Výběr z diskografie od roku 1969 dodnes
Studiová alba
Filles de Kilimanjaro (únor 1969)
Tímhle albem začal Davis pracovat na jazzrockové fúzi, byť se tomu tak ještě neříkalo, a ani jazzové uši nebyly na něco takového zcela připraveny. Ovšem elektrická piana Herbieho Hancocka a Chicka Corey a polyrytmické bicí Tonyho Williamse se již valily kupředu, vzhůru k novým hudebním dobrodružstvím. Hned tři skladby z pěti mají kolem patnácti minut, blíží se tak spíše dlouhým, inspirovaným jamům. Někteří kritici Davise proklínali, Filles že je jeho poslední „jazzová“ deska. Jistě se tomu musel hodně smát… A zpětně se můžeme smát i my.
In A Silent Way (červenec 1969)
Další z Davisových výbojů, tentokráte možná až k střídmosti minimalismu, není mi přitom známo, že by jeho protagonisty v té době znal – hudba se pozvolna pohybuje kupředu, nad rytmickými plochami, o něž se starají nejen perkuse s basou, ale i elektrická piana (Chick Corea a Herbie Hancock), varhany Joea Zawinula a kytara Johna McLaughlina. Jednotlivé motivy se vynořují a opět ztrácejí, především v první skladbě Shhh/Peaceful (album nabízí „pouze“ dvě dlouhé skladby, autorem druhé, titulní, je Joe Zawinul) hrají významnou roli party kláves, přičemž Davis vstupuje do celého proudu spíše uměřeně, jako by jen koloroval. A tam, kde je první strana vinylu živější, druhá začíná skutečně „potichu“, k čemuž přispívá rozjímavá kytara a Shorterova sopránka, než se objeví charakterizující motiv varhan, poháněný bicími a přejímaný elektrickým pianem – což lze opět, chceme-li, vnímat z pohledu estetiky minimalismu. V souvislosti s tím je zde zajímavá i forma, kdy se vše vrací, kruhem, k začátku. Album, které neomrzí. Ticho, jež zní.
Bitches Brew (1970)
Když tohle album s hodně sexy obalem vyšlo, padli všichni na zadek, a jak jazzmani, tak rockoví muzikanti od té doby souhlasně tvrdí, že právě Bitches Brew bylo TO album. Jistě, na tom je hodně pravdy, ovšem námluvy jazzu s rockem (či obráceně) začaly již dříve, Bitches Brew je jen prostě nejznámější – a také nejlepší. A vlastně sedí i ten název! Jistě mu patří prvenství v tom, jak vznikalo, muzikanti nedostávali ve studiu noty, ale pouze kousky papíru s pár poznámkami, a někdy ani to ne. Stávali se tak daleko více spolutvůrci, zároveň producent Teo Macero ze spousty nahraného materiálu (za tři dny) vybral pasáže, které se mu hodily, a s Davisem je poskládali do výsledného tvaru, nad jehož koherencí můžeme jen žasnout. Davis se při nahrávání ničím nevázal, použil klidně tři bubeníky nebo dvě basy – a těch pouhých šest skladeb, které na Bitches Brew bylo (přitom hned tu úvodní, dvacetiminutovou jízdu, složil Joe Zawinul), obrátilo jazz naruby. Zúčastnění by si zasloužili všichni vyjmenovat, bylo jich však příliš. Aspoň tedy pár jmen: Corea, Zawinul, Shorter, McLaughlin, DeJohnette, Holland, ale i třeba výtečný Bennie Maupin na basklarinet. Naprosto nadčasová muzika. Přitom je zajímavé sledovat, jak se Davis dál vyvíjel…
A Tribute to Jack Johnson (únor 1971)
Zatímco první skladba Right Off je ve znamení naprostého bigbítu, a to nejen díky úžasnému McLaughlinovu úvodnímu riffu, který do poslední chvíle zjevně nezapomíná na svou rockovou minulost a je hnaná nepolevující zemitou basou, jako dobře rozjetá lokomotiva, anebo jako Jack Johnson v té nejlepší formě, nekompromisní, tvrdá, cílená, druhá Yesternow se rozjíždí zvolna, po Davisově dlouhém lyrickém úvodu dojde i na citace ze Shhh/Peaceful, syrový funk, napětí je ale spíše pod povrchem.
