Poslední Wakushoppu/Praha, Punctum Krásovka, 23. ledna 2020

Koncertní série Wakushoppu byla věnována improvizované hudbě ve všech jejích nuancích a přesazích do jiných oblastí. Jejími kurátory byli Petr Ferenc a Tomáš Procházka tvořící druhdy také hlukovou úderku Café Royal. První ročníky se konaly ve vršovickém Café V lese a jejich poznávacím znakem bylo, že zde zpravidla vystupovala dvě seskupení (případně i jednotlivci), která si ve třetím finálním setu vystřihla neřízený jam session. Ostatně legenda praví, že název vznikl podle japonské výslovnosti termínu workshop. V posledních letech se akce přestěhovala do prostoru podobným „podujetím“ zaslíbeného – tedy do žižkovského klubu Punctum v Krásově ulici. Ale nic netrvá věčně. Myšlenka se sice nevyčerpala, ale organizátoři zahlcení řadou dalších aktivit již ano. A tak se letošní první předposlední čtvrtek v měsíci konal po desetileté existenci závěrečný akt, který měl jemně industriální charakter. No, jemně…

 

O skutečné jemnosti lze hovořit pouze v souvislosti s úvodním vystoupením Veroniky Svobodové, absolventky DAMU, která na svou zvukovou instalaci v podobě otáčivého kruhu sypala písek a rozrývala ho zavěšenými ohnutými hřebíky, které občas zdolávaly i rozmístěné oblázky. Skutečně citlivá performance, kde měl každý droboulinký detail své místo a „drásal“ své něžné poselství do posluchačovy a divákovy duše. Takové proustovské zachycení neopakovatelného okamžiku.

Duo Psychedelic Reisebüro tvoří Petr Vrba (v tomto případě čistě coby elektronik) a Jano Doe na analogový syntezátor. Jejich hlukařinka měla začasté kupodivu až lyrický nádech a přes hutné sonické poryvy nepůsobila vůbec silově, ale spíše radostně a skutečně oslavně. Petr se ostatně nad svou soupravou čudlíků a drátů občas zmítavě vznášel téměř jako kdysi blahé paměti Keith Emerson nad svou hradbou klávesových nástrojů.

 

Revival sama sebe, tedy Café Royal, předvedli na samý závěr sami otcové zakladatelé, kteří se nebáli do toho opřít se vší vervou, jako by to bylo opravdu naposledy. Petr Ferenc nešetřil své vinyly ani jehly gramofonů a Tomáš Procházka (druhdy též řečený Federsel) duněl svým elektronickým zařízením ostošest. Ale i tady byla přítomna jakási pozitivní melancholická nostalgie, kterou umocňovala skvostná filmová retroprojekce v režii Martina Ježka.

Tentokrát žádný jam, ale přátelské tlachání všech přítomných. Ostatně, možná není tak úplně všem dnům konec, inciátoři nabídli svoji značku možným pokračovatelům. Tak se toho třeba někdo ujme (ujměte)

 

Přidat komentář