Play Blue

Paul Bley Je to příběh o významné větvi jazzové avantgardy přelomu padesátých a šedesátých let. A počátky mohou být klidně uvedeny jako banální love story. Jako klavírní opus pro čtyři ruce ovládané dvěma nesmírně muzikálními dušemi – Carly Borgové a Paula Bleye. Manžely Bleyovými se stali v roce 1957. A přestože se za několik let rozešli, Paul ve svém repertoáru stále měl, a důsledně na své desky zařazoval, skladby své první ženy – dodnes velmi aktivní pianistky, varhanice, skladatelky a kapelnice Carly Bleyové.
Paul Bley přišel do New Yorku v roce 1950 z kanadského Montrealu, kde se narodil 10. listopadu 1932. Tam také studoval na konzervatoři a hrál v prvních kapelách – studentských. Vydělávaly na sebe obvykle populárním repertoárem v hotelových tančírnách. Po příchodu do New Yorku v necelých osmnácti letech rozšiřoval své znalosti na oceňované Juilliard School studiem skladby a dirigování. Po dvou letech se vrátil na pár let domů, ale v potřebě nasávat do sebe bouřlivý vývoj moderního jazzu, míněno černošského jazzu na vývojové linii od be bopu přes hard bop k free jazzu, se v půli padesátých let vrátil do New Yorku. Ač běloch, procházel tamním klubovým životem v úloze pianisty, který si na jam sessions nebál zahrát po boku neoddiskutovatelných velikánů moderního jazzu, jakými jsou altsaxofonista Charlie Parker, basista Charlie Mingus nebo bubeník Art Blakey. V triu s Mingusem a Blakeym nahrál 30. 12. 1953 v New Yorku svou prvotinu Introducing Paul Bley.

NÁRAZ AVANTGARDY
bley_2Zatímco černošský jazz se k avantgardě vyjadřovacího jazyka nové hudby dvacátého století dopracovával přirozenou vývojovou cestou, od dixielandu z New Orleansu, swingujících tančíren a revolty be bopu k free jazzu, bělošská, hudebně intelektuální cesta, se začala odvíjet až od cool jazzu. Než začal Paul Bley hrát a skládat svůj příspěvek k tomuto vývoji, seznamoval se prakticky s tím, kam směřují černošští progresivisté. V letech 1956–58 pobýval v Los Angeles. Během tří let se začlenil mezi muzikanty neustále hledající a rozšiřující výrazové možnosti jazzu. Mezi pionýry free jazzu jej přivedlo právě jeho hledačství. Brzy ztratil ostych i před vůdčími tvůrci Ornettem Colemanem či Donem Cherrym. V roce 1958 tato špička černošské avantgardy hrála s Paulem Bleyem ve společné kapele a pod jeho jménem. Vznikla deska Live at the Hillcrest Club, což je pro Colemana první živá nahrávka po jeho úvodním albu Something Else!!!, kde ještě na klavír hrál Walter Norris. Téhož roku se Bley objeví také na Coleman Classic 1. Obě LP Colemanova základního kvarteta s Bleyem tehdy ale nevyšla – až v letech 1976 a 1977. Na vbrzku následných slavných nahrávkách definujících free jazz The Shape of Jazz to Come (1959) a Change at the Century (1960) Ornette Coleman účast klavíru vypouští.
Pro Paula Bleye byl rok 1958 obecně úspěšný. Měl také vlastní kvarteto doložené albem Solemn Meditation, v němž vynikala souhra s vibrafonem Davea Pikea, u kontrabasu stál „colemanovec“ Charlie Haden a bubnoval jim Lennie McBrowne. Na tomto albu se vedle osobitě pojatých standardů proto objevila také skladba O Plus One – jeden z prvních kompozičních pokusů Bleyovy první ženy Carly, ještě uváděná pod jejím dívčím jménem Borgová. V letech 1962–1963 Bley sestavil trio s příští superhvězdou jazzové baskytary Stevem Swallowem a bubeníkem Petem La Rocou. Na původní verzi LP Footloose! zcela převažují skladby Carly, už coby Bleyové (Floater, Around Again, Syndrome, King Korn, Vashkar), které se budou s některými dalšími objevovat v repertoáru samostatných kapel obou manželů, později bývalých manželů. Kvinteto na Bleyově LP Barrage už hraje výhradně Carliny skladby. V roce 1965 vznikají dvě LP. Na Closer v triu nastoupil za La Rocu bubeník Barry Altschul, opět převažují Carliny skladby, včetně té snad nejslavnější – Ida Lupino. Sama autorka ji poprvé nahrála na své skvělé album Dinner Music v roce 1976. Ida Lupino mimochodem byla filmová herečka, zpěvačka a režisérka (1918–1995) narozená v Londýně, ale žijící v USA. Činná v branži byla až do konce sedmdesátých let.