Live–Evil (listopad 1971)
Přestože některé skladby, přesněji, jejich části, pocházejí z koncertů v klubu Cellar Door (viz níže), a producent Teo Macero je spojil se studiovými, album zní velice koherentně – což není divu, podíváme-li se na soupisku muzikantů: John McLaughlin, Keith Jarrett, Chick Corea, Billy Cobham, Jack DeJohnette, Airto Moreira, Gary Bartz… Zajímavé je časté zdvojování jak kláves, tak bicích, zvuk je tak hutnější, zároveň členitější, není to však samoúčelné, například v třiadvacetiminutové Funky Tonk, slyšíme až free-jazzové proplétání kláves. A samozřejmě po celou dobu opět s pěkně funkovým spodkem. Jsou zde i, což nebylo u Davise v té době zrovna běžné, hned tři kratší, několikaminutové skladby, jakési miniatury, v nichž přitom nic nechybí. A mimochodem, poslechneme-li si pozorně McLaughlinovy party, je nám jeho mahavishnuovský přerod hned zřetelnější…
On the Corner (1972)
V době vydání album zcela zapadlo, nad dobovými reakcemi o jednoakordových skladbách či tomu, že je album urážkou intelektu a čirou arogancí se již můžeme jen pousmát, o to víc je však ceněno dnes – Davis se zde opět projevil jako důsledný vizionář. Abstraktní zvukové plochy, hypnoticky se opakující a proměňující, ještě větší posílení perkusivní složky, troje klávesy, kytara, elektrifikovaný sitár, samozřejmě elektrifikovaná trumpeta… Jak řekl sám Davis: „Tahle muzika byla o zacházení s prostorem, o volným asociování hudebních nápadů kolem určitýho rytmickýho jádra a jednoduchejch basovejch meziher.“ A dodal, že to má být „muzika, při který si můžete podupávat nohou další basovou linku,“ a mezi jejími inspiracemi uváděl jak Sly Stonea či Jamese Browna, tak Ornettea Colemana a dokonce Karlheinze Stockhausena.
Get Up With It (1974)
Původně trestuhodně opomíjené dvojalbum, shrnující nahrávky z let 1970 až 1974, zaujímá v Davisově diskografii důležité místo: představuje předěl mezi elektrickými napalmy alb Bitches Brew, Jack Johnson (mimochodem, další z opomíjených titulů!) a třeba Live-Evil na straně jedné a funkovým bubláním desek On The Corner nebo In Concert, které pak vedly k albům posledního Davisova období, na straně druhé. Album je současně pestré a přitom vyvážené.
I kdyby na tomhle dvojalbu byla pouze více než třicetiminutová pocta Ellingtonovi He Loved Him Madly, úplně by to stačilo – pozvolna se převalující akordy varhan, sporé vybrnkávání kytar a bicí spíše odklepávající, než držící nějaký groove, hudba zcela mimo. A přesto maximální účinek, plný nečekaného napětí. Davis stopáží nešetřil, stejně dlouhé je i Calypso Frelimo, dva kousky mají patnáct minut. Zajímavé jsou hned dva výlety do blues – rozvolněnější (Honky Tonk) a přímočařejší (Red China Blues). Až po letech kritika přišla na to, že nejen He Loved…, ale i hodně nadčasové, futuristicky funk-bluesové Honky Tonk či ještě futurističtější Rated X, s pálivými kily kláves a hypnotickým předivem rytmiky a kytar opět náležitě předběhly dobu. Jak příznačné!
The Man With The Horn (1981)
První deska po šestileté pauze, očekávaná – a rozhodně ne špatná, ne však tak rozpřažená či bořící jako její předchůdci, spíše tradiční, a to i navzdory tvrdě funkovému základu a rockovým vlivům. I Davis zde sóluje spíše tradičněji, zkrátka nic nového. Což nemusí být ke škodě věci…
You’re Under Arrest (1985)
Hned úvodní, zvukově drásavé One Phone Call/Street Scenes s kvílením policejní sirény a Davisovým cezeným sdělením o jediném povoleném hovoru, opakovaným polsky, španělsky a francouzsky sice ilustruje Davisovu lásku k poldům, jinak ale jde spíše o krásně uvolněné album, chce se napsat až téměř příjemné, popové, v tom nejlepším slova smyslu – a není to jen pro dva převzaté kousky, od Candy Dulfer a Michaela Jacksona.
