Prague Sounds Makaya McCraven / Laura Mvula / Nils Frahm

Praha, La Fabrika, Roxy, Forum Karlín, 13. 11., 16. 11. a 24. 11. 2022

I druhá polovina letošních festivalových koncertů vypíchla sympatickou pestrost dramaturgie Prague Sounds (ex-Struny podzimu), kde se nehraje na žánry, ale na výjimečnost interpretů. Do výčtu patřila také oslava dvojitých čtyřicátin Jiřího Stivína 19. listopadu v Rudolfinu. Podle očitých a ušitých svědků to bylo krásné, milé a nestrojené. Z důvodů Blues Alive a jiných, pár set kilometrů vzdálených oslav kulatin se však musím z tohoto referátu omluvit.

GROOVE, MAESTRO, GROOVE

Makaya McCraven pražskou premiérou potvrdil, že jeho pověst opravdu originálního bubeníka nelhala. Kouzlo tkvělo v tom, že dokázal hrát v pestře mihotavých, rytmicky rozvolněných vlnách, a přitom zároveň hrnout přehledné groovy. Asi to chce dva mozky, aby každý hlídal jeden z rytmických přístupů. Ukázala to hned úvodní kompozice Seventh String, kde se polyrytmické „drobení“ prolínalo se silovým spodním tahem. Navíc má McCraven v kapele samé mistry, kterým dopřává dostatek prostoru. Následující Frank’s Tune (motiv pochází od saxofonisty Franka Stroziera, ale Makaya podle vlastních slov vycházel z verze pianisty Jacka Wilsona z roku 1967) po svém přeorali trumpetista Marquis Hill a kytarista Matt Gold. Pokud bubeník na svém albu předělávek Deciphering The Message (2021) překřtil skladbu na De’Jeff’s Tune, podle tehdejších spoluhráčů De’Seana Jonese a Jeffa Parkera, živé pražské verzi by měl říkat Marquiz’s’n‘Matt’s Tune. McCraven si sidemanů zjevně vážil, jinak by je znovu a znovu nadšeně nepředstavoval pomalu po každém čísle.

Baskytarista Junius Paul neboural groovy samoúčelnostmi, ale v sólech se trhal ze řetězu se vší parádou. Svůj nástroj doslova rozezpíval třeba v Hungarian Lullaby. Maďarská „ukolébavka“ se stala jedním z vrcholů večera, Makaya McCraven se do ní pokládal už z osobních citových důvodů: „Zítra jedeme do Budapešti, odkud pochází moje máma, tak se moc těším, že po dlouhé době uvidím příbuzné,“ svěřil se. Proč uvozovky kolem slova „ukolébavka“? Skladba vygradovala v bubenickou smršť, kterou by pánové rozhodně nikoho neuspali. Přičemž slovo smršť je opravdu vhodnější než sólo. S různými perkusemi se přidali k McCravenovi i všichni tři sidemeni a bubenická radost tak působila zábavně nikoliv pouze pro bubeníky. Najednou nešlo jen o exhibici hráčské techniky kapelníka, ale o cosi euforicky tribálního, co spolehlivě strhlo publikum. Vůbec nevadilo, že stejný trik si kapela opakovala i při dalších šéfových sólech.

Všichni tři Makayovi spoluhráči hráli i na posledním albu In These Times. Z nahrávky ovšem zněla aranžmá mnohem bohatší, dobarvená dalšími hosty a nástroji. Koncertní zvuk skladeb Dream Another, This Place That Place a hlavně té titulní tak působil ještě dravěji, syrověji a přímočařeji, než bývá obvyklý rozdíl mezi studiovým a pódiovým provedením. Nikoliv ke škodě věci, vynikla jen „odlišná“ dokonalost. Z relativně křehkého minimalismu In These Times se vyklubaly rytmicky zapeklité riffové nápory a vichry, dramaticky se střídající s plynulými skluzy do volných, tišších částí.

McCraven a spol. dali krom původních skladeb k dobru i několik standardů, které ovšem neměly s obvyklými verzemi mnoho společného. Už díky odlišně vystavěným groovům. „Teď zahrajeme Autumn In New York, ale my tomu říkáme Spring In Chicago,“ uvedl bubeník melodii „podnebným“ vtípkem. Junius Paul pak prováděl cosi neuvěřitelného s pětistrunnou baskytarou, jejíž nejhlubší strunu H si ještě podladil. Sunset od Kennyho Dorhama zase hnal dunivý rytmus s rockovým drivem, kdepak latinská rozdováděnost odlehčeného originálu.

Pokud by si posluchač myslel, že není kam gradovat, pletl by se. Finances uvedl Makaya drásavými ranami do perforovaného činelu. Marquis Hill svoje trubkové krkolomnosti prohnal pitch schifterem, ale zmnožil zvuk nikoliv do lahodného vícehlasu, ale až k působivým disonancím. K orgiím s efektovými krabičkami se nenechal pobízet ani Matt Gold, aniž by šidil virtuozní kytarový grunt. Hodně dramatická záležitost, jak už finanční situace bývají. Po zasloužených standing ovations došlo ještě jednou na citaci Dorhamova kusu (tentokrát Monaco) i na další původní kompozici The Calling, ze které, jak autor ohlásil, „je na albu In These Times jen fragment, ale teď vám ji zahrajeme celou“.

