Podporujeme Zornovy vize

Bubeník JOEY BARON patří k muzikantům, s nimiž spolupracuje John Zorn nejdéle. Hrál už na albu jeho úprav Morriconeho melodií The Big Gundown z roku 1985, bubnoval v jeho skupině Naked City a je členem Masady, i když v té za něj občas zaskakuje Kenny Wollesen. Baron však doprovázel i mnoho dalších hudebníků, zejména jazzových, v čele s kytaristy Billem Frisellem a Johnem Abercormbiem, ale také Laurii Andersonovou a Freda Frithe.

Co pro vás znamená hrát s Johnem Zornem?
Zapojit se do Zornových projektů představuje šanci setkat se s náročnými hudebními výzvami a pracovat jako tým, aby se jeho hudba přivedla k životu, ale současně si užívat kamarádství a důvěru ve více než třicet let dlouhém přátelství.

Jak začala vaše dlouhá a plodná spolupráce?
Seznámil jsem se s Johnem v New Yorku někdy letech 1983 nebo 1984 přes Billa Frisella. Poprvé jsme spolu hráli ještě s baskytaristou Melvinem Gibbsem a hráčem na klávesy Peterem Schererem v projektu Arta Lindsaye Ambitious Lovers.

Jak John Zorn měnil během let svůj přístup k hudbě a co to pro vás znamenalo jako pro bubeníka?
John se jako v
šichni umělci vyvíjí, ale základem jeho přístupu je absolutní láska k hudbě, na níž se během let nic nezměnilo. To na mě mělo velmi příznivý vliv. Když má John nápad, jde za ním každou minutu v každém detailu alá vše proto, aby se vše uskutečnilo hned.

Žádal po vás John někdy nějaký neobvyklý rytmus, třeba v době, kdy ho zaujalo hard core a grind core, nebo jste měl volnost v tvorbě rytmického doprovodu?
John žádal o blast beat. Když ho zaujal hard core, hrál mi ho. Rytmy jsou jednoduché, ale fyzické n
ároky byly velmi vysoké. Nejdůležitější pro mě bylo získat pocit naléhavosti, přímosti a energie, které jsou v této hudbě. Ten mi velmi pomohl při kreativní interpretaci Zornovy hudby.

Jaké to bylo přejít od mainstreamového, ze swingu odvozeného jazzu Dizzyho Gillespieho, Stana Getze a Cheta Bakera k newyorské avantgardě a hrát divoké rytmy na Spy vs. Spy nebo raných deskách Naked City?
Byly to dvě výzvy, jedna fyzická, se kterou mi pomohli Danny Gottlieb a Joe Morello. Druhá byla koncepční. Johnova hudba je zaměřená na okamžitý dopad, takže vyžaduje odlišný druh pozornosti než hraní moderního jazzu, který je více o vývoji a postupném odhalování hudby jemnějším způsobem. Johnova hudba vyžadovala okamžité prudké a extrémní změny nálad. Rozvíjení této schopnosti dodalo novou dimenzi mé hře bez ohledu na kontext nebo na to, s kým hraju.

V čem se liší hraní s Johnem Zornem od spolupráce s jinými muzikanty?
John má velmi široký
záběr a je velmi specifický. Rozdíl je v konceptu.

Jak vás baví hrát filmové melodie v Zornových svérázných úpravách?
Miluju hraní těchto témat. Melodicky vyvažují další materiál a všichni jsme je hráli s entuziasmem a brali je zcela vážně.

