Podivnost v hudbě se dá vyjádřit různě

Pražští Kill the Dandies! na svém novém albu Ron Ron Ron citelně zvolnili, ale není to od jejich předchozího působení zdaleka jediná změna. „Mám dojem, že jsem si vytvořil něco, co bych vlastně rád, aby nějaká kapela vytvořila pro mě,“ shrnuje výsledek kytarista a jeden ze dvou zpěváků Hank J. Manchini.

Před rokem prošli Kill the Dandies! docela zásadním zlomem, kdy jste z pěti zůstali tři. Co se stalo? „Únava materiálu“?
Asi taky. A nejspíš i určitý pocit kolektivního vyhoření, kdy už jsme jako lidé nebyli moc schopni společně fungovat. Myslím ale, že to nakonec prospělo všem. První den jsem se z toho hroutil, Sonja se hroutila ještě další dva dny – a pak jsme zjistili, že to je mnohem lepší, než se trápit navzájem, a že je to vlastně i osvobozující. Sonja si nebyla jistá, jestli to tím nekončí, ale já už věděl, že nás to může jen posílit. Vím, že značka Kill the Dandies! bude fungovat tak dlouho jak dlouho tady budeme my dva. A volba Petra Janáka jako nového baskytaristy proběhla snadno a hned. Jsme už léta kámoši, já jsem hostoval na prvním albu jeho kapely Trailer Trash a už dříve jsme plánovali společný projekt, takže volba byla jasná. Potřebuju okolo sebe lidi, se kterými se nejen shodnu v muzice, ale i třeba v humoru, abych s nimi například vydržel v autě. Což on je.

Druhého kytaristu jste nehledali?
Ne. Myslím, že současný stav je ideální a mnohem čistší. Máme víc prostoru pro ostatní nástroje a hlavně pro vokály. Plně se to projevuje na téhle desce, která je myslím od toho, co jsme dělali dřív, trochu odlišná. Intimnější, méně útočná, sevřenější, ale která neztratila nic ze své dynamiky a síly. Myslím, řečeno slovy klasiků, že i „ticho může být sexy“. Najednou jsem taky zjistil, že chci nahrát desku s hudbou, kterou třeba i sám často poslouchám. Samozřejmě vždycky jsem měl rád energické a hlasité kapely – ale doma si MC5 třeba k práci nepustím. A vždycky jsem měl rád, když se nahrávky liší od koncertů, protože nahrát skladby do puntíku tak, jak znějí na koncertě, je vlastně dost nuda. Pak se všichni marně snaží dostat do studia tu koncertní atmosféru. Jenže koncert je koncert.

Jak se to projevilo při nahrávání?
Myslím, že je ta deska mnohem víc kolektivní. I díky Petrovi, který v něčem přinesl nový pohled a určité osvěžení. Taky se pochopitelně každý z nás vyvíjí – já se například teď dost vracím k věcem, které jsem měl rád v patnácti, šestnácti, ale třeba i v dětství. Reakce na něco, co už tu je dlouho, vždy fungují.

Název Ron Ron Ron prý vymyslela vaše dcera?
S albem nám se zvukem a masteringem pomáhal Ron Synovitz. To je chlápek, co se tu na scéně už nějaký čas pohybuje, myslím, že hrál s Philem Shoenfeltem, pak taky s Petrem a tady pracuje pro Svobodnou Evropu. Takže když jsme se s ním ve studiu bavili, obvykle jsme začínali větu jeho oslovením. Naše pětiletá dcera Leontýnka, která tam byla s námi po několika hodinách nahrávání a anglických rozhovorů z ničeho nic pronesla: „Mami, tati, přestaňte pořád hrát to svoje Ron Ron Ron, a koukejte udělat nějakou pořádnou písničku…“ A pak jsem se jednou ráno probudil, vzpomněl jsem si na to, a najednou mi to přišlo úplně skvělý jako název pro desku. Ale těch významů je tam určitě víc.