SYNTH-POP PRO NÁROČNÉ

Birminghamská R&B diva Laura Mvula, respektive její současný repertoár, v Prague Sounds typicky zastupovala onu novější dramaturgickou linii, která postupně přerostla představu spojenou se Strunami podzimu. Lauřin návrat na festival pochopitelně proběhl v úplně jiném duchu než „filharmonický“ koncert před třemi lety. Spíše se nabízela souvislost se show na Colours Of Ostrava 2017, ale s tím, že na posledním albu Pink Noise se zpěvačka a klávesistka ještě víc ponořila do svých představ o syntezátorovém funku a popu s reminiscencemi zvukové estetiky 80. let.

Nemohu předstírat, že tento žánr a dominantně syntezátorový sound, kdy i (vynikající) kytarista Daniel Hutchinson proháněl nástroj přes zvukový procesor a živou rytmiku dosycovaly naprogramované beaty, je mým šálkem čaje. Jenže i tak lze bez uzardění uznat, že Mvula dělá i elektropop zajímavě a jinak než komerční většina. Do chytlavých melodií a groovů vždy napasuje nějakou neprvoplánovou a vzrušující zvláštnost. Živou vodu stále bere z mnohem hlubšího, dejme tomu gospelového a jazzového podloží. Hlasem čarovala jako vždy. Když mezi písně Safe Passage, Church Girl, Conditional nebo Remedy zařadila i do nové podoby přearanžované kusy ze soulových a najazzlých dob Sing To The Moon či Green Garden, souvislost vytanula docela jasně.

Ještě jednou, navíc zásadní věcí se Laura Mvula vymezila k danostem synthpopového ranku. Civilním vystupováním. Nablýskaný zvuk neznamenal, že by svrchovaná hudebnice potřebovala nablýskanou show. Kdepak, žádné tanečky. Přirozeně si povídala s publikem, postěžovala si na pocit marnosti během lockdownu a svěřila se, jaký je divný pocit, letět po tak dlouhé době letadlem. Další stupeň plus v nečekané hřejivosti syntezátorového projektu.

ZVUKY ŠŤASTNÉHO LESA

Pražskému publiku dobře známý německý žánrový synkretik Nils Frahm předvedl opět něco trochu jiného. Ve zdobné sestavě klávesových nástrojů, skleněné harmoniky, rackových zvukových procesorů a mixážního pultu, která připomínala pracovnu šíleného vědce z dávných sci-fi filmů, měl zabudované i pianino. Ale nekonaly se klavírní meditace, byť na využívání vynálezů minimalistů také došlo. Nechyběly obvyklé ambientní pasáže ani odkazy na tu experimentálnější odnož elektronické taneční hudby. Některé monety však, nejen zvukem analogových syntezátorů, sekvencerů a bicích automatů, ale i aranžmá a náladou, ukazovaly k dalšímu vlastně logickému inspiračnímu zdroji. Ke krautrocku. Místy jako kdyby se hlásil o slovo odkaz takových raných Tangerine Dream. I když ani tohle vlastně není u Nilse novinka, tentokrát na krautrock posvítil bodovým reflektorem.

Frahm se posunul i ve svém showmanství, kdy věru tělocvičně poskakoval mezi klávesnicemi a pulty s potenciometry, i když to z hráčského hlediska nebylo pohodlné a jistě ani nutné. Nebo když hned na úvod cákal kolem sebe vodu při vlhčení rukavic, nutných pro hru na skleněnou harmoniku. Jenže jak také po vizuální stránce efektně zpestřit vystoupení jednoho muže – klávesisty. Nils také oživoval show vtipnou komunikací s publikem. „Zahrajeme si nějaké kusy z mojí poslední desky Music For Animals. Jsou tady nějaká zvířata?“ dotázal se a seriózní publikum pohotově odpovědělo kakofonií zvířecích zvuků. „Tak já si vás nahraju, zasmyčkuju a budu vám vás asi dvacet minut pouštět, stanete se důležitou součástí představení! Ale prosím méně psů a koček. Potřeboval bych nějaký hmyz nebo ptáčky, zvuk šťastného lesa… Představte si, že jste v létě u táborového ohně.“ Ale aby nedošlo k mýlce, Frahmova hudba tím netratila na nápaditosti a interpretace na „vážnosti“. Navíc co mohl, to Nils přehrával živě, s lidským muzikantským citem.

Vedle kompozic z posledního alba zazněly i vděčně aplaudované skladby Says či velmi „glassovské“ Hammers. Frahms pobavil i závěrečnou promluvou: „Zahraji poslední skladbu… tedy před přídavkem, samozřejmě plánovaným, který budou tvořit dvě skladby hrané po sobě.“ Ovace ve stoje, během kterých hudebník poskočil po rockersku na reprobox stojící před pódiem, patřily právem jen a jen jemu, ale můžeme je vztáhnout na celý festival.

 

Přidat komentář