Miasmah – Domov potemnělé hudby

Nejdřív internetová nadšenecká platforma nanečisto a teprve poté seriózní vstup na hudební scénu. To je netradiční historie norského neoklasického labelu Miasmah, který vede hudebník a grafik Erik Knive Skodvin. Mluvili jsme s ním o radostech a strastech vedení avantgardního labelu po deseti letech fungování. Dnešní Mejdan bude mít náladu „soundtracku k imaginárním filmům“.

Slavíš deset let fungování tvého labelu Miasmah. Tohle jméno se ale na scéně objevilo už o pár let dříve. Co tenkrát reprezentovalo na přelomu 20. a 21. století?
Jméno jako takové není důležité. Spíše to, co reprezentuje, a jaké výsledky za ním stojí. Pro mne osobně je nedílnou součástí podstatné části mého života. A já jsem šťastný, že právě skrze činnost svého vydavatelství jsem potkal několik skvělých osobností a umělců. Jsem přesvědčen, že také symbolizuje něco výjimečného pro každého posluchače námi vydaných desek.

Proč ses rozhodl před deseti lety změnit fungování dosavadního netlabelu v regulérní vydavatelství vydávající CD, vinyly a prodávající hudbu digitálním způsobem? V jednom rozhovoru jsem se dočetl, že nesnášíš veškerou agendu, která je spojena s penězi…
To máš pravdu, že tahle součást práce opravdu není mým koníčkem. Jsem především umělcem a kurátorem a ne takovým tím šéfem sedícím v kanceláři. Mám štěstí, že mám okolo sebe několik lidí, kteří mi s během labelu jsou schopni pomoci. Distribuci nám v počátcích zařizovali lidí z Baked Goods, v současné době tuto práci zastávají Berlíňané z Morr Music. Velkým pomocníkem je v posledních letech pro mne i parťačka Monique Recknagel. Pokud bych tyto lidi okolo sebe neměl, nikdy bych nemohl Miasmah rozeběhnout jako regulérní vydavatelství.

Změnily se nějak vydavatelské cíle poté, co se Miasmah proměnil z fanouškovského netlabelu v regulérní vydavatelství?
Příliš ne. To se spíš zcela přirozeně v čase proměnily mé hudební chutě a grafické spády.

Podle jakého klíče vybíráš muziku, která na labelu vychází?
Je výrazně ovlivněna mými osobními hudebními preferencemi. Nechávám na sebe hudbu působit. Zelenou pak dostává ta, která mně osobně konvenuje, a také ta, hodící se do Miasmah rodiny. Osobně můžu prozradit, že mám slabost pro muziku, která se vzpírá žánrovým škatulkám a má hravého ducha. Plusové body také získává hudba se silnými emocemi. Všechny Miasmah desky by měly mít na posluchače určitý emocionální dopad.

Reprezentuje činnost a ducha Miasmah nějaké motto?
Vystřídal jsem jich během let několik. Všechny pak zastřešuje sousloví „potemnělá hudba“, i když ne vždy na zde vydávanou hudbu sedí.

Jak se přihodilo, že dvě alba zde vydal Simon Scott, bubeník ze Slowdive?
Už si ani přesně nevzpomínám, jak došlo k našemu setkání. Vybavuji si, že mi poslal nějaké skladby s tím, že by stál o to, aby vyšly právě u nás. Jsem obrovský fanoušek Slowdive, takže bylo pro mě poctou se Simonem pracovat. První desku jsme dávali dohromady pěkně dlouho. Simon je mnohem variabilnější muzikant, než pouze shoegaze bubeník. Jeho desky, které jsem vydal, to svým výrazným odklonem od základního žánru jen potvrzují.
Myslím, že obě kolekce, jak Navigare, tak Bunny jsou nedoceněné. Já osobně jsem velmi hrdý na to, že jsem je mohl vydat. Se Simonem na palubě se také posunul záběr labelu směrem k minimalistickému shoegaze. Miasmah se soustředí na území vykolíkované elektronikou, post-klasikou a více surrealistickou hudbou. Osobně zkouším mutovat všechny tyto rozdílné žánry do něčeho nového, co dává smysl. Jsem přesvědčen, že Simon je přesně tou osobou, která této kvalifikaci vyhovuje.

