Portugalské fado – CNN chudých

Až letos španělský režisér Carlos Saura představí svůj film a zpěvačka Mariza, jež s ním na filmu spolupracovala, dopíše knihu, dostane se nám nepochybně velice zajímavého a zároveň osobitého pohledu na portugalský zpěvácký styl fado. Fado provází celá řada mýtů, ostatně jako každou hudbu zrozenou na soutoku několika pramenů. Například pověsti o jeho postupném utváření na portugalském královském dvoře, který se během napoleonských válek přesunul do Brazílie, tehdejší portugalské kolonie. „Ale ne, fado vzniklo na ulici mezi obyčejnými lidmi a od začátku představovalo jakési CNN chudých, zkrátka zpívané zprávy,“ řekla mi vloni v Ostravě Mariza. „A do Portugalska se poprvé dostalo s námořníky. Ti ho zavlekli do přístavních lisabonských krčem a bordelů. Je docela možné, že fado vlastně vzniklo přímo na moři.“
A je pravda, že to nejkrásnější a nejsmutnější fado zpívaly manželky a milenky námořníků při odplouvání lodí? „Ano, fado je naše blues. Jsou to vlastně zpívané příběhy ze života, o stesku po lásce, odloučení a nekonečném moři.“ Mariza, oceněná v roce 2003 v anketě BBC World Music Awards jako nejlepší evropská umělkyně, je dnes považována za vrcholnou představitelku fado. Ona sama si nejvíc považuje skutečnosti, že přece jen v mnoha ohledech ke strnulému, komornímu stylu dokázala přivést mladou generaci. „Vidí na pódiu plačící holku, ale zároveň brzy vytuší, že se dočkají i zábavy.“
Fado znamená osud a je duší portugalské hudby. Spisovatel Lawton Mc- Cawl ho nazývá „spontánní poezií lidského srdce“ a obyčejní Portugalci, ozvěnou života‘. Písně naplněné smutkem, bolestí a touhou mají blízko k americkému blues, řecké rembetice či mornám z Kapverdských ostrovů.
Počátky fado lze umístit do devatenáctého století, kdy smyslné africké tance lundum a fofa dovezené námořníky adaptovaly dvanáctistrunnou portugalskou kytaru s kovovými strunami a velmi oblíbenou lidovou portugalskou poezii, mající formu zpívaných básní o čtyřech strofách. Neméně důležitý faktor představovaly i lidové balady modhina (registrované již od čtrnáctého století) a salónní kuplety quatrain. Takzvané ,coimbra fado‘ souvisí se starým portugalským univerzitním městem, v němž se dědictví tradiční poezie, literatury a zpěvu udržuje již po mnoho století. Zatímco lisabonské fado patřilo nejchudším vrstvám, s coimbra fado se ztotožňovali studenti a řemeslníci. Rodney Gallop ho charakterizoval jako „písně těch, kdo si stále udržují své iluze, nikoliv těch, kdo už je navždy ztratili.“
Fado do Čech pronikalo spíše sporadicky, především díky nadšení turistů, unesených nezvykle emocionálními písněmi zaslechnutými v Lisabonu. Pak se v roce 1998 na obálce Harmonie objevila zpěvačka Mísia a uvnitř její portrét od Pavla Klusáka. Pět let poté do Prahy na takřka utajený koncert dorazila nevidomá Dona Rosa, vpravdě zosobnění syrového pouličního fado. V tisku bylo občas možné narazit na ojedinělé recenze a v obchodech na nahrávky Amálie Rodriguez, Dulce Pontes nebo zpěváka a velkého znalce fado Carlose Do Carmo. Ovšem teprve když na Colours of Ostrava vystoupila Mariza, přestalo být slovo fado pouze jedním z mnoha hudebních stylů world music; lacině už nezněl ani titulek z turistického průvodce: „Když má Portugalec chuť plakat, zpívá fado.“
Každý tón prý po odeznění umírá. Ty od Marizy se přeměňují ve virus, napadající posluchače do takové míry, že i nejtvrdší rockeři vůči nim v Ostravě ztráceli imunitu. Hloubka Marizou předeslaných citů a uvěřitelný prožitek při každé písni, po jejímž skončení na několik vteřin doslova ztuhla, jakoby se zbavovala tíhy přednesených slov, totiž přítomné doslova uhranula. Posluchači slyšeli fado ve vrcholném podání krásné mladé ženy – napůl Afričanky, napůl Portugalky – vybízející lidi k potlesku, tanci a naladění na stejnou vlnu. Štíhlá postava v černých šatech, ruka omotaná šátkem xaile míhající se v teatrálních gestech, hluboké oči, kraťoučký sestřih blonďatých vlasů a rozesmáté vtahování publika do hry. Konkrétně v tom se fado Marizy odlišuje od jiných zpěvaček. Mísia se před námi kdysi na koncertě málem ani nehnula a o komunikaci nemohla být řeč. Když jsme se Zlatkou Holušovou, ředitelkou Colours of Ostrava, viděli Marizu poprvé v Belgii, rozplakala nás i tisícihlavé publikum. A když zvedla hlavu a spatřila tolik lesknoucích se očí, rozplakala se i ona. Kýč? Kalkul? Ne – portugalské fado.
Stalo se tak ve tři hodiny odpoledne, kdy festivalový program začíná teprve gradovat a publikum se postupně vzpamatovává z předešlého dne.
Je to pro vás obvyklé, odevzdávat se takhle lidem za bílého dne?