V tiskové zprávě k novému albu mě pobavilo, že prý „extrémnější polohy nyní maskujete soulovými motivy…“
Já to nepsal! (smích) Ale je pravda, že v současné době hodně tíhnu k okruhu okolo labelu Motown a znovuobjevuju si všechny ty skladby. Když mi bylo tak šest sedm a jeli jsme s rodiči na dovolenou, táta měl hodně podobných nahrávek na kazetách a poslouchali jsme je v autě. Barryho Whitea, The Supremes a pak samozřejmě starou country. Nebo třeba The Temptations, kteří se propracovali od takových těch neškodných skladeb z padesátých let až k něčemu, čemu říkali psychedelic soul. A najednou mi to všechno začalo vyplouvat. To období zhruba od půlky šedesátých do první půlky sedmdesátých let mám hodně rád, objevuju tam dost inspirace a magických, dusně hybných věcí. Takže mě samozřejmě těší, že někdo vnímá, že se to v naší hudbě objevilo.

Spojuje desku nějaké společné téma?
To album nemělo být nějak koncepční. To až když se ty písně poskládají, a dostanou formu, jednotný zvuk a vizuál, tak tak můžou působit. S oblibou říkám, že to je poprvé, kdy jsem si nějakou desku udělal tak, abych ji sám mohl poslouchat. A opravdu to tak je – obvykle když jsme dodělali album, nějakou dobu jsem ho ani nemohl poslouchat, možná nikdy. Tohle nejenže můžu, ale zatím mě i pořád dost baví. Jako bych najednou měl určitý odstup, přistupoval k němu zvenčí. Mám dojem, že jsem si vytvořil něco, co bych vlastně rád, aby nějaká kapela vytvořila pro mě. Možná se na tom podepsala i pohodová atmosféra ve studiu.

I proto to zklidnění?
No jasně. A taky jsem si uvědomil, že hodně muziky – a říká mi to hodně známých – poslouchám v autě. A třeba mám rád Jona Spencera – ale v autě bych ho nedal. Nedávno jsem někde četl, že Phil Spector ten svůj pověstný zvuk, wall of sound, vytvořil mimo jiné i proto, aby se ty nahrávky daly dobře poslouchat v autě. Navíc jsme si tentokrát říkali, že ta určitá podivnost v hudbě, kterou máme rádi, se dá vyjádřit mnoha způsoby, a proč to tentokrát nezkusit jinak než jen rámusem a vazbami?

Kill The Dandies!
Objevili se v roce 2007, kdy trojici spoluhráčů z předchozích Moimir Papalescu & The Nihilists, tedy kytaristu a zpěváka Hanka J. Manchiniho, jeho partnerku, zpěvačku a klávesistku La Petite Sonju a bubeníka Vratislava Plachetu doplnili kytarista Richard Fischer (The Ritchie Success, Take Death, Bavor a Javor) a baskytarista Martin Růžička (Echt!, Sketa Fotr, The Spermbankers). Toho později u čtyř strun vystřídal Michal Hořejší. Od počátku se inspirovali garážovým a psychedelickými rockem, a postupně vydali alba I Saw White Fields (2009), Those Who Hold the Flame (2011) a EP Kill The Dandies! (2013) a I Saw Blue Seas (2014). Kromě koncertů u nás hráli i v Německu, Švýcarsku, Itálii či Anglii, spolupracovali s berlínským vydavatelstvím Pale Music. Třetí studiová deska Ron Ron Ron vyšla na konci května 2017 a kapela na ní už hraje jen ve čtveřici, s baskytaristou Petrem Janákem.

