Pro zvukový svatý grál

Američtí Neurosis patří ke kapelám, které po celou svou kariéru usilují o vytvoření vlastního stylu a procházejí přitom různými žánry. I když se v posledních letech objevují především na metalových akcích – občas se řadí k post-metalu nebo se spojují se sludgem a letos vystoupí v rámci
turné ke třiceti letům existence na festivalu Brutal Assault (10.–13. 8., Josefov) – začínali s hard corem a dlouho se pohybovali v oblasti industriálního metalu à la Ministry. Na otázky odpovídal kytarista a zpěvák Steve von Till, který v kapele působí od roku 1989, kdy kapela začala opouštět crust typu Amebix.

neurosis

Co ovlivnilo váš osobitý sound?
Od začátku nepřicházel vliv ze zvuku jiných kapel, ale z toho, jak si našly vlastní výraz. Vypadalo to, že Black Sabbath, raní Pink Floyd, Joy Division, Amebix, Black Flag, Rudimentary Peni a další skupiny přinášejí něco zcela ojedinělého. Zdánlivě to nevycházelo z ničeho, ale měnilo to všechno, co přicházelo po nich. Chtěli jsme taky najít vlastní unikátní pojetí a přinést je světu. Během let jsme se naučili zaměřovat se na něco většího, než jsme sami, a nechat hudbu, aby si skrz nás našla vlastní cesty. Přirozeně jsme ovlivněni světem kolem nás, vším, co vidíme, slyšíme a vnímáme, ale cítíme, že jsme našli metodu, která umožňuje zvuku projevit se bez toho, aby do toho zasahovaly naše hlavy nebo mozky. To je duše hudby.

Proč jste se rozhodli používat samply?
Slyšeli jsme v hlavě zvuky, které jsme nemohli vyloudit z kytar. Slyšeli jsme další nástroje, zvukové plochy, okolní zvuky, terénní nahrávky, výbuchy, zvuky války, zvuky oceánu, zvuky živlů… Sampler nám umožnil, abychom jakýkoli zvuk, který jsme zachytili, změnili ve zvuk nástroje. Když se zdá, že hudba vychází z hlubin lidské zkušenosti, jako ta naše, působí to jako klíčový prvek k tomu, abychom to dostali za hranu.

Vaše hudba se hodně vyvíjela. Pamatuji si rané hardcorové nahrávky, pak industriálně laděné z počátku devadesátých let. Jak sami vnímáte tyto změny?
Když kapela v roce 1985 začínala, každý byl velmi mladý. Byli jsme teenageři, ani jsme nevěděli, jak hrát na nástroje, vyrůstali jsme na punkové scéně. Když jste cítili nějaké emoce a potřebovali jste je vyjádřit, tak jste vzali nástroj… Byli jsme mladí, plní vzteku a otázek, ale už od počátku jsme si dokázali představit něco většího, zkomponovaného, co pořád má tu primitivní energii a vztek, ale poskládaného a zahrnujícího všechny emoce. Nevěděli jsme, jak to vyjádřit, jak to udělat, jen jsme věděli, že se potřebujeme dostat hlouběji. Pořád se tam pokoušíme dostat, ale s každým krokem na té dlouhé cestě se dostáváme blíž a blíž a blíž.

neurosis_2Takže styly pro vás tak důležité nebyly.
A ani nic neznamenají, většinou lidi ani nemají název pro svůj vlastní styl do té doby, než je pryč. Dokonce i termíny hard core a industriál se během doby změnily. Pro mě jsou industriál Throbbing Gristle a ne Ministry, hard core jsou pro mě Discharge a ne ten pozdější metalovější hard core. Jsou to jenom nálepky, ale nyní je potřebujeme pro označení určité hudby, zejména vy lidé z médií potřebujete poskytnout lidem něco, k čemu se vztáhnout, aby věděli o čem mluvíte, ale během času se označení mění a ztrácejí svůj význam. Pro nás bylo vždy prvořadé být původní, emotivní a tvrdý.