Na druhém albu z roku 1965, triovém Touching, tvoří autorské zázemí Carla, Paul a Annette Peacocková, která se po rozchodu s basistou Garym Peacockem záhy stane Paulovou druhou ženou. V roce 1967 nahrává Paul poprvé pro ECM z hlediska kritiky rozporné LP Ballads s basisty Markem Levinsonem a Garym Peacockem a bubeníkem Altschulem. Album se proto firma rozhodla vydat až v roce 1971. Na LP jsou pouze tři skladby – všechny od Annetty. V bělošské jazzové avantgardě, jak vidno, určitě ženy nehrají podřadnou úlohu.

VOLNÝ LET V TÓNECH KLARINETU
Historie cool jazzu se oficiálně píše od nahrávek Milese Davise sestavených pro LP Birth of the Cool. Neboli proudu vycházejícího sice z be bopu, ale Davisem zklidněného do baladické nálady, zkultivovaného znění blues, určité muzikální racionality a výrazového „ochlazení“. Ale rodil se za přispění některých dalších muzikantů už od počátku druhé poloviny čtyřicátých let, za přispění saxofonisty Lestera Younga, pianisty Lennieho Tristana či saxofonového kvarteta Four Brothers, původně hrajícího v orchestru Tonyho De Carla. A právě z „bratrské čtveřice“ se vyloupla důležitá jazzová osobnost – tenorsaxofonista a klarinetista Jimmy Giuffre (1921–2008). Pro úplnost: dalšími „čtveráky“ byli Stan Getz, Zoot Sims, Herbie Steward, po odchodu Giuffreho a začlenění do orchestru Woodyho Hermana přišel Serge Chaloff. Giuffre napsal pro melodicky nádherné album jednoduše pojmenované „3“ (plus Jim Hall a Ralph Peña na kontrabas, 1958) mimo jiné odpichovou skladbu The Train And The River, kterou zpopularizoval film Jazz on Summer’s Days (Newport Festival 1958) natolik, že ji mnozí mají za hymnu cool jazzu.
Píše se konec padesátých let. Jimmy Giuffre přichází s řadou novot. Jeho tria hrají bez bicích a basy, rytmiku jim nahrazuje kytara Jima Halla. Ke svým nástrojům (klarinet, tenorsaxofon, barytonsaxofon) připojuje ventilový pozoun Boba Brookmeyera. Nový zvuk zapadá do počátků rodící se bělošské odnože cool jazzu – třetího proudu, často označovaného také jako Nová hudba. Nová nejen z pohledu jazzového vývoje, ale také jako příspěvek západní soudobé hudbě. V roce 1961 začíná Giuffre nahrávat sérii LP v novém triu s pianistou Paulem Bleyem a kontrabasistou Stevem Swallowem. Zvuk tria se zcela proměňuje a do jeho „cool“ znění vstupuje free jazz. Toto směřování vrcholí albem Free Fall (1962), kde z desítky titulů podivných názvů (Yggdrasill, Propulsion, Ornothoids apod.) půlku hraje sólově na klarinet, v druhé půli skladeb se k němu přidává Swallowův kontrabas a Paul je slyšet jen na třech kouscích (Threewe, Spasmodic, The Five Ways). Později na kompilačním albu Giants Of Jazz vydavatelství Columbia triu ještě byla zařazena z nahrávání Free Fall skladba Present Notion. Kdo LP Free Fall zná, nutně si musí položit otázku, zda ještě poslouchá jazz. Giuffremu v klarinetových sólech z jazzu zůstala jen volná improvizace, k níž si lze v duchu přiřadit i jiné než jazzové pozadí. Jeho improvizační řádění je mimo kategorie. V okamžiku, kdy se přidá Bley a Swallow, sice nacházíme společné znaky s jazzem, rytmicky je přítomen dokonce i swing, improvizace je nadále zcela volná, ale výsledný zvuk by mohl být prezentován klidně jako skladba avantgardisty z oblasti soudobé hudby. Dnes už zapomenutá alba tohoto tria Fusion, Thesis a Free Fall z let 1961–62 (reedice na CD z roku 1998 obsahuje dalších pět skladeb) ani po půl století neztratila nic ze své progresivity a provokativnosti. Přesto se dobře poslouchají, posluchače k sobě přitahují. Za zmínku stojí, že přestože repertoár tvořil především Giuffre, Paul Bley na alba obvykle vpašovával alespoň jednu či dvě skladby od své ženy Carly. Trio se ještě sešlo na víkendovém setkání v roce 1989 (The Life Of Trio – Suterday a The Life Of Trio – Sunday), a párkrát také v devadesátých letech, kdy vznikla CD Fly Away Little Bird (1992) a Conversations With A Goose (1996).