Pozoruji, že pomalu vyměňuješ u nových releasů formát CD za vydání kolekcí na vinylu. Proč?
Jednoduše proto, že samotná CDčka se už tolik neprodávají. U posledních vydaných alb jsem vylisoval na CD třeba tři sta kusů, ale jakmile se dostávám do takových čísel, vydávání pomalu přestává dávat smysl. Nechci vydávat CDčka v levných plastových krabičkách, jak jsem to dělal dříve (neměl jsem jinou možnost). Dnes ale jsem v kontaktu s malou německou firmou, která používá hru- Domov potemnělé hudby bý recyklovaný papír. Mám za to, že alba v tomto balení vypadají skvěle. Ano, nejsou nejlevnější, ale radši budu vyrábět CD nosiče v tomto provedení, než levné, ale ošklivé verze, i kdyby z nich byl malý zisk. Vinyl je naopak čím dál tím žádanějším nosičem.

Stále jsi zodpovědný za veškeré grafické práce okolo Miasmah nosičů?
Ano. Čas od času spolupracuji s umělci, kteří přijdou s nápady od jiných autorů. Pokud jejich návrhy sedí celkovému pojetí labelu, pak pouze obstarám závěrečné designové práce.

Jaké má label plány do budoucna?
Rád bych přišel do konce roku s pár zajímavými nosiči. Prvním z nich bude deska zavedeného umělce, ovšem na Miasmah úplného nováčka. Myslím, že to bude nejpřístupnější nahrávka historie labelu. Pak přijde na řadu reedice desky, o kterou jsem léta žádán. Pak už se bavíme o plánech do příštího roku, kdy počítám s vydáním několika řadových desek kmenových umělců našeho vydavatelství. Nevyhýbám se ovšem ani případným překvapením.

Chystáš něco speciálního k výročí 10 let fungování Miasmah?
Na přípravu velkého turné už je pozdě, takže si takovou akci asi schovám na patnácti- nebo dvacetiletou metu. Přesto nakonec něco speciálního proběhne. V Bruselu bude v listopadu otevřena výstava všech obalů historie Miasmah labelu. S tím se sveze asi menší klubová noc s našimi hudebníky. Všechno je teď ve stádiu plánování, tak doporučuji sledovat stránky vydavatelství, kde se vše včas objeví.

Proč osobně nevyužíváš možnosti vydávat svoji muziku na vlastním labelu?
Od vydání alba Black Tie mého projektu Svarte Greiner v roce 2013 jsem se rozhodl vydávat muziku mimo Miasmah. Za prvé je to proto, že jsem od začátku vydával svou muziku u labelu Type a byl s jejich servisem maximálně spokojený. I další menší releasy jsem vydal skrze jiné vydavatelství a postupně jsem dospěl k názoru, že vychvalovat svou muziku v promo materiálech vlastní značky mi přijde žinantní. V podstatě se k tomuto kroku uchyluji pouze v případě, kdy spojení konkrétní vlastní muziky a značky Miasmah má smysl. V současné době hodně vydávám u labelu Sonic Pieces a jsem s jejich službami spokojen. Posledním argumentem je fakt, že není špatné tu a tam oslovit nové fanoušky skrze kontakty jiných labelů.

A co tvůj nejznámější projekt Deaf Center? Pět let nic nevydal. Je tedy mrtvý nebo připravuješ
s parťákem Otto A Totlandem něco nového?
Není mrtvý. V letošním roce chystáme konečně k vydání nové album. Navíc ho podpoříme jedním nebo dvěma koncerty. My obvykle hrajeme velmi zřídka, většinou jednou ročně, vzhledem k tomu, že každý žijeme v jiném státu.

Přidat komentář