Jak důležitý pro vás byl hard core punk, zejména z názorového politického hlediska? Přece jen jste na přelomu osmdesátých a devadesátých let vydávali u Biafrových Alternative Tentacles?
Neurosis nebyli nikdy političtí. Za prvé pro nás punková etika nebyla politická záležitost, protože nedáte dohromady skupinu punkerů, která by se na politice shodla – neshodne se na ničem. A za druhé náš přístup byl emocionálnější. Politici přicházejí a odcházejí, politika představuje to nejhorší z lidstva, politika je jen na povrchu. Důležité je to, co je za politikou. Když odhodíme stranou všechny věci, o které se lidi hádají, jako je školství a ekonomika nebo náboženství, a vezmeme umění, hudbu a poezii, ukazují nám lidské zkušenosti, jaké to je být emocionální lidskou bytostí. Myslící, cítící, žijící na tomto světě, který nabízí tolik možností ve věcech, které nás pozvedají nad pouhé přežívání. Je tu taky otázka, jaké je naše místo v přírodě, proč jsme se z přírody vydělili a už nejsme její součástí, proč jsme druhem, koketujícím se sebezničením. Všechny zkoušky, jimiž procházíme, boje, které vedeme, a každodenní věci, které děláme, i velké otázky, proč tu jsme a co zde děláme, jsou dohromady propojené do jednoho celku. A nejdůležitější jsou emoce, jež se za ním skrývají.

Ptal jsem se, protože nejste jako jiné metalové kapely s písněmi o příšerách a mrtvolách.
No jo, fantasy. Jestli to skutečně lidi inspiruje, tak je to pro ně dobré, ale já tomu fakt nerozumím, pro nás je tvorba spíš spirituálním hledáním.

neurosis_4Cítíte se spojeni s nějakými jinými kapelami?
Máme pocit, že jsme z různých důvodů na jedné lodi s mnoha umělci. Mezi lidmi s podobnými životními zkušenostmi existuje určité porozumění. Jsou to lidé, kteří mají respekt k těm, kteří jsou odsouzeni putovat pro zvukový Svatý grál.

V září vám vyjde nové album. Jak se vám na něm pracovalo?
Máme pocit, že je to naše nejlepší deska, je tak přirozená, fantasticky plyne. Bylo to neuvěřitelné, složili jsme ji velmi rychle, základní struktura, kostra písní byla pohromadě během týdne. Než jsme šli do studia, byli jsme spolu jen deset dní, každý z nás má práci a vlastní život. Abychom se sešli a zkoušeli společně s kapelou, tak si několik z nás musí vzít letadlo. Pak jsme si na přelom prosince a ledna zamluvili týden u Steva Albiniho, abychom materiál nahráli a smíchali.

Jaké to je, pracovat se Stevem Albinim?
Natáčeli jsme s ním všechno do roku 1999, takže se s ním zjevně cítíme dobře. S Albinim víme, že hned první den budeme nahrávat finální verze skladeb, zatímco hodně lidí stráví první den nastavováním správného zvuku. My víme, jak znějí naše nástroje a on ví jak zachytit všechno, co má před sebou, a pracuje rychle. Je to s ním snadné, protože máme rádi starou školu nahrávání, kdy kapela postaví své vybavení, hraje své věci a zvukař rozestaví mikrofony, nahraje to a hotovo. Proto natáčíme tak rychle, v zásadě se zapojíme a všichni hrajeme naráz, i klávesy a samply, všechno naživo, jediné, co dotáčíme, jsou vokály, abychom se soustředili na ně a ne na to, že hrajeme na kytaru. Takže dotočíme vokály a máme to. Když vidím ty články o nahrávání,  kde se píše – natočili jsme bicí a další lidi pak hrajou jeden po druhém, tak si říkám – co to kurva je? To je směšné. Jak dělali hudbu Led Zeppelin?

