Příběhy, slogany a výkřiky Fandy Holého

Foto: Josef Bosák

Fandu Holého znají návštěvníci tuzemských festivalů například jako spoluhráče Jardy Svobody nebo Stinky. Sám jsem se ale potřeboval zorientovat v aktuálním fungování dvou Fandových autorských kapel Kojoti a The Reverends, které se částečně personálně i repertoárem překrývají. Fanda je navíc velmi zajímavý muzikant, který hraje na různé strunné nástroje od elektrické kytary po autoharfu, a neméně inspirativní textař, vypravěč příběhů.

Fando, znal jsem tvou kapelu Kojoti a potom mě překvapil „nový“ projekt Holy Fanda & the Reverends (HFAR), se kterým jsi v roce 2015 natočil album Konec cesty. Ale tato kapela se vlastně vyvinula z Kojotů, že? Jak k tomu došlo?
V jednu chvíli dospěli Kojoti do naprostého rozkladu a zbyl jsem jen já a bubeník nebo spíš multiinstrumentalista Nick Jennings. Začali jsme trochu experimentovat jen s bicími a jedním nebo dvěma dalšími nástroji. Tahle na kost oholená sestava byla překvapivě osvěžující, řada písní dostala naprosto čerstvou podobu a nové na sebe nedaly dlouho čekat. Po nějaké době se dva z marnotratných synů kojotí smečky vrátili zpět, chvíli hráli jako HFAR, ale když se ukázalo, že čekání na to, až seženeme adekvátního houslistu, je marné, obnovili jsme opět Kojoty. Jenže se nám docela často stávalo, že jsme dostávali nabídky na koncerty, kde si pořadatelé přáli tu minimalistickou sestavu s odlišným zvukem, kterou předtím někde slyšeli. Vyvrcholilo to pozvánkou na hodinový živý koncert v rádiu. Ten jsme se rozhodli pojmout jako poslední vystoupení, ale když nám pak z radia poslali nahrávku, bylo jasné, že to tak musíme aspoň nahrát.

Ty máš ale hudebních aktivit mnohem víc. Co tě konkrétně třeba baví na spolupráci s Jardou Svobodou?Asi úplně všechno. Někde o nás někdo napsal, že muselo být jen otázkou času, kdy spolu začneme hrát. Na tom asi něco bude.

Na Jardovo album Solo jsi nahrál mimo jiné autoharfu. Jak ses k tomuto nástroji dostal a čím tě přitahuje?Znám ji už velmi dlouho, vlastně se tam protíná můj zájem o lidovou hudbu Apalačských hor a o málo běžné strunné nástroje. K mému prvnímu osobnímu setkání s ní se pojí historka, kdy jsem ji během amerického turné v zapadlé horské vesnici na hranicích Kalifornie a Nevady poprvé držel v ruce. Když jsme odcházeli asi po půl hodině z obchodu, drnkala si tam na ně už celá nudící se obsluha – původně vůbec nevěděli, co to tam mají. Když jsme pak s Jardou aranžovali album Solo a pořád nám něco ve výškách chybělo, vzpomněl jsem si na autoharfu, rozhodil sítě a nakonec jednu u nás našel a půjčil od kamaráda. S harmoniem se zvukově pojí úplně nebesky. Netrvalo ostatně dlouho a Jarda si objednal ze Států svou vlastní.

S Hanou Lundiakovou, tedy se Stinkou, hraješ na elektrickou kytaru. V čem je to pro tebe jiné, když to porovnáš se svými akustičtějšími projekty?
Elektrická kytara mi dává asi největší svobodu. Ta ve spojení s naprostou volností, kterou mi dává Hanina, vytváří tvůrčí prostor, který asi nemám v žádné své kapele. Vlastně si jen vymýšlím minimalistické riffy a doprovody na rozhraní surfu, country, rock’n’rollu a hlukových ploch a kombinuju to s tím, jak Hanina specificky hraje – hlavně levou rukou – na akordeon. To dává vzniknout i pro nás nečekanému pnutí a zvuku, který se nepodobá ničemu, co bych znal odjinud.

Je to pro tebe jako muzikanta velký rozdíl pouze na pódiu někoho doprovázet, nebo hrát vlastní písně?Je to rozdíl. V druhém případě na mě jen těžko může dopadnout tréma, pouze se snažím poslouchat a co nejvíc podpořit danou píseň. Když hraju s Jardou Svobodou, poněkud se to smazává, protože koncerty zpravidla probíhají tak, že se po jedné písni střídáme a doprovázíme se navzájem. Navíc to společné hraní plyne tak nějak přirozeně, že nad tím nejsem schopen ani moc přemýšlet.

