Prague Sounds: Snarky Puppy, Malika Tirolien / Chris Thile / Redman, Mehldau, McBride, Blade

Praha, Lucerna resp. La Fabrika, 23. 10., 24. 10. a 2. 11. 2022

Na méně sentimentální notečku po čtvrtstoletí existence přejmenovaný festival Struny podzimu přinesl stejně kvalitní a sympaticky žánrově rozmáchlý program jako ročníky předchozí. Padla tím sice posluchačova loňská naděje, že místo jednoho festivalu proběhnou akce dvě, Prague Sounds na Vltavě a Struny tradičně v sálech. Ale ono by asi vážně v jednom týmu, na jednom „hřišti“ a v neposlední řadě vhledem k hlediskům ekonomickým nebylo reálné organizovat za jediný podzim tolik špičkových koncertů. A nediktují-li, zaplaťpámbu, podmínky lockdownová omezení, není třeba přenášet koncerty do plenéru a tudíž i klimaticky vlídnější části roku. Plovoucí říční scéna tak letos hostila „jen“ zářijový Koncert pro Evropu s Českou filharmonií. Dále Sounds pokračovaly v prověřeném stylu. Navíc, ku prospěchu věci, provázány s nápomocnou moravskou dramaturgií JazzFestu Brno.

Předtančení

Zahajovalo se odlehčeně, málem tanečně. V sále vhodně uspořádaném „na stojáka“. I když, odlehčeně. Hudba jazz-funk-popového jam bandu Snarky Puppy je sice melodicky vzletná a groovy vybízejí k pohybu, ale nejde o žádné podbízivé a pocukrované záležitosti. Vidět a slyšet až na zavřené horní balkony plnou Lucernu, jak si zpívá melodie s čistě instrumentální kapelou, pohupuje se a tleská do rytmu v živelných improvizacích např. brilantního saxofonisty Roberta Reynoldse, jako kdyby šlo o pop songy v podání desetihlavého boy bandu, toť zážitek velmi pozitivní. A to prosím americký elektrický big band hrál převážně skladby z posledního dvojalba Empire Central (konkrétně Keep It On Your Mind, East Bay, Portal, Pineapple, Coney Bear, Trinity, Bet atd.), vydaného před necelým měsícem, které ještě podstatná část publika jistě neměla zažité. Však se euforie ještě o patro zvedla, když kapelník a baskytarista Michael League poděkoval divákům za víc než vstřícné přijetí „neznámých“ kusů a finále koncertu vystavěl na ověřených skladbách Thing Of Gold (z alba GroundUP, 2012) a Bad Kids To The Back (z Immigrance, 2019). A co teprve přídavek Lingus (z We Like It Here, 2014), jehož zapeklitý rytmus si zasvěcené posluchačstvo začalo hned vyťukávat.

Mezitím ovšem došlo na důležité intermezzo a celkem velké překvapení. Po skladbě Bet totiž pozval League na pódium „kamaráda a spolubydlícího ze studií, skvělého brněnského muzikanta“, klávesistu Jiřího Levíčka. Jak důležitá jsou študácká přátelství, Levíček a League spolu absolvovali University Of North Texas. Levíček se Snarky Puppy vystřihl, jen po nezbytně nutné chviličce ambientního hledání a nalezení společného zvuku, baladu Belmont, taktéž z posledního alba Snarky Puppy. V hledišti vyvolal vstup krajana po zásluze nadšený ohlas.

Druhý z hostů pražského večera, který posílil Snarky Puppy ve skladbě Take It!, trumpetista Phil Lassiter, známý spoluprací s ikonami jako Prince, Stevie Wonder nebo Roberta Flack, se možná čekat dal. Jednak se objevil už na předchozích koncertech probíhajícího turné Snarky Puppy, jednak v minulosti s širším kolektivem kapely hrával, a do třetice měl zrovna na následující den naplánovaný koncert v Jazz Docku. Udělal si na něj výtečnou reklamu. Nehrát stejného večera Chris Thile…

Ku zahřátí pódia, ne že by to potřebovali, si Snarky Puppy přivezli zpěvačku Maliku Tirolien s kapelou. Na Snarky Puppy má Malika dlouholeté vazby, přispěla na jejich úspěšnou zpívanou a hostitelskou desku Family Dinner Volume 1 (2013) a zpívá s Leaguem v jeho vedlejšáku Bokanté. Tirolien se věnuje zdánlivě „lehčímu“ žánru v módním ranku nu-soulu, R&B a hip hopu, ovšem ve velmi rafinované podobě. Kouzlo přidává muzice i zpěvaččin původ ve francouzském Karibiku, což přineslo zajímavé zjemnění nejen v podobě občasného rapu ve francouzštině, ale především v „karibské“ lehkosti projevu.