Odrazilo se to i v textech?
Tam je to složitější. Půlku textů píše Sonja, půlku textů já. A zatímco ona to má promyšlené a předem do detailů propracované, já… jak bych to řekl… finální verzi obvykle dopisuju pět minut před tím, než ji nazpívám. Mám písničku, její náladu mám v hlavě a zhruba tak vím, o čem by měl text být, aby do nálady zapadl. Ale mám z něj zatím jen pár slov. Sonja naopak nejprve udělá text, a pak teprve na něj dělá písničku. Vlastně píše spíš poezii a obaluje ji hudbou. Moje texty jsou o věcech, které mám léta stejné. Nemám rád, když jsou černobílé, a chci tam mít humor. Ale těžko v nich hledat něco hlubokomyslného. Vlastně jsem měl vždycky hodně rád taková ta tradiční rock’n’rollová klišé. Baby, Hey You! I Love You!  Vyprávěné příběhy jsou samozřejmě taky skvělé, ale to bych asi neuměl, nebo na to spíš zatím nemám trpělivost. I proto se snažím spíš o něco jako pocitové slogany, nebo chceš-li, o nějaký jednoduchý symbolismus. Prostě pár slov a vět, které naprosto přesně vše vystihnou, celou atmosféru, o kterou mi jde. Svůj konkrétní příběh už si každý může dosadit sám.

Co bys řekl na názor, který mi říkal kolega, že nová deska Kill the Dandies! mu Nicka Cavea připomíná víc, než vše, co udělaly Rány těla?
Už se tím jen bavím. Dokonce i když jsme začali hrát s Nihilists, tak o nás někdo řekl, že to je „elektronická verze The Bad Seeds“. Vleče se to se mnou léta – i když jsem nikdy nechápal, proč to má někdo potřebu řešit. Nám vždycky všichni předhazovali, že jsme jako Cave, ale my jsme oponovali, že máme rádi celou tu scénu „berlínských Australanů“ a bereme si od všech. Jenomže hodně lidí znalo jen toho jednoho Cavea, zatímco třeba Crime and The City Solution a další podobné party tady znalo jen pár nadšenců. Navíc to nemělo tu jasnou škatulku. To nebyl „trip hop“ nebo „hard core“. V té době sem například začaly jezdit americké hardcorové kapely, skoro všechny měly toho hromotluckého zpěváka s čepicí s kšiltem dozadu, všechny zněly prakticky stejně, a měly i stejná témata. Ale nikdo neříkal, že někoho kopírují, protože to přece byla ta „scéna“. Nebo gotika. Milion gotickejch kapel a všechny skoro stejné. Ale nikdo neříkal, že kopírují Sisters of Mercy a Fields of the Nephilim – byla to ta „skvěle zahraná gotika“. Ale my jsme pro nikoho nebyli žádná „australská scéna“, nebo „ti co maj rádi jižanský country a pokřivený blues“ a tak, my jsme prostě byli „jako ten Cave“. Jediní, kteří někoho kopírujou. Ale mám z toho vlastně radost, nikdy jsem nechtěl být součástí nějaké scény. Navíc když jsme pak hráli mimo Čechy, nikdo tohle fakt neřešil a spousta lidí za náma chodilo a přesně věděli, která bije, a vlastně nás chválili i za naši výjimečnost a originalitu.

Na albu už tradičně a opět, máte i jednu coververzi – ale tentokrát od kapely, kterou skoro nikdo nezná. Proč jste si ji vybrali?
Přinesl ji Petr Janák. Stejně jako já má tyhle polozapomenuté, psychedelické, nebo chceš-li obskurní party, rád. The Calico Wall byla kapela, která vydala snad jeden jediný singl, a na celém internetu je problém najít víc než jednu, nebo dvě jejich fotky. Neví se o nich možná o moc víc než že pocházeli z Minneapolis. Ovšem skladba I’m A Living Sickness je naprosto geniální, psychedelická klasika, píseň, která naprosto skvěle zapadla do konceptu našeho alba.