Tutu (1986)
Titulní skladba, s temnými podtóny a výrazně filmovou kvalitou, což by se dalo vztáhnout i na další kousky, a byť by to třeba v Perfect Way zabouřilo o trochu víc, přesto se jedná o kolekci vysoce elegantní, vytříbené fusion s uhlazeným zvukem i produkcí… byť by se Davis možná durdil, nelze popřít, že cílil na širší publikum, aniž by se ovšem nějak podbízel – a poslouchá se to vše moc fajn!
Doo-Bop (1992)
Do smrti a vlastně i po ní držel Davis krok – viz spolupráce s hiphopovým producentem Easy Mo Bee, vydaná až po jeho skonu. Téměř jednohlasně odmítnuté album však není v žádném případě špatné, Davis sóluje v logice žánru a jednotlivé tracky mu rozhodně ostudu nedělají. A že je tohle album jednotvárné? Beaty že jsou nenápadité? Ale omyl, Doo-Bop je jen prostě – opět – jiné. A ještě jedno je dobré si uvědomit: kolik že bylo Davisovi v době nahrávání…
Panthalassa (1998)
Davisovy nahrávky z jeho „elektrického“ období jako by si říkaly o remixování – producent Bill Laswell je z nejpovolanějších, sám ve své tvorbě bez jakýchkoli mindráků spojuje a přetváří vše, co uzná za vhodné; nedbá žádných omezení. Zde hrábl do tří důležitých alb – In A Silent Way, On The Corner a Get Up With It. Každé z nich po svém redefinovalo Davisův zvuk, od předjímání razantních proměn, s nimiž přišlo revoluční album Bitches Brew ke stále většímu začleňování funkových rytmů a zvukové intenzity. Zároveň je to jakási koláž na druhou, již Laswellovy předlohy totiž vznikaly s producentskými nůžkami v ruce… a je jen důkazem Laswellova mistrovství, jak bezešvě jeho „přestřihy“ působí, a jak se původní materiál dostává do jiných, nových kontextů. Což nelze zcela tvrdit o navazujícím albu remixů.
Živá alba
Davisovy koncertní nahrávky z elektrického období jsou, ač se to zdá být nemožné, ještě vzrušivější než studiové, což nepřekvapí – na koncertě může plně elektrifikovaná kapela ještě více pracovat s dynamikou, nemluvě o pořádné dávce endorfinů… můžeme je tak vnímat jako rozvedení koncepcí, které Davis postuloval na studiových nahrávkách. A do jednoho je to vzrušující poslech, není zde špatná deska!
Bitches Brew Live (2011)
Již samotný fakt, že na tomhle, až po letech vydaném živáku, slyšíme skladby, které vyšly až o devět měsíců později, tedy z alba Bitches Brew, z něj dělá zajímavý kousek, Davis si tak na koncertě – před jistě užaslým publikem – mohl v praxi ověřit správnost svých kroků. Album nahrané na festivalu v Newportu (začátek července 1969) a na festivalu na Isle of Wight (konec srpna 1970) tak nabízí skutečný pohled do mistrovy kuchyně. Na prvních třech snímcích z Newportu hraje jen kvarteto (Davis, Corea, DeJohnette a Holland), nicméně vaří jako diví. Sám Davis, ale nejen on, stačí si poslechnout Coreovy party či energickou rytmiku, řádí jak puštěný ze řetězu, a to samé platí i pro nahrávky z rockového festivalu, kde mimo jiné vystupoval i Jimi Hendrix. Tentokráte ale Davis přibral další tři muzikanty, Keithe Jarretta, Airta Moreiru a saxofonistu Garyho Bartze – hudba je zde ještě hutnější. To již ale bylo Bitches Brew čtyři měsíce na pultech, kapela jej tak měla obehrané, přesto zde zní jinak, daleko ostřeji než studiově.
