Poslouchat sny je důležité

David Doubek aka Ventolin je, nejen v rámci své scény, pozoruhodný úkaz. Dělá elektronickou hudbu, ale nezakládá si na vybavení. Zatímco kolegové se často berou až příliš vážně, on si pohrává s trapností jako základním kamenem. A jeho nové album Vitajte je pod obalem tanečních písniček o nejistotě a pochybnostech, zda jdeme vpřed či zpátky. Což, přiznejme si, není zrovna „trendy a cool“ téma.

Ačkoli tvoje skladby nepostrádají taneční potenciál i melodie, většinou jsi spíš považovaný za zástupce alternativní scény. Jak ty sám vnímáš termín pop?
Je to slovo, které může znamenat hodně různých věcí. Třeba komunikativnost, ke které mám, nebo jsem si vytvořil, kladný vztah. Ale takový ten „opravdový domácí pop“, to, co se tím myslí nejčastěji a můžeme to třeba slyšet na benzínce, je pro mě často úplně nesnesitelný. To, co dělám já, jsou sice také obvykle krátké písničkové formáty, ale na druhou stranu mám určitě hranice, přes které bych nešel.

Je to jen pocitová záležitost, nebo ty hranice lze nějak definovat?
Určitá část pocitová je, a mám v sobě, že některé věci „prostě ne“. Třeba „hezké melodijky“. Vím, že na lidi to funguje, vlastně je mám rád, ale zároveň si na ně opravdu dávám pozor, a pořád zvažuju, jestli už to není moc. Baví mě s tím pracovat, jde o určitý pól, ke kterému lze vždy postavit protipól. Zatímco u komplikovanější tvorby pro to moc není prostor. A to neříkám teoreticky, z vlastní tvorby mám s těmi pro běžného posluchače neposlouchatelnými skladbami opravdu bohaté zkušenosti.

Máš hodně „odpadu“? Toho, co nakonec nepoužiješ?
To samozřejmě mám. Ale myslel jsem to tak, že jsem si v rámci té opravdu alternativní tvorby už „odkroutil svoje“. V určité době jsem s chutí trápil posluchače nezvyklými a občas i pro mnohé nesnesitelnými zvuky, ale s postupem času mě to přestalo bavit.

O jakém projektu se konkrétně bavíme?
Šlo o kapely „pod radarem“, které moc nehrály. V devadesátých letech mě elektronická hudba moc nezajímala, a s kamarády jsme hráli hudbu, která byla ovlivněná například Mikolášem Chadimou nebo Dunajem. Ale najednou, tak někdy okolo roku 2000, to pro nás úplně ztratilo smysl. Cítili jsme, že by to chtělo něco nového, posunout se dál. A tehdy jsem se začal zajímat o to, jak by se hudba dala dělat jinak, elektronicky. Založili jsme s kamarádem výtvarníkem Honzou Turnerem kapelu Uzo, se kterou jsme poprvé použili počítače a hodně efektů, ale nebyla to taneční hudba, spíš takový brutální drtič, hodně kytarový a industriální.

To už byl prazáklad Ventolina?
Spíš ještě ne. Tehdy jsem se věnoval nejvíc divadlu, také jsem měl malé děti a jiné starosti, ale s postupem času jsem do těch možností začal pronikat. Jenže zároveň se dostavila jakási první „elektronická krize“. To, co mi lezlo z počítače, mi znělo příliš eklekticky, uvažoval jsem o tom, jak to sjednotit a začal se zajímat o nástroje, které mají nějakou identitu. Koupil jsem si první vybavení a postupně se začala klubat kapela Undo, která předcházela Kazetám. Měli jsme jen pár koncertů a sestavu kromě mě tvořila Johanna Švarcová a Honza Turner. Nepoužívali jsme žádný playback a na všechny ty elektronické krabice jsme hráli naživo. Tehdy také vznikly některé písničky, které pak Kazety vydaly, a které vznikly v rámci společného experimentování. Pak jsme se rozpadli a následně vznikly Kazety. Paralelně s tím jsem ovšem po vlastní ose rozjel a náhodně „objevil Ventolina“. Prostě jsem si řekl, že seru na to, jestli to je dostatečně velké umění, a zavrhl jsem všechny úzkosti, jestli si tím sobě nebo ostatním něco budu dokazovat. Vzniklo to narychlo – někde jsem slíbil vystoupení a musel jsem něco narychlo vymyslet a připravit. Do té doby jsem podobným způsobem nikdy hudbu nedělal. A ukázalo se, že to skvěle zafungovalo, asi jako nic předtím. Což byl důvod to pořádně prozkoumat.