Dvě ze Zornových kapel, Naked City a Masada, projevily neobyčejnou životnost. Proč si myslíte, že existovaly tak dlouho?
Naked
City byla první Johnova kapela, kde se mohl věnovat rozsáhlému, velmi různorodému a často extrémnímu materiálu. Byla zcela bezprecedentní. Masada měla pro nás všechny fantastický kontext. John Zorn pro ni nejen skládal, ale navíc v ní byl hodně vidět jako saxofonista, který hrál velmi zvláštním způsobem, jaký jsem od něj neslyšel ani předtím ani potom. John je neuvěřitelný hráč, ke kterému mám naprostou úctu.
Přetrvávající síla těchto dvou skupiny souvisí s Johnovým vzrušením, zvědavostí a láskou k hudebnímu procesu stejně jako s promyšlenou týmovou prací mě, Billa Frisella, Waynea Horvitze, Freda Frithe (v Naked City) i Grega Cohena a Davea Douglase (v Masadě).

Jak došlo k tomu, že jste v Naked City přešli od avantgardního hard coru k delším klidnějším kompozicím a nakonec až k ambientu?
Je to to, co
slyšel John ve své hlavě a my všichni jsme mu věřili a podporovali jeho vize.

Zmínil jste spolupráci s Billem Frisellem. Jak začala a co pro vás znamenala?
Potkal jsem Billa Frisella v New Yorku v roce 1983
při nahrávání s Kennym Wernerem. Pozval mě, abych se přidal k jeho kapele, kde mě povzbuzovali, abych svobodně užíval veškerých svých hudebních zkušeností při interpretaci jeho krásné a otevřené hudby. Sdíleli jsme hodně hudebních vlivů. Být součástí jeho týmu byla ohromně inspirativní zkušenost. Poskytla mi kontext, v jehož rámci jsem se mohl rozvíjet, uplatňovat své schopnosti a přemýšlet velmi osobním způsobem. Vysoce si vážím našeho vztahu.

Bill Frisell, John Abercrombie a Laurie Andersonová, které jste taky doprovázel, ale nejsou tak dynamičtí a divocí jako John Zorn.
Všichni tři jsou skvělí a jejich výkony i integrita mě inspiruje.

Kolik vlastně te tváří? Hrál jste s Masadou, elektrickými Naked City, Billem Frisellem, ale také s Dizzym Gillespiem nebo Alem Jarreauem?
Mám jen
jednu tvář – tu svou. Hrát na bicí jsem začal v roce 1964 v Richmondu ve Virginii. Nejprve jsem hudbu poslouchal v rádiu a v televizi nebo na vystoupeních místních pochodových kapel, a pokud to bylo možné, tak i z desek. V raném stádiu vývoje jsem si vůbec neuvědomoval existenci různých žánrů. Pro mě to byla všechno hudba a tento pocit zůstal v mém nitru, takže mě dodnes přitahují hudebníci, kteří sdílejí tento pohled.

Musím se vás samozřejmě zeptat i na spolupráci s Davidem Bowiem. Hrál jste na jeho temném koncepčním albu Outside.
Davidův zájem ovzbudil Brian Eno. David byl nespokojený s částí materiálu a byl ho připraven vyhodit. Brian navrhl, abych do existujících skladeb dohrál bicí. Dotáčení Davida inspirovalo a inspirace přešla na zbytek kapely, který vytvořil nové skladby. Bylo vzrušující být v dosahu jeho entuziastické energie. Samozřejmě to byl gentleman, ale měl jedny z nejsilnějších plic, které jsem kdy slyšel.

Připravujetejakou novou sólovou desku?
Na labelu Intakt vyšla nahrávka Now You Hear Me. Je to záznam hudby, kterou jsme složili já a Robyn Schulkowská
. Koukněte se na stránky na baron-schulkowky.com.

Hrajete paličkami Vic Firth. Máte ještě nějakou další oblíbenou značku nástrojů?
P
aličky a metličky Vic Firth mají stále stejnou kvalitu už přes třicet let, takže je používám s dalšími méně tradičními nástroji. Velmi oceňuji Gerta Breugelmanse, který dělá bubny Lignum, ale zvuk, který se mi líbí, závisí na prostoru, kde hraju i na hudebním kontextu. Mnohem důležitější, než značka nástroje, je jeho ladění, a to jak se na něj hraje.

Přidat komentář