Pražské bábelení

Na rozdíl od rozhlasu, který svůj zájem o „jinou hudbu“ omezil, a na rozdíl od televize, která zájem o ni zatím neprojevila, se množí akce a festivaly, které svědčí o tom, že se stupňuje úsilí organizátorů o její širší prosazování i žádostivost obecenstva vidět a slyšet něco jiného než dokola 12_prazske_babeleniomílané hudební „jistoty“. Bylo to patrné i na účasti nedávné akce BABEL PRAGUE, které své prostory počátkem října 2011 poskytlo Divadlo Archa a kterou připravil Pavel Klusák, jeden z hudebních kritiků (nemám rád degradující spojení hudební publicista, pokud nejde pouze o publicistiku), dlouhodobě sondujících oblast dobrodružství hudby.
Tak zněl ostatně i podtitul Pražského bábelu: Sound adventures 2011, čímž byl vymezen prostor projektu, spojujícího několik rovin: diskusi, koncerty, workshop a film. Zatímco vazba mezi pódiovým vystoupením americké legendy Pauline Oliveros (1932), pro niž transformace zvukových událostí a hlubinné naslouchání se staly celoživotním posláním, a jejím vedením při „masterclass“ byla evidentní, ne vše se takto propojilo. Čekal bych, že rozprava o ptácích v Praze například v některém z večerů vyústí do „field recordings“ s touto tematikou, což se nestalo. Avšak soustřeďme se na koncerty samé. Pauline Oliveros při své hodinové improvizaci Sounding Awake na elektro nický akordeon, střídající jak nálady, tak zvukové spektrum, prokázala nejenom bezmeznou vitalitu a technickou zručnost, ale i smysl pro objevování zvukových souvztažností. Její vystoupení se tak stalo vrcholem celého programu. Další z „taháků“, rakouský kytarista a elektronik Christian Fenesz, noiseový mág, nevybočil ze svého stínu, čímž své příznivce zřejmě nezklamal. Jednoznačnou pochvalu si zaslouží humorný vstup prvního večera – dětská interpretace (soubor ad hoc: The Artbreakers) Pendulum Music od minimalisty Steva Reicha, založená na ozvučení houpajících se zavěšených mikrofonů. Do náplně dvoudenního festivalu zcela samozřejmě náležela experimentující elektronika čtveřice improvizátorů, v níž ve „světové premiéře“ zvukově kolaborovali Rakušan Klaus Filip, Japonec Toshimaru Nakamura a Němka Andrea Neumann s Ivanem Palackým (s pletacím strojem Dopleta), ústřední postavou tohoto sdružení. Podobných seskupení v nejrůznějších variantách by bylo možné sestavit nezřízené množství a ještě počet zúčastněných rozmnožit, ukázalo se však, že komunikace tím nemusí být variabilnější a průkaznější, nýbrž spíše naopak. Multimediální projekt Socialistická apokalypsa v podání Martina Ježka, komba B4 a divadla Handa Gote měl velkou šanci na úspěch právě vzhledem k tematické atraktivitě (studená válka a její dobově podmíněná absurdnost), nicméně její jednotlivé složky poněkud ztrácely na výraznosti i soudržnosti. Snad měl být celý projekt časově střízlivější, promítání dobových reálií průhlednější a méně chaotické a hudba progresivnější, i když konvenční pojetí rocku bylo asi (byť ne zcela fungujícím) záměrem. Nicméně Babel jako celek hned napoprvé nejen obstál, ale i nastínil možnosti, jejichž vycizelování v příštích ročnících z něj může učinit událost, která pravidelně obohatí kýžené dobrodružství nekompromisních hudebních sfér.

Přidat komentář