vyšel květnu a obsahuje záznamy koncertů z roku 2004 – pozn. aut.). Takže to není tak těžké pro někoho jako Pixies nebo já, je to těžké pro muzikanty ve věku mých dětí, kteří tvoří hudbu nebo jiný druh umění, a jsou na začátku své kariéry. Jinak máte pravdu, dnes už není důležité mít kapelu. Rock už ztratil tak zbožštělý status, jako tomu bylo dříve.
Proč k tomu došlo – a chybí vám?
Nevím, jestli mi chybí. Přijímám současnost jako danost showbyznysu. Mám za to, že příčinou je internet, digitální knihovna všeho, co je k dispozici. Jsme zahlceni obsahem všeho druhu. Dokážu si představit, že zvlášť mladší člověk nemusí vynakládat tolik úsilí, aby získal spojení se svou kulturou. Všechno je na výběr. Nevím, jestli je to špatně nebo dobře, ale je to realita dnešních dnů.
To mě vede k otázce: Proč tedy stále vydávat alba, když řada muzikantů je v podstatě rozdává zdarma nebo za symbolickou částku? Je pro vás album stále důležitou součástí fungováni kapely?
Je zajímavé, že čím více člověk opakuje stejné kroky, mechanizuje své chování. Filtruje věci tak, aby fungovaly v současných digitálních nástrojích. Tím chci říct, čím „správněji“ je zpracovává, tím více se vzdaluje od opravdového umění a zážitku, které je právě umění schopné zprostředkovat. Tyhle marketingové konstrukty dělají umění méně organickým, méně lidským. Je to špatně nebo správně? Nevím. Popravdě je mi to jedno. Co je ale zajímavé, je fakt, že i přes všechny tyto přemety posledních let se jedna věc se nezměnila – a to potřeba živé interakce na trase mezi fanouškem a umělcem. Takové to, kdy umělec říká: „Jsem dnes v Paříži. Jestli mě chceš zažít, přijď na show, na autogramiádu, na cokoliv, jsem tady.“ Tohle se vůbec nezměnilo. Horečka ve smyslu: „Hele, zejtra do města dorazí ten chlápek. Už zítra tu bude!“ Ta fanoušky neopustila. Tohle je starý koncept, velmi starý. Předchází elektřinu, předchází internet, předchází všechny tyhle věci. Takže tohle vzdychání ve smyslu: „Ach, chudáci umělci, nevydělávají tolik peněz na deskách. Dříve vydělávali mnohem více peněz,“ je sice částečně pravdivé, ale na skutečnosti nic nezmění. Prostě tu máme jiné časy. Na druhou stranu je potřeba dodat, že lidé stále utrácejí za hudbu stejné množství peněz, ale muzikant pro ten peníz musí makat tvrději. Jak? Musí poctivě koncertovat. Zajet znovu do Prahy a říct: „Joohoo, jsem tady, pamatuješ si tyhle písničky? Tak si je teď zahrajeme. A máme k nim i pár nových.“ To se nezměnilo. A víš ty co? Všichni tihle zasraní lidé, kteří chodí na naše vystoupení, ti všichni si chtějí koupit naše zasrané tričko víc než kdy předtím. Takže my si nemůžeme stěžovat. Já osobně si nemůžu stěžovat a myslím, že když ostatní umělci říkají: „Společnost mi bere všechny příjmy,“ nebo: „Společnosti nám neplatí dost za streamování“, tak narážejí po letech na suchou realitu showbyznysu. Mám pocit, že všechno, co muzikanti prožívali před pětadvaceti, před padesáti lety, bylo trochu umělé. Myslím, že současnost nás usadila více do reality. Je skutečnější. Je těžší? Ano, je těžší, proto musíš být lepší. (smích) Hele, znovu chci říct, že si nemám na co stěžovat. Neříkám, že tu neběhají zlé korporace, které se snaží okrádat lidi. Ano, vždy to tak bylo. Víš, jak to myslím?