PRVNÍ POTLESK PRO STEVEA SWALLOWA
V souvislosti s Giuffrem a Bleyem nelze pominout benjamina tria, basistu Stevea Swallova (narozen 1940). Ve dvaceti letech opustil Yale, kde studoval kompozici, a během roku 1961 se stane podílníkem pionýrské tvorby tria Jimmyho Giuffreho. Evroamerický avantgardní proud jazzu získal významnou, stylotvornou posilu, dodnes působící v tom zajímavějším segmentu jazzové hudby. Jeho diskografie je rozsáhlá, nejdelší položky tvoří spolupráce s vibrafonistou Garym Burtonem a s pianistkou a varhanicí Carlou Bleyovou v sestavách od dua s ní po její big bandy. Swallow s Paulem Bleyem hraje nejen u Giuffreho, ale také na Bleyových nahrávkách Footloose! (1963) a Closer (1966). Na počátku sedmdesátých let Swallow přešel na baskytaru, vytvořil si osobitý styl hry a původní zvuk nástroje, což lze po boku Bleye slyšet až na CD Hot (1985).

SPOLČENÍ SKLADATELŮ AVANTGARDY
Bill Dixon (1925–2010), hráč na trubku, křídlovku a piáno, se rozhodl pro krok, který hrdě a s nadsázkou nazýval „říjnovou revolucí v jazzu“, s úmyslem podpořit nejprogresivnější muzikanty free jazzu. Začalo to diskusemi v Cellar Café na Manhattanu v roce 1964, kam docházeli například pianista Cecil Taylor, kapelník Sun Ra, saxofonista Archie Shepp. Tak vznikl Jazz Composers Guild. Rok poté při této partě černošských avantgardistů vznikl Jazz Composers Guild Orchestra (brzy z názvu vypustili „spolek“), který ale založili bělošští muzikanti! Trumpetista Michael Mantler a jedna hudebnice – Carla, tehdy už vdaná za Paula Bleye. V roce 1966 pak kolem orchestru vznikla nevýdělečná organizace známá pod zkratkou JCOA – Jazz Composers Orchestra Association. Paul Bley hrál na jejich prvním albu Communication (1965), na dalších albech však u klavíru seděla Carla Bleyová. Dalším krokem spolku bylo založení JCOA Records. A zpět k Paulu Bleyovi.