Od samotného začátku je v souvislosti s Ventolinem zdůrazňováno, že používáš historické nástroje, staré elektronické mašinky. Je to princip, výsledek nějakého sběratelství?
Ne. Kdysi jsem měl sen, že bych si měl vzít jeden synťák a jeden drum machine a dělat vše jen s tím. Poslouchat sny je důležité. Mně je vlastně jedno, jestli jde o analog nebo o digitál. Ale to, co používám, má takový charakter a barvu zvuku, že je to pro mě zajímavé.

Je to podobný přístup, jaký má kapela B4, kteří používají například staré východoněmecké nástroje, ale zároveň nejde o raritnost těch věcí, ale spíš o zvukové možnosti a barvy?
V podstatě ano. Ale oni jsou větší „haraburďáři“. Obklopují se a vrší kolem sebe spoustu veteše, která je zajímavá a inspirativní. Což já tak úplně nemám. Nemám takovou potřebu prolézat bazary a také mám malý pokoj, což mě nutí držet se v určitých limitech. Ale naprosto ten jejich přístup chápu.

Své nové album jsi pojal zcela písničkově. Měl to být kontrast vůči předchozí nahrávce, kterou jste udělali společně s polskými RSS Boys?
Spíš šlo o další fázi vývoje. Předtím jsem dělal dlouhé instrumentální skladby a najednou jsem měl silný pocit – a bavil jsem se o tom i s Prokopem Holoubkem –, že by to měla být písničková deska. To jsem ještě netušil, jak by měla vypadat. Nebyl to plán „bude to tak a tak“. To, že půjde o krátké tříminutové skladby, vyplynulo přirozeně až v momentě, kdy jsem je začal dělat…

Prokop nakonec na albu hraje i jako host. Jak k tomu došlo?
Je to nejen můj agent, ale i velký kamarád. Společně s Midi Lidi, kde působí, jsme odehráli několik turné, a hodně se o tom spolu bavili. Protože jsem sám, je pro mě důležité to s někým konzultovat. Takže byl zároveň i parťák.

Při prvním poslechu se mi zdálo, že se přístup Midi Lidí projevil i v textech. Ten humor, dada i záměrné balancování na hraně pubertálně-dementního přístupu, použitého jako jistý druh provokace, zní hodně podobně jako to má ve svých textech frontman Midi Lidí Petr Marek.
To ale není inspirace, to je myslím spíš náš společný jazyk, daný divadelními zkušenostmi. Demence a debilita byly základní stavební kameny Nejhodnějších medvídků, divadla, jehož jsem byl a stále jsem členem. A vlastně ve všem, na čem jsem se podílel, se s tím vědomě pracovalo. A u Petrova Dekadentního divadla Beruška to bylo dost podobné. Stejně jako Divadlo DNO, ze kterého vznikli DVA – všichni jsme se potkávali, ta divadla se pohybovala na stejné scéně. Nicméně Petrův přístup se liší tím, že rád pracuje s „odpadky“ všeho druhu – a to já tolik ne. Ale to jsou jen drobné nuance.

Jak moc se Prokop nakonec na výsledku podílel? Nechal jsi ho do skladeb zasahovat?
Byl velký kritik a na desce se podílel hodně hráčsky – v té době už byly písničky hotové. Šli jsme do studia a zkoušeli nahrávat různé verze i nástroje. Jeho úlohou tak nejvíc bylo vnášet do toho „živé elementy“. Na bicí jsme původně oslovili Tomáše Kelara, ale ten se zrovna stěhoval a vůbec neměl čas přijít. Tak jsme narychlo vyhlásili na facebooku „konkurz na bubeníka“. A přihlásil se Michal Janík z Ghost of You, o kterém jsme věděli, že je dobrý bubeník, takže už nebylo co řešit.

Překvapilo mě, jaký důraz jsi kladl na texty. U podobné hudby bývají často vnímány jen jako bonus, o žádné sdělení jako třeba ve folku jejich autoři neusilují – pokud tedy vůbec nějaké texty mají.
Dříve jsem to měl podobně. Důraz vystoupení je na úplně jiných věcech. Když jsem nahrávku začal připravovat, tak se mi najednou zdálo, že ty motivy nejsou příliš taneční. Spíš atmosférické, ambientně poslechové. Navíc já mám ten problém, že mám na texty poměrně přísná měřítka, nejsem schopen vypustit něco, co mi připadá hloupé. I u jiných mi dost vadí, když si někdo s textem nedá práci, když je odbytý, nepromyšlený, nevtipný nebo nefunkční. Může klidně být i záměrně dementní, ale musí fungovat a nesmí být nudný a o ničem. I z toho důvodu jsem dřív někde texty neměl, protože jsem prostě nebyl schopný napsat takové, které bych beze studu „pustil“ ven.  A najednou mi jen hudba začala připadat málo. Na to, jak úzkostné pocity prožívám z toho, co se okolo nás děje. Zdálo se mi, že bez textů je ta hudba jen dekorace, a že je nutné je tam mít a poprat se s nimi.