Virtuózní stand-up comedy

V nejpravějším smyslu slova virtuózní mandolinista a písničkář Chris Thile jezdí na Struny/Sounds už pravidelně. V minulosti tu zahrál v duu s Bradem Mehldauem i s „post-grassovými“ Punch Brothers. Sólové vystoupení v návaznosti na loňské album Laysongs se nabízelo. A předčilo i vysoká očekávání. Nebylo pochyb, že by Thile utáhl příjemně komorní a hlavně kontaktní prostředí La Fabriky jen sólovým recitálem s ukázkami mistrovské hry. Hry přesahující před-thilovské představy o technických možnostech nástroje, ze kterého zdánlivě s prstem v nose vypaloval citace klasické literatury včetně Bachových Sonát a partit pro sólové housle, či nepředvídatelné kaskády improvizovaných, jazzově frázovaných sól. Stejně by zaujal i čistě písničkářskou výpovědí. Ale on ve svojí one man show („šou“ je to správné slovo, a to bez hanlivého podtextu) spojil to vše dohromady a ještě přidal svéráznou formu stand-up comedy. Bezprostředně a vtipně reagoval na podněty z publika. Včetně využití mimiky, pitvoření a gest jako „láskyplného objímání diváků“ po zvláště vřelém aplausu. „To byla písnička Dead Leaves And The Dirty Ground, kterou jsem si půjčil od White Stripes, díky za postesk… Teď jsem jenom ladil, díky za potlesk…“

Když přišel technik znovu nastavit mikrofonní stojan, dotčený mistrovým křepčením, klekl Thile na zem a se sepjatýma rukama poděkoval. „Tohle je moje adaptace básně Leonarda Cohena, jak ji adaptovala Buffy Sainte-Marie… takže je to vlastně moje adaptace její adaptace…“ vtipně ohlásil skladbu God Is Alive, Magic Is Afoot. Nechal se vyhecovat k písním na přání. Třeba k Church Street Blues, které hrává s Punch Brothers, ale i k songu od Radiohead. Když se mu nevybavila část textu, prostě ji dobroukal a „dogestikuloval“. Dobarvoval skladby dupáním a tleskáním.

Malé divadelní představení udělal Thile ze suity Salt (In The Wounds) Of The Earth (slovní hříčka, kombinující biblický idiom ‚sůl země‘ a parafrázi ‚sůl v ranách Země‘). Začal vyprávěním, vzpomínkou na dětství a přísnou křesťanskou výchovu. A také na moment, kdy poprvé četl „pro malýho kluka fakt divnou knížku“ C. S. Lewise The Screwtape Letters (u nás vyšla pod názvem Rady zkušeného ďábla), která suitu inspirovala. V jednotlivých rolích pak měnil hlas mezi hlubší polohou a falzetem. Pro jistotu humorně polopaticky vysvětlil „abyste si nemysleli, že teď zpívám svoje názory, tak ne, tohle říkal tamten,“ a udělal si z prstů čertovské růžky. Roli doplnil patřičně poťouchlým šklebem. Na posluchačsky docela těžkou kládu, obsahem vůbec ne veselou, navázal roztleskávací hitovkou Loves Me Like A Rock od Paula Simona. Jistě nikoliv náhodně. To kvůli veršům „when I was a little boy and the devil would call my name“ (když jsem byl kluk / a ďábel by zavolal moje jméno…).

Když milého Thileho nadšené publikum potřetí vytleskalo při standing ovations, naznačil maestro gestem, že už by šel spát, nebo by bylo záhodno jít na kutě i pro publikum, a zakončil výjimečný večer dojemně. Jako „ukolébavku“ si vybral baladu Won’t You Come And Sing For Me od legendární bluegrassové zpěvačky a písničkářky Hazel Dickens.