Foto: Martin Doležal

Když v současné době skládáš novou píseň, máš hned v hlavě sestavu, která ji bude hrát? Myslíš přitom na konkrétní kapelu?
Nutně ne vždy. Část písní z Konce cesty měla být původně na druhém albu Kojotů, které jsme chtěli pojmout víc akusticky. Nakonec se ale neuskutečnilo první ani druhé album, takže nakonec to dostalo svou vlastní podobu v podání The Reverends. V tuto chvíli mě inspiruje živé hraní s HFAR, a tak přemýšlím o nových písních primárně pro ně. Ale to neznamená, že by to mělo znít podobně jako dosud.

Dlouhodobě u tebe vnímám pozitivní vztah k hudbě, které se říká americana, případně k alternativní country. Zajímá tě obecně americká hudba a tamní reálie?
Nějak mě to dostávalo odmalička i v době, kdy jsem vůbec neměl ponětí, o čem je řeč, a až zpětně jsem si to dával po letech do souvislostí. Na rozdíl například od místní lidové tradice, která mě dodnes naprosto míjí. Důležité je uvědomit si, že vlastně často není řeč o country music, ale o american folk music. Tohle chápání samozřejmě komplikuje situace v Česku, kdy se jako folk myslí něco úplně jiného a country je vnímána téměř výhradně přes hudební atributy, což je pochopitelně mimo. Americké hudební kořeny se prolínají skoro vším, ale propast, která dělí nashvillský country establishment a folkové zpěváky a kapely, je nesmírná. Ale máš pravdu, že americana jakožto kombinace všech možných vlivů od old-time přes blues, soul až po rock’n’roll a netradiční a temné polohy country je pro mě nejpřitažlivější. Jinak je pochopitelně fascinující i ta samotná země, krajina, její historie a velikost. Čím víc prostoru a delší vzdálenosti, tím větší podivíny a postavy s neuvěřitelnými příběhy a bizarními názory to utváří.

Co bys tedy ze své oblíbené americké hudby doporučil k poslechu?
Z folkovější tradice určitě Hurray for the Riff Raff, The Low Anthem, z horalské hudby například starší desky Old Crow Medicine Show, za pozornost stojí i jejich bývalý zpěvák Willie Watson, David Rawlings a Gillian Welch. Kdo by to chtěl vzít z gruntu, a tedy od kořenů, pak určitě Leadbelly, Pete Seeger, Flatt & Scruggs, bez kterých by bluegrass nikdy nemohl být dodnes populární, dále Doc Watson, Hank Williams, Johnny Cash, The Band. Od 90. let se postupně vyrojily temnější kapely jako 16 Horsepower, Woven Hand, Slim Cessna’s Auto Club a jejich snad ještě lepší alter ego Denver Broncos UK. A pak určitě také bouřící kytarovky ze západního pobřeží jako Band of Horses, Chuck Prophet nebo i Wilco. Pokud někoho baví do extrému vyhnaná stylizace, tak je tu takzvaná outlaw country – ze současnosti například Hank III nebo Bob Wayne –, která má dost blízko k rockabilly. Každopádně jsem na většinu věcí asi zapomněl, zejména z těch neznámých, které potkáš někde na cestě nebo s nimi zahraješ a jejich CD pak protáčíš do rozpadu…

Nejen z tvého alba Konec cesty mám pocit, že jsou pro tebe v písních důležité silné příběhy. Cítíš se jako vypravěč? A je pro tebe u písňového textu důležitější děj, nebo spíš slogan, který si posluchač zapamatuje?
Upřímně nevím. Vůbec mi nejde s texty kalkulovat a psát na zadání nebo na základě nějakého záměru. Buď to tu je, anebo není, já to jen zachytím a dám tomu jen tu konkrétní slyšitelnou podobu v dané písni. Příběhy v písních mám rád a přitahovaly mě, ale to nemám na mysli jen ty epické mistrovské kousky, jaké známe třeba od Dylana, ale i ty psychedeličtější jako třeba The Weight a pochopitelně i lidové vyprávění a jeho parádní ohlasy. Slogany, pokud by se tak dalo něco z mých písní nazvat, se mi tam dostávají mimoděk. Většinou je to nějaký výkřik, který jsem zaslechl nebo který padl při nějaké legendární situaci, a já jsem tomu dal zpětně další význam. Vymyslet záměrně chytlavý refrén asi bohužel nedokážu.