Byla tam nějaká snaha o koncepčnost?
Někde jsem slyšel nebo četl docela dobrou věc, že ten opravdu zdařilý koncept se často vyjeví až na konci. A že se nikdy nepodaří, pokud je o něj od začátku usilováno. Sám si vůbec nedovedu představit, že bych si dopředu stanovil nějaké téma a pak ho naplňoval – to by pak bylo násilné. Koncepčnost je tam spíš v nějaké intuitivní rovině.

Co je to „něco“? Doba a současné fungování společnosti?
Určitě. Jsou to konkrétní věci, které se staly. Na jaře Brexit, potom Trump, pak všechny ty zprávy, které se spustily na internetu, které by dřív byly jen k smíchu… Já učím na škole antropologii a máme tam témata, která léta byla spíše cosi, co je potřeba si odškrtnout, nuda. Třeba nacionalismus nebo náboženství – nikoho to nezajímalo, nebyl důvod to řešit. A najednou se ani nestíhám připravit na všechno, na co bych měl reagovat. Takže to všechno v těch tématech hrálo roli.

Vydání provázela historka o tom, že název Vitajte vznikl podle nápisu na rohožce. Zároveň se ale nelze vyhnout asociaci se slovem „vítači“, které je dnes skloňováno všude možně, ačkoli tak před pěti lety by nikdo netušil jeho dnešní význam. Napadly tě podobné konotace také?
Samozřejmě jsem si uvědomoval, že tam pro někoho mohou být. V české společnosti tomu myslím není možné uniknout. Ale zároveň jsem si říkal, že to slovo za to přece nemůže, a že by bylo hrozné, kdyby v někom uvítání mělo vzbuzovat strach. Co to je za úchylárnu, vnímat ho negativně? Ale ta souhra vlídného a provokativního se mi líbila. I když zrovna o tomto tématu tam není ani jedna písnička.

A zmiňované téma dokonalého světa a nedokonalého jedince? Pro mě je to asi nejsilnější charakteristika současnosti, ta všeobecná touha po nerealizovatelné dokonalosti a zároveň doba, pro kterou jako by existovali jen vítězové, zatímco další v pořadí už nikoho nezajímají.
Pro mě je nedokonalost forma svobody. Člověk by se měl naučit si s ní poradit nebo ji ideálně využít. Naopak usilování o strojovou nebo řekněme androgynní dokonalost mi přijde nešťastné. Forma posedlosti něčím, co se stejně nikdy nepovede. Ale opravdu velké téma pro mě je technologická skepse.

Co máš konkrétně na mysli?
No já vyrůstal v atmosféře technooptimismu a technikou jsem obklopený, ale zdá se mi, že ty technologie, hlavně ty takzvaně chytré, vytváří takový divný, rigidní, ritualistický svět, spíš napodobeninu světa, která je šikovná na měření a průzkum trhu a umožňuje člověku být opravdu zpohodlnělý, ale vytrácí se z něj odstíny, tajemství, náhody.

K albu máš poměrně hodně koncertů. Čímž se obloukem dostáváme zpět k onomu paradoxu čehosi mezi alternativou a popem. Bylo primární, že ty sám jsi jich chtěl tolik absolvovat, nebo jejich počet naopak vygeneroval zájem ze strany pořadatelů?
Zájem určitě byl a objevoval se už od jara, kdy se objevila informace, že album na podzim vyjde. A zároveň se asi Prokop snažil dohodnout hraní všude, kde to dávalo smysl. Je to šikovný manažer… Ale samozřejmě byly i reálné limity. Jednak se v některé dny prostě nehraje a jednak mám práci a taky jsem chtěl mít alespoň některé víkendy volné.

Úplně jsem zapomněl, že jsem se na počátku chtěl zeptat, jak je to vlastně s existencí dua Kazety. Budou ještě někdy hrát, nebo už je to definitivní minulost?
Domluvili jsme se, že jsme „spící“. Nejsme rozpadlá kapela a žádné oficiální ukončení neproběhlo, ale nic jsme v poslední době neudělali, momentálně nic neděláme a vlastně ani nejsem schopen říci, jestli ještě někdy budeme. Těžko říct.

Foto: Bumbum Satori

 

Přidat komentář