Budete teď opouštět předchozí starý repertoár?
S novou deskou se samozřejmě snažíme co nejvíc hrát věci z ní, ale některé skladby z předchozích alb hrajeme pořád. I když jsou občas trochu přearanžované, baví mě ty věci měnit, nechat je, ať si žijí svým životem a mají nějaký vývoj. To jsme třeba nemohli dělat v The Nihilists, kde byly stavby písní striktně dané.

Když je řeč o Moimirovi Papalescu, tak jsem nedávno v jednom rozhovoru s ním narazil na to, že je tu úvaha se znovu spojit. A není asi překvapením, že by ten návrat hodně lidí uvítalo. Jaký je současný stav?
Je zvláštní, že když se rozpadli Nihilists, tak to bylo různě prezentováno jako cosi dramatického, ale vlastně to proběhlo úplně v klidu. S Moimirem jsme se nikdy nijak výrazně nepohádali, jen jsme to tak nějak odložili. Před časem jsme se navíc sešli a bavili se o tom a opravdu není vyloučené, že k něčemu zas dojde. Ale rozhodně není nic naplánované, už vůbec ne nějaký halasně oznamovaný comeback, a třeba koncerty by měly smysl až ve chvíli, kdybychom byli schopni udělat další desku a ta se povedla. Já osobně rozhodně nestojím o návrat typu „kapela se sejde po patnácti letech a zahraje pamětníkům a jejich dětem ty staré skladby“. I když nedávno jsem si to poslouchal a pořád tam je tak pět, šest věcí, za kterými si dodnes stojím a považuju je i s odstupem za skvělý. Jsou to ale převážně songy, které si už dneska nikdo nepamatuje.

U Ran těla to ale probíhalo dost podobně, od určité doby jste jen obehrávali staré skladby.
Právě proto teď chystáme novou desku a chceme se od minulosti svým způsobem odstřihnout.

Jak vůbec obě kapely od sebe odděluješ? A když máš nový nápad, řešíš rovnou, jestli ho chceš hrát s Ranami nebo s Dandies?
Odděluju to poměrně dost, ale zároveň se mi stává, že nějakou skladbu naprosto vědomě skládám pro jednu kapelu – a ono se pak ukáže, že to nějak nefunguje. Tak jsem už opakovaně zkusil ji pak udělat s druhou partou – a najednou to tam bylo. Samozřejmě, v Ranách jsem frontman jakoby sám, v Dandies jsme na to se Sonjou dva. Na druhou stranu s Dandies to mají všichni víc jako prioritu, zatímco v Ranách mají někteří lidé určité závazky a nestíhají tolik, kolik by možná i sami chtěli.

Na kdy novou desku Ran těla plánujete?
Materiál už povětšinou máme a desku bychom chtěli natočit během srpna nebo září a doufám, že se nám ji podaří vydat na podzim, možná v zimě. Zakládající jádro, tedy Jakub „Pegáč“ Pelnář, David Kabzan a já, je pořád stejné. S tím že nás už dlouhodobě doplňuje bubeník Vratislav Placheta, se kterým spolupracuju už od dob The Nihilists, a bez něhož bych si svoje kapely už asi nedokázal představit. Ale co mě na tom baví je, že vše probíhá v určité lehkosti, nic nás nikam netlačí a děláme si naprosto co chceme. Nejsou tam žádná očekávání, vlastně ani nevíme, kolik nám zůstalo z těch původních fanoušků, ale hrozně nás to zas baví a děláme věci, které bychom si dříve vůbec nedovolili dělat. Napadá mě analogie třeba s mojí oblíbenou kapelou The Flaming Lips. Na těch je krásně vidět, jak si naprosto svobodně všechno dělají bez ohledu na nějakou scénu nebo něčí očekávání. Třeba ty jejich klipy! Nebo spolupráce s lidmi odjinud – to všechno mě hrozně baví. U muziky přece nejde o to zaujmout masy, ale o to bavit se a zpříjemnit si hlavně svůj život.

Přidat komentář

1 komentář u „Podivnost v hudbě se dá vyjádřit různě