Hrajete nové písně napřed na koncertech, než je nahráváte?
U minulých alb bylo pár písní, které jsme před natočením hráli živě, ale tentokrát jsme byli spolu před nahráváním jen deset dní. V únoru 2015 jsme se sešli na čtyři dny. Ale samozřejmě jsme se jim věnovali, i když jsme nebyli spolu, abychom si byli jisti, že je umíme.

Deska vyjde na vašem vlastním labelu Neurot. Jaké to je mít vlastní vydavatelství v době, kdy prodeje desek klesají a nastupuje Spotify a další podobné služby?
Je to rozhodně složité, ale nikdy to nebyla zisková činnost, děláme to jenom proto, že můžeme. Z hlediska Neurosis a našich sólových projektů to však má smysl. I při všech těch změnách na nezávislé scéně je dobré prodávat svoji hudbu přímo publiku.

Žijete z hudby, nebo jsou Neurosis koníček?
Je to víc než hobby, ale není to na uživení. Všichni máme zaměstnání, já pracuju na plný úvazek, mám taky vydavatelství a hrajeme s Neurosis. Ono není snadné na tomto světě žít. Musíš tvrdě pracovat a dělat víc věcí. Neurosis ti na život nevydělají.

neurosis_3Jak důležitá je pro vás vizuální prezentace na koncertech? Připravujete nějaké projekce pro Brutal Assault?
Přestali jsme používat projekce v roce 2012. Když jsme s nimi v 90. letech začali, bylo to velmi vzrušující. Videoprojekce ještě neexistovaly, používali jsme šest diaprojektorů se stmívači a barevnými filtry a dvě 16mm promítačky, na nichž se promítaly koláže sestřihů nalezeného materiálu, uměleckých filmů, dokumentárních záběrů proměněné v psychedelickou noční můru používající rychlopalbu archetypů, která skutečně vypadala, že tlačí životní zkušenost do oblasti hlubinné psychologie a otevírá posluchače hudbě, když zpětně reflektuje vnitřní i vnější svět. Rockové kapely takové věci v té době nedělaly. Možná se tím zabývali nějací undergroundoví umělci z loftů a opuštěných skladišť, dělali to i Butthole Surfers, ale na naší scéně to bylo docela unikátní. Během času jsme to rozvinuli s pomocí několika různých umělců. V roce 2000 nebo 2001 jsme přešli na video s Joshem Grahamem, který pak pro nás dělal projekce do roku 2012. Video nám umožnilo změnit projekce ze syrové a nepředvídatelné formy do něčeho jasnějšího a zřetelněji vytvořeného pro každou píseň. S tím, jak postupoval čas vpřed a technologie se měnila, máme všichni mobily a počítače a lidi se dívají na média a obrazovky celou dobu. Vizuální prezentace už není výjimečná ani silná, všichni jsme konstantně napadáni obrazy. Teď se nám zdá, že je mnohem silnější, když hovoříme jen my a naše hudba.

Hráváte na koncertech i starší písně, když se pořád pokoušíte svou hudbu posouvat vpřed?
Písně mají přirozenou délku života a my se zkoušíme dívat dopředu. Ohlížíme se jen vzácně. Mnoho z naší historie jsme až na pár výjimek ponechali v minulosti. Některé písně zmizí na čas a pak se vrátí, jiné zůstanou natrvalo ponechány ve fosilních záznamech naší evoluce. Na aktuálních koncertech k třicátému výročí ale hrajeme různé věci. Vrátili jsme se i k začátkům a naučili se pár písní z každého období naší existence. Svým způsobem je to zábava a výzva, ale z jiného pohledu je to bolestné. Vyvinuli jsme se, takže víme, že můžeme ještě jednou pohřbít, co je mrtvé: dávnou minulost, kdy jsme byli mladí muži.

Přidat komentář