Ženy dokážou s muži neuvěřitelné věci. I ti největší tvrďáci se tu a tam mění pod ženským vedením k nepoznání. Tak například Aaron Funk, dlouhá léta autor opravdu brutálního breakcoreu jako Venetian Snares, se po seznámení se zpěvačkou a skladatelkou Joanne Pollock náhle proměnil v sofistikovaného popaře. Ne, že by o jistém zjemnění nemluvil dříve, přesto výsledek projektu Poemss, který oba muzikanti tvoří, překvapil i ty, kteří s jistým posunem Aaronova projevu počítali. Rozumím tomu, že přirovnání Poemss ke Grammy ověnčenému snažení Markéty Irglové a Glena Hansarda je hodně přitažené za vlasy, přesto základní spojnice mezi jinak hudebně podstatně vzdáleným projektům není těžké najít. Něha, s jakou Aaron s Joanne desítku položek bezejmenného debutu připravili, je nakažlivá. „Sami považujeme tuto kolekci za album začátků,“ hovoří v promo materiálech dvojice. „Hudba Poemss se rodí z našich myšlenek a snů.“ Ano, taková slova padají z Funka, jehož vikingský zjev a manický pohled nahání i dnes celkem strach. Když ale dvojice spustí na mnoha místech procítěný dvojhlas, o něžném nastavení Poemss není pochyb. Pokud se dvojice drží písňových struktur, překvapují velmi příjemným a chytlavým elektropopem. Druhá polovina desky se ale rozplývá v čistých emočních výlevech, které mají schopnost rozpíjet veškeré melodické postupy v ambientní čarování, často doprovázeném pouze bezeslovným éterickým vokálem Joanne. Zatímco Irglová s Hansardem svým vztahem písničkám dávali smysl a drajv, hudba Poemss se přemírou citů mírně dusí, nebo spíše mizí lehce za obzorem. Snad se po prvotním oblouznění dvojice vrátí ke konkrétnějším nápadům. Ty totiž ukazují na celkem sympaticky silnou souhru.
Planet Mu, 2014, 45:04