Soustředění

Kvůli překryvu s Marizou se omlouvám z referátu o festivalovém vystoupení Brandt Brauer Frick Ensemble 1. listopadu 2022 v DOX+. Ale v UNI 12/2020 už vyšla alespoň dojmologie z live streamu koncertu, jehož původně plánované uspořádání před diváky v rámci předloňských Strun podzimu odsunula na letošek čínská chřipka.

Vzácná událost, turné obnoveného Redmanova kvarteta z dob památného alba MoodSwing z roku 1994, kvarteta dnes naplňujícího definici superskupiny čtyř kapelníků Redmana, Mehldaua, McBridea & Bladea, našlo pražskou zastávku v Lucerně. Což asi představovalo, vzhledem k nemožnosti uspořádat takto divácky interesantní představení v klubu s komornější atmosférou pro tišší muziku, celkem dobré prostředí. Už i díky geniu loci místa konání řady legendárních jazzových koncertů, jak připomněl ředitel festivalu Marek Vrabec, když si užíval ohlášení muzikantů. Nelze vidět muzikantům do hlav, jak se jim hrálo do prázdné proluky mezi pódiem, stolečky a prvními řadami, ale na feelingu nebylo znát nic negativního. Ostatně u takových profesionálů… Čtyři dávní kumpáni ostatně museli mít radost už ze samotné možnosti schůzky na nejvyšší úrovni po víc než čtvrtstoletí, kterou navíc v minulých dvou letech kazil covid. Radost z výtečného vzájemného vyladění a vzpomínek na „doby čiré mladické dychtivé radosti před dosažením zodpovědné hvězdnosti“. Pro řadu posluchačů, alespoň myslím a s právem na omyl, v duchu rčení podle sebe soudím tebe, to znamenalo nikoliv odtažitější, ale spíš v dobrém smyslu soustředěnější prožitek.

Ale zase ne, že by se bouřlivě a živelně neaplaudovalo. Třeba když Brad Mehldau do kaskád tónů vtipně propašovával motivy z Gershwinovy Rhapsody In Blue, Brian Blade málem „melodicky“ čaroval za bicími (nejen, ale zvláště vybraně v Kite Song), Christian McBride zahrál svá neuvěřitelná sóla smyčcem (nejen Sweet Sorrow) a Jushua Redman závratně vygradoval improvizaci (nejen v Rejoice či v Silly Little Love Song, kterou tak změnil z trochu nasládlé easy listening na vzrušující drama s happyendem). Tehdy čtyři MFs (jasně, že v jazzu se tahle nadávka myslí jako nejvyšší pocta) propojili i ty nejvzdálenější sedící.

Redman, Mehldau, McBride a Blade představují vlastně docela konzervativní hudebníky se slabostí pro klenuté melodie a úctou k bopovým a staight ahead jazzovým pravidlům. Málokdy vyklouzli z pohodlného zautomatizovaného mustru téma – improvizace – téma. Na tom ale samozřejmě nebylo vůbec nic špatného. Repertoár navíc působil příjemně pestře. Už proto, že na albu MoodSwing byl sice výhradním autorem motivů Redman, ale do recentního repertoáru už přispěli i ostatní. Zahajovalo se odpíchnutým McBrideovým kusem Floppy Diss ze společného alba RoundAgain (2020), ze skladeb pro „sebe samého“ pak basista ještě přihodil baladu Sitting On A Cloud (původně z titulu Gettin’ To It, 1995). V Lucerně zazněla také Mehldauova kompozice Father taktéž ze společného repertoáru, a coby druhý a poslední přídavek ještě Sky Turning Grey z pianistovy desky Highway Rider (2010). Všichni čtyři si pak udělali radost Dorhamovým standardem Straight Ahead, ženoucím se euforicky rovnou za nosem. Redman ho ostatně s chutí hrával už v první polovině 90. let, i v sestavách s „MoodSwingery“. Ano, následovaly ovace vestoje.

Prague Sounds koncertem MoodSwing Reunion Quartet samozřejmě pro letošek nedozněly. Pokračování příště.

 

Přidat komentář