Počátek šedesátých let byl pro Bleye poznamenán krátkou spoluprací s novátorem v improvizačních systémech Georgem Russellem. Na jeho orchestrálním albu Jazz In The Space Age se objevili dva bělošští pianisté odlišných hudebních nátur, ovlivňujících podstatným způsobem vývoj klavírní avantgardy – Paul Bley a Bill Evans (pianista Russell se zde věnoval jen kapelnické a aranžérské činnosti). Stvořili expresivní duetové dialogy v Russellově třídílné skladbě Chromatic Universe s doprovodem kontrabasu a bicích, která je rozprostřená po albu mezi ostatní tituly. Paul Bley dále působí se svými trii, kde se střídají basisté Gary Peacock, Kent Carter, Mark Levinson (Swallow už je spjatý především s projekty Carly Bleyové a Mikea Mantlera) a bubeníci Pete La Roca, Billy Elgart, především však Barry Altschul. Na kompilaci nahrávek z let 1963–1968 Paul Bley With Gary Peacock (ECM, 1970) se Elgart střídá s Paulem Motianem. Na tomto albu se Paul vrací vedle skladeb svých a Annettiných opět k Ornettu Colemanovi (Blues, When Will The Blues Leave) a přidává dokonce standardní klasiku – Long Ago And Far Away Jeroma Kerna. Za zmínku stojí určitě Bleyova spolupráce s triem a kvartetem trumpetisty Dona Ellise zaznamenaná na LP Out Of Nowhere (se Swallowem, 1961) a Essence (s Peacockem a bubeníky Nickem Martinisem a Genem Stonem, 1962).

CESTA OD PIÁNA K SYNTEZÁTORU A ZPĚT
S blížícím se koncem šedesátých let si jazzová avantgarda, free jazz a třetí proud již mohly bez zábran dělat, co je napadlo. Nejmladší publikum se však obrátilo k syntéze jazzu s rockem. Nastalo logické setkání dvou žánrů ve vrcholné vývojové formě, navíc majících společné kořeny. Paul Bley se přiřadil k průkopníkům v používání klávesových syntezátorů. Vznikl projekt The Paul Bley Synthesizer Show (Milestone, 1970), kde hraje na klavír, ARP synthesizer a RMI elekrické piáno, na basu se střídali Glen Moore, Frank Tusa a Dick Youngstein, a za bicími Bobby Moses a Steve Hass. Hrál se repertoár Annetty, hned v úvodu zazněla v novém hávu Mr. Joy. Následovalo album Improvisie (America, 1971), v triu s Annettou (elektrická basa, elektrické piáno, klavír, vokál) a bubeníkem z avantgardní evropské scény, německým multiinstrumentalistou Hanem Benninkem. Pro LP Dual Unity (Freedom, 1971) ještě přibrali kontrabasistu Maria Pavoneho. Paul Bley však tuto cestu záhy opustil, jakoby tušil pro sebe omezující hranice, které mu práce se syntetickou zvukomalebností vnucovala. V září 1972 v Oslo studiově nahrával opět pro ECM už zase zcela akusticky LP Open To Love se skladbami svými a svých žen, od Carly tu opět zní Closer a Ida Lupino, titulní skladba alba je od Annetty. Hned úvodní Closer je krásnou ukázkou Bleyova přístupu ke skladbám – kolik se toho odehraje, než se zjeví nápad motivu v celku, úvodní hrou odlupuje skořápku, v níž je křehká melodie uložena a když po třech minutách zazní v celku, dalším rozkladem studuje jeji duši!
V půli sedmdesátých let Paul Bley přebral vedení vydavatelství Improvising Artists Inc. Produkuje zde vlastní alba, sólová, duetní i triová. Objevily se však i zvukově odlišné projekty: elektrické Jaco, s Jakem Pastoriusem na baskytaru, Patem Methenym na elektrickou kytaru a bubeníkem Brucem Ditmasem. Paul hraje na elektrické piáno. Repertoár? Jako vždy: Carla, Paul, Annette. Přední „zelektrizovaní“ kytaristé se však v Paulových skupinách ještě několikrát objeví: John Scofield (plus Swallow, Altschul) na Hot (1985), Bill Frisell na The Paul Bley Quartet (1987, Swallow, John Surman, Paul Motian), John Abercrombie na Live at Sweet Basil (1988, Red Mitchell, Altschul). Od devadesátých let nahrál celkem devět sólových alb, to poslední z roku 2008 Play Blue: Oslo Concert (ECM) mu však vyšlo teprve v roce 2014 (recenze v UNI 5/2014).