Live at the Fillmore East, March 7, 1970: It’s About that Time (2001)
Ach, ty živý jízdy! Platí vše, co bylo výše řečeno o albu Bitches Brew Live, jen je nutno přidat ještě víc energie, hutnosti, hlasitosti a drajvu! Už jenom Hollandova basa, vroucí vespod, či Moreirovy perkuse, stejně jako Coreovy rychlé vyhrávky, Davisovo sólování, nekompromisní jako údery v ringu… Opět zde, ale na formátu dvou CD, slyšíme materiál z Bitches Brew (to mělo vyjít za měsíc), a opět jinak! Davis tehdy dělal předkapelu Steveu Millerovi a Neilu Youngovi, ovšem jak se jim po takovém nářezu šlo na pódium raději nemyslet…
In Concert (1973)
Na původním vydání Davis neuvedl ani muzikanty, ani skladby či místo a čas nahrávání, zřejmě jako štulec kritikům. Živě zde slyšíme rozvedení konceptu, představeného o rok dříve na albu On the Corner, jen ještě uvolněnější, čímž se Davis ještě více vzdálil „jazzovému“ publiku (kritiky nevyjímaje).
Agharta (1975)
Zapomeňte na metal! Co zde předvádějí kytaristé Reggie Lucas a Pete Cosey by se jistě líbilo jak Jimimu, tak by dokázalo zahanbit všechny ty nakadeřené zlouny. Kytary vazbí až do naprostého zborcení tónů, kvákadla, boostery, a pod všemi těmi orgiemi stále bytelně pulsující rytmika, včetně neustále se proměňujícího přediva perkusí. A do toho všeho se vráží zdánlivě rušivá kila Davisovy Farfisy, jdoucí proti tomu pandemoniu, ještě jej však umocňující, či poštěkávání jeho amplifikované trumpety. Zajímavé, jak Davis přenechává výrazné sólování svým spoluhráčům, vedle zmíněných kytaristů i saxofonistovi Sonnymu Fortuneovi. Koncert, který proběhl odpoledne 1. února 1975, v době svého vydání tradičně mnoho fanoušků naštval, berme to ale naopak jako známku Davisovy umělecké poctivosti. A když již byl zmíněn Jimi Hendrix, ten je na nahrávce přítomen nejen v kytarových partech, ale i v Davisově hře a tónu…
Pangaea (1976)
V ten samý den jako Agharta, ale při večerním koncertě, bylo natočeno další dvojalbum, a že se obě alba zcela liší snad netřeba ani zdůrazňovat. Opět slyšíme kapelu jedoucí na víc než plný plyn, oproti čtyřem skladbám na Aghartě (jakkoli rozdělným kvůli stopáži nosiče) jsou zde jen skladby dvě – kromě toho, co bylo řečeno o Aghartě, platí, že je zde více „klidnějších“ ploch, lze-li o těchto pasážích tak vůbec mluvit.
Dark Magus (1977)
Jestli byla Agharta pořádný nářez, Dark Magus, nahraný 30. března 1974 v newyorské Carnegie Hall, ji ještě trumfuje. Davis přibral třetího kytaristu, Dominiquea Gaumonta, kvákadla a boostery tak dominují, stejně tak je celkový zvuk, kdy každý neustále sóluje, přitom je to skupinová hra v té nejlepší podobě, formován výraznými perkusemi, o Davisovi nemluvě – ať již na trubku s efekty a kvákadlem, či na hodně neortodoxní varhany. A pokud o albu kritici napsali, že je to „maelström neředěného improvizačního běsnění“, měli naprostou pravdu.
V případě řady The Complete Sessions nelze než kupit superlativy, co titul, to perla, a zásadní počin – žádné vymetání šuplíků! Ani jakési dodatky ke studiovkám… naopak, lze tak sledovat, jak se nahrávky postupně rozvíjely, proměňovaly, a srovnávat je s finální podobou.
The Complete Bitches Brew Sessions (1998)
Na čtyřdiskovém boxu vedle regulérního alba sice slyšíme nahrávky z té doby, ale z jiných frekvencí, je to však jedno: přibližně polovina dosud nikdy nevyšla, krásně abstraktní Trevere či The Little Blue Frog, dlouhé, rozvíjející se jamy prozrazují hodně z Davisova hudebního myšlení v období kolem tak slavného alba.
The Complete In A Silent Way Sessions (2001)
Právě tento třídeskový box nabízí vhled do přerodu, jímž Davis prošel od alba Filles de Kilimanjaro k Bitches Brew – jsou zde proto dvě skladby z Filles, nahrávky, které se v nějaké formě objevily na kompilacích Circle In The Round, Water Babies a Directions, dále dvě nevydané věci, plus samozřejmě nahrávky, které po razantní editaci skončily na regulérním albu, přičemž jejich finální podobu zde najdeme také, ovšem krásně remasterované.