No, upřímně, pro fado je tma přijatelnější, ale v zásadě je to jedno. Pravdivě musíte zpívat odpoledne i večer.
Nedokážu si také představit, že byste před nás předstoupila v džínách.

Už se to také stalo! Nemám s tím oproti svým kolegyním zas tak velký problém. Zpívám přece svým hlasem a duší a ne oblečením. A mezi námi, mám pocit, že je to už přežívající klišé.
Je možné, že by to mezi vámi a publikem někdy nezajiskřilo a vaše písně se tím minuly účinkem?

První věc nutná ke zpívání fada je, že musíte věřit tomu co zpíváte. Zní to jako fráze, ale je to tak. A protože mám ráda to, co dělám a během koncertu chci přivést lidi co nejblíže k sobě, daří se mi mezi námi vždycky ten most postavit.
Opravdu se vám nikdy nepřihodilo, že jste se vydávala ze všech sil a obecenstvo sedělo bez větší odezvy?

Ne, nikdy. Lidé se musí spoluúčastnit, vždyť to zpívám pro ně! Dokonce když jsem zpívala pro velmi uhlazené publikum, kde se to hemžilo málem samými ministry, tak jsem koncert prostě stopla a požádala je, ať se ke mě přidají a třeba i tancují, jinak se všichni snažíme zbytečně. A nakonec se odvázali.
Takže jste vlastně velmi šťastná?

Neberu to jako úspěch, ale jako způsob lidského jednání. Pracuji přece s lidskými bytostmi a dělat pro ně umění je druhem náboženství. Často máme odlišné kulturní zkušenosti, ale při setkání na koncertě jsme nakonec všichni stejní. Prostě lidé.
Své dosud poslední album Transparente natočila Mariza v Brazílii s tamním slavným skladatelem Jacquem Morelenbaunem, jenž mimo jiné spolupracoval s Ryuichi Sakamotou a vedl kapelu Caetana Veloso. Tímto krokem Mariza fanoušky fado značně překvapila, nikoli však konečným výsledkem. Všichni se totiž shodli na tom, že se jedná o její nejlepší album, přestože svým počínáním značně popřela vžitou tradici doprovázet zpěváky fado pouze portugalskou a španělskou kytarou (zvanou viola de fado) a kontrabasem. Na Transparente totiž použila i velký orchestr. Nebylo to však poprvé, kdy Mariza opustila zaběhlost fado: už dávno předtím do svých písní začlenila i klavír, cello či buben adufe. „Víte, moje matka je černá a otec běloch a to se v mém vnímání hudby a rozlišných kultur jednou muselo projevit. Už jsem také dospělejší a nepřemýšlím pouze o fado, ale o hudbě jako takové,“ vysvětlila mi Mariza podstatu Transparente.
www.world-music.cz

Přidat komentář