NESTŘÍLEJTE PIANISTY PO PADESÁTCE
Kolem dnů, v nichž na počátku července roku 1989 slavil své padesáté druhé narozeniny, zorganizovali pořadatelé mezinárodního jazzového festivalu v Montrealu basistovi Charliemu Hadenovi osm koncertů. Na každém hrál s jinými muzikanty, s nimiž se potkal ve své kariéře. S výjimkou Egberta Gismontiho se jednalo vždy o tria se sólistou a bubeníkem, závěrečný koncert patřil jeho The Liberation Music Orchestra. 7. července hrál v triu s Paulem Bleyem a Paulem Motianem. Koncert je zaznamenán na jednom ze série sedmi CD Montreal Tapes – Charlie Haden (nebylo vydáno jen vystoupení tria s Methenym a DeJohnettem). Na CD je osm skladeb, z toho hned čtyři od Ornetta Colemana, Bley přispěl So’ Far So Good, a nepřekvapí – zahrál opět Carlino Ida Lupino. Bley a Haden se tehdy sešli po dvaatřiceti letech, aby uctili svého velkého učitele Ornetta Colemana, s nímž hráli nejen v Bleyově prvním kvartetu, ale pak přímo v jeho formaci a na jeho slavných úvodních albech na cestě k free jazzu. Další klavírní velikán jazzu, Keith Jarrett, v roce 1967, tedy ještě za existence kvarteta Charlese Lloyda, sestavil s Hadenem a Motianem vlastní trio, později i kvarteto, v přesvědčení, že vlastní nejlepší avantgardní rytmiku své doby. Bley, Haden a Motian se sešli ještě o rok později, tentokrát naposledy, opět v létě a nahráli album Memories.
V devadesátých letech Paul Bley začal učit na New England Music Conservatory, kde mezi jeho žáky byla například také avantgardní pianistka, akordeonistka a skladatelka Satoko Fuji (hrála v roce 2012 na mezinárodním festivalu jazzového piána v Praze) a skladatel Yitzhak Yedid působící jak v klasické, tak v jazzové hudbě. Na etiketě ECM vyšly také nahrávky dalšího z jeho zajímavých trií – s tenor a sopránsaxofonistou Evanem Parkerem a kontrabasistou Barrem Phillipsem, neboli s dalšími význačnými avantgardisty: kritikou nepříliš chválené Time Will Tell (1994) a naopak dobře přijaté „klášterní“ improvizace na Sankt Gerold (1996, vyšlo až 2000). U tohoto tria skladby Annetty či Carly neuspěly, principálové volné improvizace si vystačili sami. Bley napsal hudební příručky, vyšly mu autobiografické knížky Stopping Time (1999) a Time Will Tell (2008). V novém století vydal pět sólových alb, tři na značce Jusin Time (Basic, 2000, Nothing To Declare, 2003 a About Time, 2007) a dvě u ECM (Solo In Mondsee, 2007, Play Blue, 2014).
Paul Bley patří do skupiny freejazzových pianistů, z nichž každý byl svým stylem nějak originální. Patří k nim dále například Richard Abrams, Alice Coltraneová, Burton Green, John Hicks, Keith Jarrett, Don Pullen, Lonnie Liston Smith, Sun Ra a řada dalších, ve svých počátcích také Chick Corea. J. E. Berendt ironicky Bleye nazval Jamesem P. Johnsonem (1894–1955) volné improvizace – jmenovaný předchůdce byl nejvýznamnějším tvůrcem historického klavírního stride stylu, z něhož vzešli tvůrci „Fats“ Waller, Duke Ellington, Count Basie, Art Tatum, a stvořil tak přechod od ragtimu k jazzu. Paul Bley obdobně klavírní hru moderního jazzu posunul k free jazzu a osvobodil klavír od ryze tradiční harmonicko-rytmické funkce v jazzové kapele.
Paul Bley zemřel ve svém domově na Floridě letos 3. ledna ve věku osmdesáti tří let. Jeho dvě ženy a celoživotní hudební múzy, Carla Bleyová, letos v květnu osmdesátiletá jubilantka a o pět let mladší Annette Peacocková, nadále skládají a nahrávají. Všichni tři svou tvorbou a hrou dokazují, že jazzová avantgarda dokázala volnou improvizaci propojit s nezapomenutelnými melodickými nápady.

Přidat komentář