The Complete Jack Johnson Sessions (2003)
Perly, například dlouhá McLaughlinova sóla, vedle materiálu, který skončil na stejnojmenném albu, tedy skladeb Right Off a Yesternow, obsahuje pětidiskový box i nahrávky, které se později ocitly v různé formě na albech Live–Evil, Big Fun, Directions a Get Up With It. Pro možné srovnání doba nahrávání: listopad 1969 až červen 1970.
The Cellar Door Sessions (2005)
Šest disků, šest z deseti koncertů ve slavném klubu v roce 1970, úžasný, místy až free Keith Jarrett (na elektrické piano!), Wayne Shorter, John McLaughlin, Jack DeJohnette… jinak viz též album Live–Evil.
The Complete On the Corner Sessions (2007)
Pokud bylo regulérní album bombou, byť zcela nepochopenou, tak souborné vydání všech nahrávek vše mnohokrát povyšuje – a to nejen díky nádhernému, vylepšenému a čitelnému zvuku. Teprve pustíme-li si ty dlouhé improvizované jamy, které je prostě nutné slyšet v celé délce, ukáže se, jak novátorský Davis i tentokráte byl.
The Complete Davis at Montreux
Dvacetidiskový (!!!) box nabízí úplné, nesestřihané nahrávky všech Davisových vystoupení na festivalu ve švýcarském Montreux, a to v letech 1973 až 1991. Skvělá možnost tak sledovat vývoj Davisových koncepcí, zvuku i obsazení, živě a ve skvělé kvalitě. Až na 19. disk z roku 1991, s Quincym Jonesem, přitom zůstávaly všechny nahrávky nevydané.
Live in Europe 1967: The Bootleg Series, vol. 1
Tři disky a DVD zachycují nahrávky z koncertů v Antverpách, Kodani a Paříži v podání „druhého velkého kvartetu“, tedy Davise ve vrcholné akustické formě. Mimo jiné několik verzí ‘Round Midnight, No Blues či Footprints v úchvatné podobě. Videosestřihy z koncertů v německém Karlsruhe a švédském Stockholmu ukazují, jak z téhle „party snů“ vyzařovala energie a soustředění i na pohled.
Live in Europe 1969: The Bootleg Series, vol. 2
Tři disky + DVD, to vše s kvintetem, které se nikdy nesešlo ve studiu, zároveň máme možnost slyšet i starší věci z bopového či hardbopového období – v kontextu s novými skladbami z Bitches Brew, In A Silent Way nebo Miles In The Sky znějí Milestones nebo ‘Round Midnight zcela nově, free pasáže se krásně snášejí s baladou I Fall In Love Too Easily…
Miles At Fillmore – Miles Davis 1970: The Bootleg Series, vol. 3
Původně vyšly nahrávky ze čtyř červnových koncertů silně prostříhané na stejnojmenném dvojalbu, zde ovšem máme na čtyřech discích úplně vše – takže dvě a čtvrt hodiny nevydané muziky, kromě toho, na jednom pódiu se sešli Chick Corea s Keithem Jarrettem, naplno ale hraje i zbytek kapely. Davis je v mimořádné formě, skladby mimo jiné z Bitches Brew a In A Silent Way.
Miles Davis at Newport 1955–1975: The Bootleg Series, vol. 4
Podobně jako ve švýcarském Montreux byl i na slavném americkém festivalu v Newportu Miles Davis pravidelným hostem a čtyřalbum nabízí krásný pohled na jeho vývoj. Začínáme v roce 1955, kdy se pod hlavičkou All-Star Jam Session sešel Davis mj. s Theloniem Monkem nebo Gerrym Mulliganem. Nechybí „Kind of Blue sestava“ z roku 1958, „druhý velký kvartet“, elektrické sestavy s Coreou a Jarrettem ani rockové divočiny z let 1973 a 1975.
Miles Davis Quintet: Freedom Jazz Dance: The Bootleg Series, vol. 5
Zatím nejčerstvější příspěvek k davisovské diskografii uvádí „druhý velký kvartet“ se dvěma hodinami dosud nevydané hudby. Připomíná padesáté výročí vydání alba Miles Smiles prostřednictvím alternativních verzí skladeb tohoto období, které dokumentují, že známé studiové podoby skladeb Fall, Footprints nebo Gingerbread Boy byly vždy jen jedněmi z mnoha.