Foto: Anna Baštýřová

Album Konec cesty je zajímavé i po zvukové stránce. Mix jsi svěřil Ondřeji Ježkovi a mastering dublinskému studiu Gargle & Expel. Proč tato volba?
Záměrně jsme chtěli věnovat rovnocennou péči všem třem fázím – nahrávání, mixu a masteringu –, rozdělit to mezi tři různá místa a zvukaře a v našich podmínkách dosáhnout co nejlepších výsledků. Ukázalo se, že slušné náběry zvládneme udělat sami s Vojtou Nohou. Šlo tedy hlavně o dostatek času a správnou atmosféru. O tom, že mix svěříme Ondrovi Ježkovi, nebylo od začátku pochyb, už proto, jak se mi líbí některé jeho nahrávky a práce. Master jsme původně chtěli udělat v jednom kanadském studiu, ale z časových důvodů to nešlo, a tak jsme na Ondrovo doporučení nahrávku poslali Gaexovi do Dublinu.

Vloni v prosinci jste s The Reverends vydali nový singl Musíme vocaď pryč. Je to předzvěst nějakého dalšího alba, případně nového zvuku kapely?
To ani ne, je to spíš výsledek loňského společného hraní a překotného koncertování. Na výsledné podobě singlu se už podíleli všichni z naší současné pódiové sestavy, což znamená kromě mne, Nicka Jenningse a Jardy Svobody ještě Martin Rejmíš. Navíc jsme se v létě na festivalu v Litoměřicích potkali se skvělou brazilskou bubenicí Paulou Nozzari, a když se vyskytla možnost písně nahrát s ní, šli jsme do toho. Takže zvuk je parádně plný. Svoje udělala standardní sestava bicích, basa a nažhavené kytary a do toho jsme to proaranžovali s harmoniem, banjem, autoharfou, trubkou a zvonkohrou, tak jak nás to baví. Prostě jsme tuhle dvouminutovou píseň ze živého provedení posunuli zas kousek dál, ale nová deska se spíš ponese v duchu minimalismu a experimentování.

Jaký máš vůbec názor na šíření hudby? Je pro tebe důležité CD jako fyzický nosič, nebo je podle tebe elektronická distribuce postačující?
Jsem rád, když se hudba šíří co nejvolněji. Napíšeš dost dobrých písní na to, abys pak mohl nahrát nejlepší desku svého života, za kterou si stojíš. Sice tě to stojí dost peněz, ale ty pak jezdíš všude po světě a hraješ ji na koncertech tak strhujícím způsobem, že lidi nemůžou odejít bez toho, aby si něco z toho zážitku odnesli v ruce s sebou domu. To je koloběh, který prostě funguje, a kdo fňuká, že to nejde, tak buď nechce, anebo hraje tak, že na něj maximálně přijdou vlastní rodiče. Takže když jsou naše nahrávky volně přístupné na Bandcampu nebo Spotify, je to pro nás jen přínos. Co se týče CD, asi jsem se na nich trochu zasekl. Mám jich spoustu, poslouchám je a také si stále kupuju nová. Nutno říct, že je i lidi berou stále ze všeho nejvíc. Gramofonové desky poslouchám pochopitelně nejradši a rádi bychom na vinylu i vydávali, ale Josef Jindrák z Polí5 se do toho moc nehrne. Kdyby měl tedy někdo zájem nás vydat, stačí se ozvat… Zato magnetofonové kazety v současnosti nechápu. To je totální anachronismus.

Foto: Věra Drápalová

Jak je to tedy teď s Kojoty? EP Od kořenů k pramenům jste nahráli v roce 2010 a dnes jsi zmínil dvě nenatočená alba. Budete tedy chystat něco nového?
V podstatě máme nachystanou celou desku, jejíž nahrávání se neustále odkládá. Dokonce jsme už několikrát zrušili i domluvené nahrávání v Jámoru, naposledy loni v květnu, když jsme nakonec místo toho jeli hrát s Nickem do Států. Jenže od té doby nám The Reverends trochu přerostli přes hlavu, a tak musíme vymyslet, jak se k tomu vlastně postavit. Asi to potřebuje nějaký nový impuls, který to pošle jiným směrem a překoná zmíněné překryvy ve stylu i repertoáru.

Jaké jsou tvé další plány do roku 2017?
Odehrát co nejvíc koncertů a náležitě si je užít. Protože se chystá čím dál víc koncertů i mimo Česko, pracuju teď na anglických textech k našim stávajícím písním. Chci, aby nám naši posluchači rozuměli, a taky bychom se rádi časem dopracovali opět k plnohodnotnému turné za oceánem. K tomu dopisuju další písně a nahráváme první dema k chystanému EP, které by nám měl produkovat Bonus aka Martin Tvrdý. A taky jsem si pořídil pilu, na kterou se musím co nejdřív a co nejlíp naučit hrát a ještě letos ji protlačit na desku co nejmainstreamovější kapely, která mě požádá o hostování… Nebo aspoň do nějakého filmu…

Přidat komentář